Memetika je nepozoruhodná kontroverzní teorie, vytvořená jedním zoologem (Richard Dawkins) a jednou doktorkou parapsychologie (Susan Blackmoreová), kteří si jakoby z ničehož nic všimli, že se lidé umí vzájemně napodobovat, předávat si znalosti a zkušenosti, a že se tyto schopnosti významně podílejí na vývoji člověka. Vytvořili z toho novou „vědu“, v níž připodobnili již známé „geny“ k vlastnímu výtvoru, jenž nazvali „memem“, jež je prý základní „jednotkou“ kulturní informace a šíří se na rozdíl od genů rychleji, a to nejen vertikálně, ale i horizontálně, dokonce i diagonálně, česky řečeno „na štorc“. A z toho vzniká kulturní evoluce. Úžasné. Však taky za to byla nějaká ta literární ocenění. Věda však přijala tuto hříčku se zdvořilými rozpaky a mlčí.

    Člověk totiž nemusí být zoologem, aby věděl, že se od pradávna napodobují i zvířata. A jen na hlavu padlý by si mohl myslet, že to u nich vede k nějaké kulturní evoluci. Vede to totiž jen k jejich přežití. Pokud jim chybí jejich přirozené sociální prostředí a je nahrazeno společností člověka, pak jejich přizpůsobování se člověku vede spíše ke ztrátě schopnosti přežít v přirozených podmínkách, tedy k degeneraci než k jejich rozvoji.

    Člověk nemusí mít doktorát na to, aby věděl, že „jednotka“ je určitá veličina, schopná být společným jmenovatelem pro veličiny ostatní. V druhém významu je to určitý vnitřně spjatý, samostatně fungující, jednoznačně definovaný celek v organizační struktuře. Jakou „jednotkou“ je tedy mem? Člověk si přeci předává znalosti, zkušenosti, emoce, vzory chování, zvyky, tradice, řeč, dovednosti, názory i spoustu jiných věcí, a to nejen napodobování, tedy příkladem, ale i slovem, obrazem, mimikou, pohlazením, tónem hlasu i jinak. Nenajdete v tom žádnou převoditelnou jednotku, ani žádný relativně samostatný, přesně definovaný celek. Protože člověk nepřejímá žádné celky, ale vždy jen kousíčky, z nichž staví celky nové. A nepřejímá je pouze od jedinců, ale od celé společnosti, v níž žije. Přejímá je různou rychlostí a schraňuje si je na různou dobu. Nikdy nepřejímá žádné jednotky, ale vždy jen to, co se mu hodí, co se mu líbí, co odpovídá jeho dlouhodobému zaměření či jeho momentální náladě. A vše prochází cedníkem jeho zájmů, vyplývajících z jeho sociálních vztahů i potřeb, vytvářených jeho hmotnými životními podmínkami; a to vše podle toho jak moc, či jak zkresleně si své potřeby a zájmy uvědomuje.

    Ony vymyšlené jednotky prý na jedné straně podléhají mutacím a selekčnímu tlaku, na druhé straně jsou ale neovladatelné a neumlčitelné.

    Chybí jim v té jejich memetické teorii mnoho. Především materiální a sociální podmínky života. Jsou tam jednotlivci, ale chybí jim společnost. Je tam paměť, ale chybí jim zapomínání a rozum. Jsou tam vztahy, ale schází jim jejich dialektická rozpornost a proměnlivost. Je tam vývoj, ale není tam univerzální souvislost vyvíjejícího se. Reálné přetvořili na ideální a byly z toho knihy. Rozumně v nich odstranili boha, ale nerozumně vytvořili nové náboženství bez něho. Nazvali jej memetikou. Chybí jim krása i patina Bible. Kdyby ji kdysi psali zoolog a parapsycholožka, také by to nestálo za moc.

    Memetika je teorií, nikoliv vědou. A jako každé myšlenkové hnutí má své reálné, tj. gnoseologické a sociální kořeny. Jejím myšlenkovým zdrojem je bezesporu genetika, bouřlivě se rozvíjející věda, kterou mnozí absolutizují jako jediný zdroj, vysvětlující nejen biologickou, ale i sociální stránku člověka. Memetika parazituje i na idealistickém podceňování společenského charakteru individua a vědomí ostatními vědami, které se nedostatečně věnují sociální přenositelnosti. Sociálním kořenem memetiky je pak záplava informací, valící se na jedince úměrně s vyspělostí společnosti. Vyrostla tedy sice z kořenů existujících, ale neznamená to, že přinese plody. Na druhou stranu to však neznamená ani, že je nepřinese. I alchymisté a astrologové tu a tam kdysi něco objevili. Pokud to náhodou potká i některé přívržence memetiky, neobohatí tím memetiku, ale skutečné vědy.