Většina filozofií pátrá po smyslu života, a nachází jej podle svého zaměření v ledasčems. V Bohu či poezii, v majetku, požitku anebo ve smrti. Marxismus se příliš smyslem života nezabývá, zabývá se životem. Ale tak, jako se třeba matematika nezabývá barvami, které lze přesto pomocí matematiky zkoumat, můžeme se podívat pomocí marxismu, tj. dialekticky a materialisticky, i po smyslu života:
Smyslem čehokoliv je úmysl, který vložil do svého výtvoru tvůrce
Protože marxismus nevěří, že člověk byl stvořen, nehledá jakýsi úmysl mimo prostor a čas, ale hledá jej v životě samém. Stvořili nás naši rodiče, většinou proto, aby v nás pokračoval jejich život. A většinou při tom chtěli, aby náš život byl lepší, než ten jejich, aby naše životní podmínky, materiální i společenské byly lepší, abychom i my byli lepší, než byli oni. To je i smyslem našeho života.
Spolutvůrcem svého života jsme však i my sami. Můžeme k tomu ledacos přidat, ale nesmí to být v rozporu s úmysly našich rodičů. Tím by náš život smysl ztratil. Můžeme tu a tam i něco ubrat, ale nesmí toho být příliš, jinak by náš život byl nesmyslný
Můžeme za svůj smysl života považovat ono známé: „Zasaď strom, postav dům a zploď syna“. Musíme přitom ale dávat dobrý pozor, aby ten strom nebyl zakrslý, dům chatrný a syn hloupý. Strom musíme zalévat, dům opravovat a syna vychovávat. Strom musíme zasadit na dobré místo, dům postavit na slunném místě a synovi vytvářet lepší společnost, než byla ta naše.
To je smysl našeho života, platí to tak po tisíce generací. Kdyby neplatilo, ještě bychom běhali s klacky, vyrážejíce nesouvislé skřeky, a snažili se zahnat mamuta do rokle.
Smyslem života je život sám