Lidstvo ve své historii už vymyslelo nejrůznější formy závislosti jednotlivce na těch, kteří využívali jeho pracovní sílu. Vždy však při tom respektovalo skutečnost, že jedinec, svou pracovní sílu odevzdávající, musí přežít, fyzicky svou pracovní schopnost obnovit, biologicky se reprodukovat a po vyčerpání svých schopností "nějak"dožít. Ať byly konkrétní formy tvrdé až hrůzné, vždy byli jednotlivec a jeho dlouhodobé potřeby alespoň částečně respektovány těmi, pro něž pracoval, jimž odevzdával svou pracovní sílu i výsledky její práce:
v rodové společnosti pracoval člověk pro rod. Ten mu také vytvářel podmínky pro práci, pro jeho reprodukci fyzickou i biologickou, pro život v nemoci či stáří. Rod měl ke svým členům mnoho lidských závazků
v otrokářské systému bylo postavení otroků strašné, ale jejich vlastník, nechtěl-li aby mu umřeli a vymřeli, musel se starat o jejich stravu a bydlení.
ve feudální podřízenosti pracoval člověk pro svého pána buď jako nevolník a nebo jako služebný. Nevolník musel dostat alespoň malý kousek půdy, ze které byl sám živ, a na které si mohl postavit své obydlí. Ten dědičný a umožňoval potomkům postarat se o člověka ve stáří. Služebný pracoval za byt, stravu a ošacení. I o něho se pán musel nějak postarat.
v kapitalistickém zaměstnaneckém vztahu se postupně vytvořil systém určité ochrany člověka, spočívající v omezení pracovní doby, placené dovolené, minimální mzdě, uznání určitých překážek v práci, odpovědnosti za bezpečnost pracovníka, jeho pojištění na něž připlácí zaměstnavatel a pod.
v socialismu převzal většinu odpovědnosti za péči o člověka zaměstnavatel a stát. Poskytovali člověku společně lékařské ošetření, rekreaci, vzdělání, sociální a zdravotní zabezpečení.
Ve všech těchto vztazích měl člověk určité jistoty, byť často velmi malé. Ten, pro něhož pracoval, byl nucen ve vlastním zájmu se alespoň nějak o člověka starat. Současně byl ekonomicky nucen dbát na to, aby měl práci nejen dnes, ale i zítra, aby jej neživil zbytečně.
Nejbezohlednější podobou odnímání výsledků práce, vytvořené člověkem, bylo nádenictví, které společnost využívala vždy spíše okrajově a postupně vyspělá společnost přestala využívat úplně. Spočívalo v tom, že člověk byl najímán pouze na krátký čas, nejčastěji "na den", a že z takového krátkodobého vztahu nevyplývaly pro zaměstnávajícího žádné další závazky vůči zaměstnanému. Bylo běžné, že nádeník musel mít i své vlastní nástroje, aby vůbec mohl být zaměstnán. Neměl žádná práva, nepodílel se na výhodách zaměstnanců či služebných, neměl žádné jistoty a byl odkázán výhradně sám na sebe.
V poslední době, poté co pravda a láska zvítězily, se rozšiřuje novodobá forma nádenictví - švarcsystém. Člověku je odňata možnost být zaměstnán, je mu vnucena forma živnostenského podnikání, přičemž však nemá volnost živnostníka a je závislý na úzkém okruhu možností uplatnění, často na jediném zaměstnavateli. Nikdo se nestará o to, aby měl práci i zítra, nikdo nemusí respektovat zaměstnanecká práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, je odkázán sám na sebe, ale při tom plně závislý na tom, kdo mu práci poskytuje. Nemá nárok na dovolenou, veškeré pojištění si musí platit ze svého, nemá ochranu zaměstnance, je vyřazen ze všech odborových práv a jeho vztah může být kdykoliv bez náhrady ukončen. A aby ho to tolik nebolelo, nazývají jej televizní lháři podnikatelem stejně jako toho, pro něhož pracuje. Je to systém, jehož prostřednictvím kapitalismus odbourává vše, co si zaměstnanci za dlouhá desetiletí vybojovali.
Švarcsystém je odsouzeníhodnou novodobou formou nádenictví