Boj je otcem a králem všeho.
Revoluce, kontrarevoluce, třídní boj, terorismus Herakleitos z Efezu
Žádný živý organismus na Zemi neexistuje sám o sobě. Každý se rodí a vyvíjí v úzké souvislosti s ostatními příslušníky svého, ale i jiných druhů. Příroda, to je komplex, v němž vedle sebe, v určité součinnosti, přímé i nepřímé závislosti žijí stamiliardy jedinců rostlinné a živočišné říše. Jsou jich miliony druhů.
Příroda, tj. tisíciletími vytvořené soužití nejrozmanitějších forem života
Každý jednotlivý organismus ale také existuje v nikdy nekončících rozporech s okolním světem. Své vnější rozpory řeší bojem. Je to způsob jeho existence. Konkrétní podoby tohoto boje se vyvíjejí spolu s organismem i změnami vnějšího prostředí.
Boj je řešením rozporů a způsobem prosazování zájmů
Také mezi jednotlivci a skupinami stejného druhu panují vztahy plné rozporů. I tyto rozpory řeší všechny živé organismy bojem, který má nejrůznější podoby. Bojuje se o místo na slunci, o potravu i vláhu, o teritorium i kořist, o život, zachování i rozmnožení rodu, o sexuálního partnera. Každý boj je vždy především podmíněn materiálně. Jedinec, který by se jej nezúčastnil, byl v něm pasivní, se stává jeho obětí. Útlocitnému člověku se tento boj v přírodě může zdát nemravný - je však přirozený a nutný. Má své zákonitosti a proti lidskému boji je nanejvýš mravný: vlk vlka nezabíjí. Je to způsob řešení rozporů živých organismů, je formou vytváření jejich jednoty.
Boj je jednou ze stránek biologického soužití, druhou je vždy určitý soulad. Absolutizovat tuto jednu stránku, tedy boj, občas dokáže ke své škodě pouze člověk.
Soužití a boj jsou základní formou existence živého organismu
a zdrojem vývoje přírody
Člověk jako biologický druh neumí žít jinak než v koexistenci s dalšími jedinci, jinak než ve společnosti. Přes všechny své výjimečnosti však zůstal součástí přírody a nehledě na stupeň svého vývoje, bojuje dál. Své rozpory s přírodou řeší prací, rozpory se společností řeší bojem. Jeho boj se postupně stává stále složitějším, mění své formy, ale nemění svou podstatu. Je stále materiálně podmíněn. Jakmile člověk dosáhl vědomí, začal svůj boj zdůvodňovat. Vytvořil ideje a bohy, prapory i hesla a tvrdil sám sobě i jiným, že bojuje za ně. Příčiny boje a jeho zdůvodnění se s rozvojem vědomí běžně počaly diametrálně odlišovat.
Vědomí, které převážilo nad přirozenými pudy, obohatilo lidské způsoby boje. Vydělilo člověka z přírody i tím, že počal záměrně zabíjet příslušníky svého druhu. Vynalezl souboje i nájemnou vraždu, zločin i trest, vytvořil nesjtrašnější formu boje - válku, křižáckou, svatou, světovou, dokonce humanitární. Bojovaly rodiny, rody i kmeny, jednotlivci i skupiny, církve i třídy, státy a národy. Každá činnost člověka je vlastně bojem, v němž zápasí s přírodou, ostatními individui, se společností, neznalostí i sám se sebou.
Základem každého boje člověka jsou materiální podmínky a hmotné zájmy,
i když je ospravedlňován čímkoli jiným
V okamžiku, kdy člověk dosáhl schopnost vytvářet nadprodukt, stal se i tento nový, mimořádně důležitý statek předmětem boje. Nebojovalo se už jen o teritoria a hmotný majetek, začalo se bojovat i o člověka, který je zdrojem bohatství, o výsledky jeho práce, o jejich rozdělení a využití.
V období civilizace se hlavním předmětem boje stává nadprodukt.
Boj o něj se stává zdrojem vývoje společnosti.
Soukromé vlastnictví, na jehož základě civilizace vznikla, se stalo hlavním předmětem lidských bojů. Jejich prostřednictvím bylo a dosud je vlastnictví přerozdělováno a kumulováno tak intenzivně, že to někdy budí dojem, jako když boje a násilí velké bohatství vlastně vytvořily. Nikoliv, soukromé vlastnictví muselo vzniknout dříve než boje o ně. Jakékoliv bohatství je výsledkem lidské práce, nikoliv bojů, které jsou vedeny o výsledky této práce.
Žádné násilí nikdy nic nevytvořilo,
ale vše nové bylo násilím provázeno či dokonce podmíněno
V době, kdy se ve společnosti utvořily třídy, staly se účastníkem společenských bojů. Ne proto, že by chtěly, ale proto, že k tomu byly svými podmínkami nuceny. Ta, která nebojovala, se stávala pasivní obětí. Až dosud byl člověk tlačen k boji jen svými materiálními podmínkami a z nich vyplývajícími potřebami.
V civilizované společnosti je člověk nucen k boji i svými společenskými podmínkami
a z nich vyplývajícími zájmy
Čím bohatší, rozmanitější a komplikovanější jsou hmotné i sociální životní podmínky člověka, tím složitější a skrytější jsou příčiny i formy jeho boje. Čím více se odchyluje k lepšímu i horšímu předmět jeho zápasu od běžného, v daných podmínkách dosažitelného standardu, tím je zpravidla jeho boj tvrdší a nemilosrdnější.
Do té míry, do které živé organismy žijící osamoceně vedou svůj vlastní, individuální boj. Avšak většina živých tvorů žije ve skupinách, ať mají jakoukoliv podobu a vznikají z jakýchkoli příčin. A tak většina živých tvorů vedle svého individuálního boje s vnějším prostředím vede i svůj boj uvnitř skupiny, při čemž hájí své individuální zájmy. Společně pak celá skupina vede boj s vnějším prostředím a jinými skupinami, v němž je hájen zájem celé skupiny. Takto široce je strukturován i boj probíhající v lidské společnosti. Čím složitější jsou zájmy lidí, tím složitějšími způsoby jsou probojovávány.
Boj ve společnosti je složitě strukturován
Nejběžnější formou boje člověka je konkurence. Probíhá každodenně, aniž si to uvědomujeme jako soutěž jednotlivců a skupin napříč národy a třídami i uvnitř. Každá spolupráce je vždy doprovázena konkurencí a každá konkurence v sobě obsahuje určitou míru spolupráce. Je to výraz vnitřně rozporné jednoty všech lidských skupin. Konkurence probíhá ve všech oblastech lidské činnosti, i když její nejznámější formou je konkurence ekonomická.
Konkurence je druhou stránkou každé spolupráce
Boj uvnitř tříd je bojem konkurenčním. Je to poziční boj, ve kterém bojují jednotlivci a skupiny proti jednotlivcům a skupinám se stejnými základními zájmy. Je to zápas o lepší přístup ke zdrojům a odbytištím, o nižší náklady, o výhodnější cenu produkce i práce, o kvalifikovanější pracovní sílu i vyšší užitnou hodnotu, kterou vytváří, prostě o vyšší zisk. Běžnými formami tohoto boje byly a jsou královraždy i palácové převraty, reklama i marketing, racionalizace a inovace, ale i např. námořní pirátství či podvodný úpadek. Skrytými formami jsou podvody, defraudace, politikaření, vydírání, burzovní spekulace a korupce, sabotáže i nájemné vraždy. Podstatou zůstává boj o velikost získaného nadproduktu uvnitř třídy.
Konkurence je především bojem uvnitř tříd, který patří ke zdrojům vývoje
Konkurence není jenom soutěží. Její podstatou je boj. Cílem soutěže je dosáhnout lepší výsledek, cílem konkurence je však soupeře odstranit nebo podřídit si jej. Konkurence nikdy nebyla jen ušlechtilým zápolením, měla vždy i své negativní, často převažující stránky: nutí k zbytečně vysokým nákladům na reklamu, reprezentaci a korupci, k vytváření nadbytečných, duplicitních výrob, výzkumů, vývoje i prodejních sítí, k předčasně rychlé inovaci, záměrnému znehodnocování nadbytečných výrobků, klamání spotřebitele, nutí ke zcizování a ochraně výrobního tajemství, průmyslové špionáži a celkově produkci prodražuje. Na jedné straně urychluje vývoj a na druhé straně společnost demoralizuje. Každá konkurence má své pozitivní i negativní důsledky.
Ekonomická konkurence je jednotou racionálního chování člověka
a iracionálního chování společnosti
Boj neprobíhá jen uvnitř tříd vlastníků, konkurence existuje i uvnitř tříd potlačených. Je to snaha o lepší práci, vyšší výdělek, kvalifikaci a výkon, ale i snaha zalíbit se, podlézání, donášení, stávkokazectví aj. To vede na jedné straně ke zvyšování pracovní výkonnosti, ale na druhé straně potlačenou třídu rozkládá. Konkurence však probíhá i uvnitř profesních a jiných skupin.
Konkurenční boj uvnitř rozdílných tříd a profesních skupin probíhá odlišně. Velká i drobná buržoazie při něm usiluje o zničení, vytlačení či převzetí svého konkurenta, o jeho zisky. Umělec či drobný živnostník usiluje o jeho práci, úředník o to být jeho nadřízeným. Jen mezi dělníky to vše neplatí; nemohou pracovat za dva, nedostanou něčí mzdu či vyšší postavení. Konkurent pro ně není nepřítelem, ale nezbytným spolupracovníkem. Své postavení mohou zlepšit jenom tak, že zlepší i postavení ostatních. Tyto odlišnosti významně formují psychologii a chování odlišných tříd a skupin, zejména směrem k individualismu či kolektivismu.
Třídy mají své zájmy, vyplývající z jejich postavení ve společnosti a jsou nuceny je prosazovat. Tento boj je zákonitý, objektivní, tedy nezávislý na vůli a vědomí, i když jej vedou lidé vůlí a vědomím nadaní. Nebyl marxismem objeven či vynalezen. Vzniká odnepaměti jako důsledek i způsob řešení společenských rozporů tříd. Probíhá v různých oblastech společenského života, proto má velmi rozmanitý charakter. Má různou intenzitu, která je dána stupněm vyostření rozporů a poměrem sil. Je skrytý či otevřený, živelný či uvědomělý, organizovaný i neorganizovaný. Může mít vnější podobu od pasivního odporu až po ovládnutí mocenských pozic. Ale existují-li třídy, vždy probíhá. Byl vždy vládnoucími třídami odmítán, popírán a znevažován, ale ony samy jej také vedly. Pochopil to už Platon.
Boj tříd nevyvěrá z idejí, ty jsou jen jeho odrazem. Je produkován vládnoucími třídami, které jsou dennodenně nuceny podmaňovat si pracovní sílu jiných, aby uhájily své postavení ve společnosti. Nemohou ustat, protože by to znamenalo konce jejich výsad hmotných i sociálních. Utlačovaným ani tak nevadí jejich jiné sociální postavení, odlišný vlastnický vztah či politické výhody vládnoucích, či jejich bohatství samo o sobě; zásadní odpor vyvolávají protikladné životní podmínky, pramenící z toho všeho.
Boj tříd probíhá souběžně s konkurencí, tedy bojem uvnitř tříd,
a současně i s bojem ostatních společenských skupin mezi sebou; bývá v nich ukrytý
Třída se zpočátku nechová jako třída, je pasivní, neuvědomuje si příliš své postavení, do kterého se dostává postupně. Je objektem dějin. Teprve tehdy, když je svými podmínkami nucena bojovat, začíná si své postavení uvědomovat, sjednocuje se a formuje se z objektu v subjekt, schopný prosazovat své zájmy.
Panující třídy mají výhodu a náskok. Svůj boj započaly dříve svým potlačováním jiných. Mají v rukou ekonomickou i politickou moc a její využívání je nutí zamýšlet se nad vlastním postavením, svými zájmy i cíli, dříve než tak činí třídy potlačené. Jsou aktivnější již od počátku. Uvědomují si snáze to, co je spojuje, potlačují snáze to, co je rozděluje. Jsou k tomu nuceny. Jinak by ztratily své výsadní postavení ve společnosti. Jsou determinovány i tím, že musí své společenské postavení každodenně v procesu výroby aktivně reprodukovat, nemají-li jako třídy zaniknout. Jsou nuceny každodenně potlačovat a vědí koho i proč. Mají co ztratit. Zatímco potlačené třídy své postavení neobnovují, je jim obnovováno, ony jen musí reprodukovat svou pracovní sílu.
Panující třídy vždy třídní boj začínají, vedou jej soustavněji a cílevědoměji
Konkrétní formy třídního boje jsou nekonečně rozmanité. Vždy však probíhá současně ve třech základních rovinách, které jsou od sebe neoddělitelné, vzájemně se podmiňují a ovlivňují:
ekonomický boj je historicky prvotní, základní způsob. Je to boj za každodenní, nejbližší zájmy. Nevede ke změnám společenského postavení tříd, neodstraňuje základní rozpory společnosti. Jeho podobou bylo či je např. vykořisťování, pasivní rezistence, vzpoura otroků, selská bouře, robota, stávka, intenzifikace práce, sabotáž, pytlačení, polní pych, uvalování a neplacení daní, změny pracovní doby a pracovních podmínek, zvyšování cen, snižování mezd a pod. Mění jen částečně, zpravidla jen místně a dočasně velikost i formy rozdělování nadproduktu mezi třídami vždy podle toho, která je momentálně silnější. Je nezbytnou podmínkou sjednocování se a uvědomování tříd.;
ideový boj, to je boj o vědomí lidí, prosazování vlastních a potírání cizích idejí, přičemž jediným kritériem je prospěšnost či nebezpečnost těchto idejí dané třídě. Ideje mohou mít nejrůznější podobu jako např. pověry a tradice, náboženství či ideologie. Konkrétní formy boje idejí se také vyvíjejí - od primitivních obřadů přes cenzuru, od společenských věd až po televizní publicistiku. Cílem je vždy ideově sjednotit vlastní třídu a ideově rozvrátit ty druhé;
politický boj je historicky vrcholným, rozhodujícím způsobem. Je to boj o moc ve státě, o udržení, zlepšení nebo zrušení společenských podmínek, které třídu vytvořily. Pouze vládnoucí třída může realizovat své zájmy a cíle. A politika je jediný způsob, jak toho dosáhnout. Konkrétní podoby politického boje jsou rozmanité: od defenestrací až po demonstrace, od voleb až po revoluce. Výhradně politický boj je schopen dovést třídu ke změně jejího společenského postavení.
Třídní boj je objektivním vztahem tříd
a přes odpudivost některých svých konkrétních podob
je zdrojem společenského pokroku
Národnostní boj
Boj kmenů, rodů, národů i národností je stejně starý jako lidstvo samo. Ve své prapůvodní podobě probíhal již na přechodu mezi zvířecím a lidským stavem člověka jako boj o životní prostor, tedy v podstatě o holou existenci; hodně zjednodušeně řečeno, byla to spíše forma práce.
Později, když byly porobeny nejen některé třídy, ale i celá etnika, byl i bojem o způsob existence. Byl vyvoláván vládnoucími třídami vládnoucích národností, jejich útlakem a odporem proti němu. Okolnosti, formy a metody tohoto boje se pochopitelně měnily, ale jeho podstata zůstává dodnes stejná. Je vždy bojem o hmotné a sociální podmínky, jeho příčinami je postavení národů a národností v těchto podmínkách. Ať byl tento boj zaštiťován a zdůvodňován jakkoliv, nikdy nešlo o ideje či bohy, ale o daleko hmatatelnější příčiny. Hmotná podstata tohoto boje pak nabývá historicky proměnlivou podobu nacionalismu, šovinismu, rasismu, antisemitismu, islamismu, sionismu či jiných hnutí.
Příčinou národnostního boje jsou vždy materiální a sociální podmínky
Revoluce je kvalitativním skokem ve vývoji společnosti či poznání. Probíhá ve všech oblastech a postihuje vždy jen některé stránky společenského vývoje nebo poznání. Je to takový výsledek boje starého s novým, takové řešení existujících rozporů, které zcela mění kvalitu, přičemž ze starého vzniká nové, významně odlišné, schopné odrážet zcela nové podmínky a existovat v nich. Revoluce je objektivním procesem, i když jejími účastníky jsou vždy subjekty.
Sociální revoluce
Je takovým typem revoluce, kdy dochází ke kvalitativnímu vývoji společnosti jako celku. Je to historický přelom, v němž byl starý výrobní způsob nahrazen novým. Je to dlouhodobý proces řešení narůstajících antagonistických rozporů tříd ve společnosti, vytvořených narůstajícími rozpory v rozvíjejících se výrobních silách a stagnujících výrobních vztazích. Je to vyvrcholení boje tříd. Je to ekonomický konflikt tříd, v němž je nová, nastupující třída nositelem nových výrobních vztahů. Jde o konflikt probíhající pouze při existenci tříd a zanikající s třídami. Je to objektivní proces, který není možné vyvolat subjektivně. Je výsledkem existujících poměrů ve společnosti, nikoliv výsledkem vůle a vědomí, i když se na ní nezbytně podílejí.
Sociální revoluce jsou řešením antagonistických rozporů společnosti
K tomu, aby sociální revoluce mohla nastat, musí existovat podmínky:
Objektivní podmínky
To jsou takové společenské jevy, které nezávisejí na přání a vůli subjektivního činitele revoluce, ale podmiňují jeho činnost. Objektivní podmínkou revoluce je revoluční situace. To je takový stupeň vyhrocení společenských rozporů, kdy už je není možné řešit jinak. To je možnost převzetí ekonomické a politické moci. K uskutečnění této možnosti musí ovšem existovat toho schopný subjekt.
Subjektivní podmínky
To je existence sil, které mohou revoluci uskutečnit. Jejich schopnost je dána početní silou, dovedností spojit se s nejširšími, dosud pasivními vrstvami, schopnostmi a postavením vůdců, uvědoměním a organizovaností účastníků, které se vytvářely v procesu dosavadního boje. Tyto síly mají dvě stránky, které mohou, ale nemusí být totožné:
hegemon revoluce, tj. nová, nastupující třída, v jejímž zájmu je revoluce vedena. Alespoň její vůdci si musí uvědomovat stav, proti kterému bojují a cíle, jichž je třeba dosáhnout. Nemusí být nejpočetnější, musí však získat spojence ve společnosti, musí převzít vedoucí úlohu v revoluci a strhnout na sebe její výsledek. K ní se pak vždy dodatečně přidávají souběžci, mající odlišné cíle; vrstvy a jednotlivci, kteří jsou často pseudoradikální a ve skutečnosti se jen přiživují a revoluci v konečném důsledku škodí;
hlavní hybná síla revoluce, tj. největší, nejradikálnější masa, která je v konfliktu s vládnoucí třídou. Pokud není totožná s hegemonem revoluce, pokud nebyla dostatečně organizována a neuvědomuje si zřetelně o co jde, stává se pouhým spojencem, který může být hegemonem zneužit, oklamán, a na výsledcích revoluce se pak výrazně nepodílí.
Revoluci nedělají ti, kteří byli postaveni na práh svých možností,
ale ti, kteří si uvědomují, že takto už to nejde dál.
Každá sociální revoluce probíhá v konkrétních, zvláštních podmínkách, které mají vliv na její formu. Každý její typ má své zákonitosti. Může být krátká i dlouhá, pokojná i krvavá, může probíhat v příznivých i nepříznivých vnějších podmínkách. Setkává se s větším či menším odporem dosud vládnoucích sil, ale vždy se s ním setká! Revoluce plodí kontrarevoluci. Slabou či silnou, ihned či později. Ale vždy ji vytvoří, protože staré síly se bez boje nikdy nevzdávají. Je třeba preferovat pokojnou formu revoluce, protože čím větší násilí revoluce vyvolává, tím silnější, dlouhodobější a širší je odpor proti ní. Sociální revoluce je produktem vnitřních podmínek a nedá se násilím přenášet tam, kde pro ni podmínky nejsou.
Každá sociální revoluce musí být připravena se bránit, jinak vykrvácí
Sociální revoluce je kvalitativním skokem ve vývoji společnosti, při němž se mění výrobní způsob, vznikají nové výrobní vztahy, odpovídající novému stupni rozvoje výrobních sil. V tomto okamžiku však dochází k základní změně. Jestliže až dosud byly bariérou rozvoje zaostávající výrobní vztahy, nyní zaostávají staré výrobní síly, které se rychle musí měnit, tak jak to umožňují nové výrobní vztahy. Jestliže to společnost dokáže, rozvine svůj výrobní potenciál a dosáhne vyšší společenské produktivity práce než řád předchozí, stane se nové uspořádání společnosti nevratným. Do této doby je však stále uspořádáním labilním, přechodným, ohroženým odporem poražených tříd.
Nový společenský řád definitivně zvítězí teprve tehdy,
jestliže dosáhne vyšší společenské produktivity práce než ten předchozí
Nejenom odpor tříd poražených, ale i nástup sil nových vždy modifikuje původně revoluční a pokrokové síly, mění jejich formy a metody držení moci, styl vládnutí a vztah k původním spojencům i odpůrcům. Každý ohrožený režim se brání, nejčastěji silou. Nastává nový boj, zpravidla tvrdý a nemilosrdný, dokonce tvrdší a nemilosrdnější, než byl ten, který původně o změně poměrů rozhodl. Protože nyní je možno ztratit daleko více, prakticky vše, co bylo získáno. Takovou reakcí na ohrožení systému bylo jezuitství v okamžiku, kdy vznikající kapitalismus počal ohrožovat samy základy feudalismu. Stejně jako fašismus byl reakcí kapitalismu na ohrožení socialismem. A to, co se nepřesně nazývá stalinismem, bylo především reakcí na ohrožení socialismu. Za těmito dějinnými proudy nelze hledat jednotlivce jako příčinu; ta je vždy daleko hlubší a podstatnější.
Revoluce ve společnosti, to je zásadní změna vztahů panujících ve výrobě, rozdělování, směně a spotřebě. Protože tyto vztahy jsou základem ostatních společenských vztahů, mění se spolu s nimi postupně celá společnost.
Sociální revoluce jsou mezníkem dějin, vytvářejícím předpoklady pro další rozvoj.
Revoluci neumí udělat politické strany, ty je nanejvýš mohou vést.
Revoluci umí udělat jen nespokojený lid - toho je třeba se bát!
Válka je bojem vládnoucích tříd v mezinárodním měřítku o nadprodukt již vytvořený, ale především o zdroje, z nichž bude nadprodukt vytvářen v budoucnosti. Je to zahraniční politika používající otevřenou sílu. Začíná vždy tam, kde vládnoucí třída jednoho státu neumí potlačit vládnoucí třídu druhého státu jinak. Válka má vždy své ekonomické příčiny a cíle, je materiálně podmíněna a ideově zdůvodňována. Ačkoliv je vyvolána zájmy vládnoucí třídy, je vždy vydávána za obhajování zájmů celého národa. Lidé by málokdy bojovali dobře, kdyby věděli, proč opravdu bojují.
Války se nevedou o ideje,
ale vždy jsou jimi zaštiťovány
Ve válce bývá jedna strana přepadena. Nemusí to být právě ta, která vystřelila první. Z hlediska obou stran je válka zdůvodňována jako spravedlivá. Z hlediska historie nikoliv. Ale historii píší vítězové. Válku neospravedlňují ideje, kterými se zaštiťovala, ale jen vítězství. Válka likviduje obrovské společenské síly, ale na druhé straně nutí společnost vytvářet síly nové. Válka může být zdrojem pokroku jen mimořádně, oslabí-li historické síly, které jsou na ústupu a posílí síly nové. Činí to však za cenu takových obětí, které, kdyby byly využity účelněji, dosáhly by pokroku většího a rychlejšího.
Válka je jednou z forem politiky
Má vždy hospodářský základ. Je to rozměrná ekonomická transakce, ve které jsou investicí osudy národů. Je to boj o majetek a území nepřítele, v němž jde o tak velké hodnoty, že v porovnání s nimi ztrácí svou cenu nejen lidský život, ale i životy statisíců. Válka není výsledkem činnosti politiků, i když i oni v ní mohou mít své vlastní zájmy.
Žádnou válku nevybojovali generálové; vybojoval ji a největší oběti v ní přinesl vždy jen lid
Válka je produktem rozporů vládnoucích tříd a tyto rozpory řeší na úkor ostatních. Válku nelze odstranit, postavit mimo zákon. Ale lze odstranit takové uspořádání společnosti, ze kterého vzniká, to je uspořádání třídní, v němž může být vykořisťována nejen třída třídou, ale i národ národem, stát státem.
Válka vždy zpočátku otupuje vnitřní rozpory a poutá pozornost mas k rozporům vnějším. Tyto vnitřní rozpory však nemůže odstranit, nakonec vždy propukají znovu v průběhu války či po válce prograné i vyhrané. Vedlejším důvodem války na straně silnějšího občas bývá právě potlačení svých vnitřních problémů, ale řešení je to vždy jen dočasné.
Chceme-li pochopit kteroukoliv válku v dějinách,
nesmíme se příliš zabývat prapory a idejemi, kterými se v ní mává,
ale ekonomickými zájmy, které ji vyvolaly
Regulace boje
Čím více se člověk zlidšťoval, tedy čím více se odlišoval od ostatních živých tvorů a čím více myslel, tím více forem boje vymýšlel, tím spíše se jeho způsoby boje vzdalovaly původním přírodním, z podstaty vyplývajícím podobám, a byly stále strašnějšími. Člověk, aby mohl přežít, si počal některé formy jako nepřijatelné zapovídat a trestat je. Všechny trestní zákoníky světa vyjmenovávají tyto zapovězené formy boje a tresty za ně ve snaze potlačit je. Vražda, krádež, znásilnění, podvod a mnoho jiných jsou velmi staré. Postupně vznikají nové a staré nezanikají. Život se stává širším, bohatším, delším, ale také nebezpečnějším úměrně tomu, jak se prohlubují staré a vznikají nové rozpory společnosti.
Největším nebezpečím člověka se stal člověk
V každé historické době bylo pácháno fyzické a ekonomické násilí různého druhu. Některé tvořilo základ společnosti a bylo velebeno, jiné bylo tolerováno a další zakazováno. Záleželo vždy na společenských vztazích dané doby. Kriminalitou je nazýván souhrn takových forem probíhajícího individuálního a skupinového boje ve společnosti, které společnost zakazuje. Jsou stíhány a trestány, většinou bez větších výsledků. I tyto formy boje ve společnosti jsou především hmotně a sociálně podmíněny. Jen menší část trestných činů je podmíněna individuálně, patologicky či zvráceným vědomím jednotlivce. Čím větší rozpory existují uvnitř společnosti, tím více roste kriminalita. Čím více lidí je sociálně nezakotvených, tím hůře.
Kriminalita je především důsledkem poruch sociálních vazeb
Bojovat proti kriminalitě znamená proto zejména odstraňovat sociální a hmotné podmínky, ze kterých převážná část kriminality vyrůstá, a které ji vyvolávají i umožňují. Lze ji výrazně snižovat, nikdy však zcela odstranit.
Korupce
Zvláštní formou kriminality je korupce. Vznikla v třídně rozdělené společnosti jako forma uplácení vykonavatelů moci. Nejprve byl uplácen pouze vládce, později s rozrůstáním řídícího aparátu i jednotliví úředníci, a nakonec, při formálním oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, už skoro všichni. Uplácet však může jen ten, kdo na to má. Čím více má, tím více může uplácet; je to výsada majetných. Korupci nemůže a nechce pochopit ten, kdo do ní zahrnuje i spropitné.
Korupce je nepovolenou, ale většinou trpěnou formou konkurence uvnitř vládnoucích tříd
Jakmile se vytvořila liberálně demokratická forma státu, v němž je moc formálně nezávislá na vlastnictví, vyvstal problém jak udržet jednotu ekonomické a politické moci, která je nezbytná pro rozvoj společnosti. Vedoucí úlohu v ní vždy musí hrát ta síla, která ovládá výrobní prostředky, jinak dochází k ekonomickému a tím i společenskému rozvratu. Vlády, strany i jednotliví vykonavatelé moci se při volbách mění, reprezentují různé vrstvy společnosti, avšak vlastnictví výrobních prostředků je stálé. Moc je nutné si kupovat, zavazovat si ji ekonomicky tak, aby ekonomika nebyla závislá na politických změnách. Kupují se vlády pomocí úvěrů, strany formou darů, noviny zadáváním inzerce a jednotlivci většinou za hotové. Každý kupuje omezován jen svými finančními možnostmi. Potají, i když to všichni vědí. Formálně se proti korupci bojuje, ve skutečnosti na ní společenský rád stojí; potírá se, i když je neodstranitelná. A trestá se, jen když se provalí; trestá se neopatrnost.
V liberálně demokratické tržní společnosti se korupce stala nástrojem prosazování vedoucí úlohy vládnoucí třídy
Zcela zvláštní, také výlučně lidskou, kriminální formou boje v politice je terorismus. Člověk k této formě boje dospěl až na vysokém stupni svého vývoje, teprve v epoše civilizace, to je po vzniku příkrých sociálních rozdílů. Výrazným společenským jevem se stává teprve v posledních desetiletích, v podmínkách vysokého stupně organizovanosti společnosti, kdy se moc vzdaluje jednotlivcům natolik, že se stává neosobní, nedosažitelnou a tím nepřemožitelnou. Je to taková forma boje, kdy člověk nemůže bojovat přímo se svým nepřítelem, protože na něho svými zbraněmi nedosáhne. Je mu natolik vzdálen, že je nezasažitelný. A přitom tento nepřítel způsobuje takové důsledky, které člověka zahánějí do zcela bezvýchodného postavení.
Do tak beznadějného, že už mu nezáleží na ničem, ani na vlastním životě.
Nezáleží-li mu na vlastním životě, klesá pak v jeho očích i cena životů ostatních.
Má pocit, že nic udělat nemůže a současně pocit, že něco udělat musí. Stává se šelmou, zahnanou do kouta. Terorista bojuje proti svému nedosažitelnému politickému nepříteli nepřímo tím, že bere jako rukojmí, nebo používá jako oběti lidi v boji vůbec nezúčastněné, náhodně přítomné, nanejvýše skutečného nepřítele pouze symbolizující. Chce zastrašit či vydírat svého skutečného protivníka násilím na jiných. Snaží se změnit neřešitelnou situaci způsobem, který naprosto nic neřeší, který jen činí jeho bezvýchodné postavení ještě bezvýchodnějším.
Terorismus je politické hnutí, používající jako bojový prostředek či cíl
skupiny osob v konfliktu přímo nezúčastněných
s cílem ovlivnit chování osob přímo účastněných
Terorista obětuje jiné, a tím i sám sebe. Je to boj společností natolik zraněného člověka, že už se cítí nezranitelným. Bojuje způsobem, který je natolik zavrženíhodným, že předem degraduje jakékoliv cíle. Postaví proti sobě i ty, kteří by mohli být jeho spojencem a ve svém důsledku slouží nakonec jenom nejhorším z těch, proti kterým sám bojuje. Terorismus je projevem sociálního zoufalství, který beznaděj bojujících neodstraňuje, ale vždy jen prohlubuje. Je důsledkem sociální frustrace člověka, vyplývající nejen z nedostatku hmotných prostředků, ale především z nemožnosti nalézt jinou cestu k seberealizaci, k aktivnímu se zařazení do společnosti, která se staví proti němu.
Je podlé zahánět lidi do situací, v nichž už nemají co ztratit
Člověk v bezvýchodné situaci netrpí hlavně psychickou poruchou, která i může být přítomna; trpí sociální poruchou. Člověk v takovémto postavení neztrácí pud sebezáchovy. Tento pud se však může projevit jakkoliv. Tak jako se tonoucí stébla chytá, hledá člověk hluboce sociálně raněný jakoukoliv naději. Tím je náchylný k podlehnutí sebefalešnější iluzi, která mu ji dává. Stává se nejoddanějším fanatikem čehokoliv, zneužitelným kýmkoliv, stává se nebezpečným sám sobě i celé společnosti. Terorismus, jako každý sociální jev má své sociální, gnoseologické a psychologické kořeny, přičemž prvotní, určující jsou vždy kořeny sociální. Základním pramenem jeho vzniku je sociální frustrace širokých vrstev lidí, z nichž někteří nacházejí východisko právě v něm. Ne všichni, především lidé sociálně nezakotvení, neprovázaní se společností, mladí, individualisté, zhrzení intelektuálové, vyřazení příslušníci maloburžoazie. Terorismus je živelnou, mechanickou reakcí, která může zničit jednotlivce, nikoliv systém.
Terorismus je produktem sociální frustrace mas
Psychologicky je terorismus maloburžoazní reakcí na společenskou beznaděj. Je to reakce lidi vychovávaných, žijících a získávajících obživu v podmínkách individualismu, soběstačnosti, typických právě pro maloburžoazii a velkou část inteligence. Je to individuální akce, která nemůže přinést východisko v boji, v němž proti sobě stojí třídy. Odmítá úlohu mas a přeceňuje úlohu jedinců na obou stranách konfliktu. Domnívá se, že společnost lze změnit odstraněním jedinců, a nikoliv odstraněním příčin společenského konfliktu. Je výsledkem idealistického přístupu k tragickému stavu společnosti. Typicky individualistickým přístupem je snaha o rychlé řešení. Terorista nemá strach ze smrti, která je rychlá; má strach z třídního boje, který je pomalý.
Terorismus je bez ohledu na své cíle utopistický svými prostředky
Bojovat proti terorismu znamená především odstraňovat jeho sociální příčiny. Teprve ze sociálních příčin vzniká odpor, který následně může být zneužíván k politickým cílům a manipulován zvenčí. Hlavní hybné síly terorismu se pak může zmocnit i hegemon, který s ní nemá stejné sociální kořeny, tak jako je tomu v současnosti v případě islamismu.
Terorismus není projevem psychické poruchy jednotlivce,
je důsledkem hlubokých sociálních poruch společnosti
Boj v lidské společnosti
je mnohostranným, nesmírně složitým, materiálně podmíněným jevem, jehož se denně zúčastňují jednotlivci, skupiny, třídy, národy i státy, v němž jsou cíle a zájmy ukrývány a vítězové uctíváni, ve kterém pravda, spravedlnost a pokrok vítězí jen s velikými překážkami a vždy jen částečně, dočasně a za cenu velkých obětí.
V každém konkrétním historickém čase a situaci je některá z podob, forem či tváří boje ve společnosti převládající, vývoj určující, přestože souběžně s ní probíhají i boje další. Boje mezi méně významnými částmi společnosti mají menší vliv na chod dějin, boje mezi podstatnými částmi mají vliv větší. Pouze konflikty, zachvacující celou společnost mají význam rozhodující.
S postupem civilizace vynalézá člověk stále složitější, kultivovanější, rafinovanější, ale i krutější formy boje, které se stále více vzdalují od své přírodní podoby, humanizují se a sofistikují. Je čím dál tím složitější odhalit jejich podstatu, která je stále důmyslněji ukrývána. Člověk ji ukrývá někdy i sám před sebou. Každý jeho boj je koneckonců materiálně determinován, ale vždy má svou ideální stránku a jeho konkrétní podoba je ovlivněna individuem i společností, v níž probíhá, i působením sil, proti nimž je veden.
Boj je vedle práce druhou základní formou existence člověka,
je způsobem řešení jeho rozporů s přírodou a společností;
přes všechny omyly, chyby a zrůdnosti, kterých se při tom dopouští,
je zdrojem jeho vývoje
Boje, které lidstvo vede, ani krutosti, jež je provázejí, nepramení z idejí. Naopak ideje, které si člověk vytváří a neustále přizpůsobuje svým potřebám, jsou věrným či falešným odrazem jeho zájmů a z nich vyplývajících bojů. Kulturní, národnostní či náboženská různost je vždy jen prostředím, v němž boje lidí probíhají. Modifikuje jejich průběh, ale nevyvolává je. Pouze je vždy a všude využívána k zakrývání jejich pravých, tj. ekonomických a z nich vyplývajících sociálních příčin.
Boj lidí byl v historii lidstva zdrojem vývoje, ale i tisíců křivd páchaných na jednotlivcích, třídách i národech. Není tomu jinak ani v dnešní, svou lidskostí se chlubící společnost. Nikdy nelze napravit spáchané historické křivdy, lze jen odstraňovat podmínky k páchání křivd nových.
Pacifismus
Pacifismus, to je utopické odmítání každého boje, nehledající jeho příčiny a tudíž neochotné racionálně tento boj vysvětlit. Odmítáním obrany pacifismus vždy napomáhá útoku, odmítáním boje proti útisku vždy tento útisk toleruje, odmítáním boje za spravedlnost je vždy nespravedlivý. Je to nerealistické, bezvýchodné a samoúčelné mudrování, snažící se daný stav změnit mravní výchovou, vedoucí ve svých důsledcích k společenské pasivitě, ustupování, a tedy faktickému smiřování se s daným stavem.
Pacifismus je naivním humanismem
Boj nejde z lidské společnosti odstranit, jak o to usiluje pacifismus. Nelze jej nevidět, odmítat a za každou cenu se mu vyhýbat. Boj je člověku vrozen, stejně tak jako soužití. Lze jej však neustále zlidšťovat. Lze odstraňovat příčiny jeho nejkrutějších, výlučně lidských podob, zejména materiální příčiny třídní a sociální. I po jejich odstranění však zůstane člověk člověkem, tedy tvorem bojovným, i když bude bojovat především svými myšlenkami a jeho kolbištěm bude pracoviště či sportoviště, jeho hlavní formou boje bude konkurence, nejdůležitější zbraní rozum - a bude bojovat hlavně sám se sebou.
A o to usiluje komunismus
