Přirozenost, svoboda a demokracie, to jsou nejméně jasné a nejvíce zneužívané pojmy, odrážející vztah jedince a společnosti. Snad každý vždy to, co chtěl či dělal, vydával za přirozené. Náboženští či političtí kazatelé, nudisté i feministky, prostitutky i homosexuálové, lenoši i zbohatlíci, zloději či násilníci, sobci i agresoři, gurmáni i vegetariáni, sběratelé i lovci a mnozí další se běžně odvolávají na přirozenost, čili genetickou danost toho či onoho počínání. Označit něco za přirozené znamená dát tomu větší váhu, ospravedlnit to jako samozřejmé a zdůvodnit to. Vědomě či nevědomě, plýtvaje pojmem "přirozené", upadáme často do omezeného biologického determinismu, ať už jej nazýváme jakkoliv. Běžně užívaný pojem "přirozenost" pak vypovídá spíše o jedinci, který se jím ohání jako praporem, než o obecných disposicích člověka. Absolutizuje individuální, třeba i geneticky podmíněné odlišnosti jedinců, a podceňuje ono společné, co člověka dělá člověkem.
Lidskou přirozeností je jen to, s čím se normální, přírodou nedeformovaný člověk rodí. Tak jako každý živý tvor se rodí se svou zjevnou, typickou, od ostatních druhů odlišnou biologickou výbavou (která vývojem zčásti degeneruje) a s mnohými instinkty (které již ve vyspělé společnosti značně otupěly). To, co jej ale dělá člověkem, je skutečnost, že se rodí a dlouho zůstává značně bezbrannějším ve srovnání s ostatními živými tvory. Na rozdíl od nich přesto může přežívat v nejrůznějších přírodních podmínkách, ale pouze ve skupině, což u něho vytváří extrémně silnou závislost sociálních podmínkách, které jej obklopují. Současně se však rodí i s aktivitou, s jakou tyto podmínky poznává, využívá, přizpůsobuje se jim a mění je.
Člověk přijde na svět tak, že opustí teplé tělo matky a je mu zima. Začne plakat, protože více zatím neumí. Když ho zabalí a je mu teplo, usměje se. Navazuje první sociální kontakty. Počůrá se a je mu zase zima. Zapláče a nedá pokoj, dokud jej nepřebalí. A pak dostane hlad a znovu pláče. Od samého počátku mění své materiální podmínky tím, že navazuje sociální kontakty a jejich prostřednictvím ovlivňuje své bytí. Od samého počátku je závislý a aktivní. To je jeho přirozenost.
A velmi rychle začíná být aktivní i bez biologické potřeby. Jeho zájem navazovat sociální kontakt je stejně silný, jako potřeby biologické. Poznává své nejbližší okolí, aniž jej k tomu cokoliv nutí, a snaží se jej využívat. Nejprve tak, že jej cucá, později kouše a ještě později jej začíná měnit. Přitahuje si hračky, zahazuje je a ještě později i ničí, protože zatím nic jiného neumí. Malý človíček si hraje, „vylepšuje“ své hračky a mění tím i sám sebe. Učí se, je to také jeho přirozenost. Nezáleží na něm, zda ho okolí jednou naučí pracovat nebo krást.
Chová se tak celý život. Snaží se překonat svou závislost na hmotných a sociálních podmínkách tím, že je poznává a mění. Protože jediný způsob jak je využívat, je jejich poznání, a jediný způsob jak je zachovat, je jejich změna.
Lidskou přirozeností je závislost na společnosti v níž člověk žije,
poznávání prostředí ve kterém se nachází a aktivita, s níž to vše využívá a přetváří.
Má to prostý, přirozený účel: přežít a reprodukovat se. Vše ostatní už je druhotné, umělé a tudíž nepřirozené. Je to produktem lidské společnosti i výsledkem aktivity jednotlivce, onoho přizpůsobování se hmotným a sociálním podmínkám, oné vrozené snahy změnit je, přetvořit podle svých potřeb a zájmů, přičemž člověk mění sám sebe.
Vše ostatní není přirozené – to už je lidské.