Kreacionismus a inteligentní design

    Kreacionismus je teorií, předpokládající stvoření živých organismů nějakou vyšší bytostí. Teorie inteligentního designu jen konstatuje, že živé organismy nesou znaky inteligentního záměru, avšak otázku tvůrce většinou neřeší. Oba směry vehementně popírají Darwinovu teorii, přesně řečeno její mechanický, nedialektický výklad, který nebyl samotnému Darwinovi vlastní. Oba směry jsou idealistické a oba používají stejných či podobných argumentů.

  „Pravděpodobnost vzniku nových orgánů  v živém organismu je stejně malá, jako pravděpodobnost, že se výbuchem v tiskárně z tiskařských typů sám sestaví dokonalý slovník“, říkají Darwinovi odpůrci. A jiní uvádějí obdobně příklad krabice, v níž se sám náhodně ze součástek sestaví televizor. Kdyby se stejně hloupě zeptali, jaká je pravděpodobnost, že  ty tiskařské typy či elektrotechnické součástky samy vyrostou, nebo že se dokonce rozmnoží či něco naučí, došli by k ještě menší pravděpodobnosti. A přesto to příroda umí a každodenně, po miliony let to v nezměřitelném množství opakuje. Příroda holt kašle na lidské výmysly, jako je matematika a statistika, a kdo chce všechno převést na pouhé kvantitativní vztahy a vysvětlit vše matematicky či statisticky, nepochopí mnoho. Zvláště, když nevidí rozdíl mezi délkou exploze a miliardami let či rozdíl mezi velikostí krabice a laboratoře zvaná „vesmír“.

  Soudobí kreacionisté, zastánci inteligentního designu a jiní, vědou ušlápnutí zpátečníci jdou na Darwina i přes biologii:

  Z pravidelně (zákonitě) se opakujících mezer v paleontologickém záznamu je dnes zcela jasně zřejmé, že žádné mezičlánky např. mezi plazy a obojživelníky, nebo ptáky a plazy a plazy a savci, nikdy neexistovaly, nikdy nežily! Za ztracené je musí považovat pouze chybná (ztracená!) teorie. (Odpůrci Darwina)

  O této trhlině sám Darwin věděl. Říká: "Pokud se týká teorie (evoluce), muselo existovat obrovské množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně odstupňovaných druzích? Geologický průzkum nevydal nekonečně mnoho jemných stupňů mezi minulými a současnými druhy, jak by to vyžadovala teorie; a toto je nejzřetelnější ze všech námitek proti ní. Vysvětlení musí být v nedostatečném geologickém záznamu." (Ch. Darwin: The Origin of Species, Vol 2, 6. Vyd., str. 49)

A proč je geologický záznam nedostatečný?

Fosilní záznam neobsahuje reprezentativní vzorek někdejších populací a jejich vývoje,
je jen jejich neúplným, náhodně zachovalým zlomkem.

• vývoj po většinu času probíhal ve velmi nestabilních geologických podmínkách, které způsobily zánik většiny stop po tehdejším životě; a právě ony často přivodily náhodné zachování toho, co dnes nacházíme v geologickém záznamu
• tyto náhlé geologické změny, které způsobily zachování stop, neumožnily jejich zachování v pohybu, tj. v procesu změny, ale zachytily momentální stav
• i za zcela klidných podmínek byla  a dosud je většina odumřelého organického materiálu přírodou recyklována – co zbude po pár stoletích za organické stopy po dnešní euroatlantické civilizaci, po milionových městech, po velkochovech hospodářského zvířectva či ohromných plantážích? Skoro nic! Stejně tak jako na Titaniku zbylo za pár desítek let z organických stop jen pár lahví vína.
• organické stopy v podobě nálezů jsou jen nezměřitelně malé zlomky z nezměřitelně ohromného množství živých organismů, které žily před námi
• a jsou to především stopy z prostředí, ve kterém byly tyto předvěké organismy masově rozšířeny – tedy ve kterém měly ve své době dobré podmínky k životu
• jenže v dobrých podmínkách a v masovém rozšíření vývoj běžně neprobíhal – ani nemohl: většina negativních mutací se na rozmnožování nepodílela a nepatrné procento pozitivních mutací se rozptýlilo v mase populace.
• Při plošném rozšíření a ve velkých skupinách, z nichž nálezy pocházejí,  docházelo jen stěží k příbuzenskému rozmnožování, při němž se mohly mutované geny v populaci stabilizovat a poté rozšířit. V těchto velkých skupinách, v nichž s pozitivní mutace zanikly v mase populace, nevznikaly nové druhy, tam se přirozeným výběrem pouze zkvalitňovaly, a proto je stáze převažujícím znakem většiny fosilních nalezišť.
• Vývoj, tak jak si jej představoval Darwin, musel probíhat především v malých, relativně izolovaných skupinách, v nichž docházelo dlouhodobě k příbuzenskému rozmnožování, při němž jedině se náhodné pozitivní mutace mohly nejprve stabilizovat a poté převládnout.
• Příbuzenské rozmnožování (v přírodě inbreeding, u lidí incest) jako pravidlo je možné pouze v malých skupinách. Ve velkých totiž čistě příbuzenskou linii nelze po delší dobu udržet. A obráceně,  ve velmi malých skupinách je příbuzenské páření jedinou možnou formou rozmnožování.
• K tomu je zapotřebí přibližně 20 generací, rozmnožovaných ve stejné příbuzenské linii. Takovéto rozmnožování mělo samozřejmě vysoký degenerativní odpad, který udržoval tyto slupiny malými, ale který postupně klesal
• A teprve tehdy, jestliže se to podařilo, mohlo dojít k masovému rozšíření, z něhož už máme dostatečný geologický záznam. Teprve tehdy, jestliže to nové bylo lépe adaptování na měnící se životní podmínky.
• Fosilní záznam z malých skupin se prostě nedochoval; byla malá pravděpodobnost jeho uchování a větší pravděpodobnost zničení přírodou i přehlédnutí a poté zlikvidování lidmi, i když už to neudělala příroda.
• Každý druh totiž žil v určitém prostoru, kde byly dobré životní podmínky. V jejich důsledku se dobře rozmnožoval a prostorově rozšiřoval až do podmínek, které už nebyly ideální, ale jen jakž tak přijatelné. Tam už se tak snadno nerozmnožoval, nemohl žít ve velkých společenstvích, žil na okraji v malých skupinách a tam probíhala hlavní vývojová linie.
• Každá klimatická změna se začala projevovat nejprve na onom okraji životního prostoru každého druhu, tam započaly silné selekční tlaky, ale také silnější mutační tlaky. Na malé skupiny působily přírodní změny podmínek drtivěji, tam působil i přírodní výběr daleko silněji a především tam docházelo k vývojovým změnám.
• Ale ani v těchto malých skupinách však nemohl vzniknout nový druh rozšířením jediné mutace. K tomu bylo zapotřebí mnoha postupných kroků, trvajících desítky, stovky či tisíce generací, a ty se opět mohly odehrát jen v malé skupině, tedy na malém prostoru, a jen příbuzenským rozmnožováním
• V malých skupinách bylo oproti těm velkým méně prostoru pro náhodu a více nutnosti při vzniku mutací.
• Z těchto malých skupin nám geologický záznam povětšinou chybí, a pokud je, jsou to jen tvrdé součásti či zkameněliny z jediného okamžiku, které nemohou zachytit dlouhý, postupný vývoj, na jehož konci byl vznik nového, už rozšířeného druhu, z něhož máme v mnoha případech stop dostatek.
• Vývojové změny byly vždy menšinovými v celkové populaci a převládly pouze tehdy, jestliže byly úspěšně dovršeny přeměnou v nový druh.
• Tohle všechno, neznaje genetiku, nemohl Darwin tušit. A sem někam mířili Marx a Engels, kteří uznávajíce genialitu jeho teorie, kritizovali její jednostrannost, jeho absolutizaci náhody a opomíjení příčin opakovaných individuálních změn a předvídali, že „další bádání bude velmi významným způsobem modifikovat jak dnešní, tak i přísně darwinistické představy o průběhu vývoje druhů“.
• Ona absolutizace náhody u Darwina vyplývá samozřejmě z tehdejší neznalosti mutagenních vlivů, jako je např. ionizující či kosmické záření, chemické látky, bakteriofágy, bakteriální jedy, teplotní šok a mnoho dalších, z nichž mnohé neznáme dodnes.
• Ale ony chybějící jemné mezistupně, které postrádal Darwin, a z nichž jeho kreacionističtí odpůrci vytvářejí svou pavědu, existovaly. A vysvětlení v nedostatečném geologickém záznamu předpokládal už on. A to ještě nevěděl nic o genetice.
• Jestli se Darwin mýlil, tak především ve svém tvrzení, že „příroda nezná vývojové skoky“. Vždyť to byl právě on, který ty vývojové skoky v podobě druhů objevil.
• Ale protože nebyl hloupý, svou chybu alespoň částečně později napravil: "... období, během nichž docházelo u druhů ke změnám, ačkoliv dlouhá měřeno v rocích, byla pravděpodobně krátká ve srovnání s obdobími, během nichž ty samé druhy nepodléhaly změnám vůbec žádným."
• Tady už u Darwina nacházíme částečné vysvětlení, proč je geologický záznam chudý na přechodové typy a naopak bohatý na ustálené druhy.

Každý nový druh je kvalitativně novým výsledkem předcházejících, na sebe navazujících drobných, kvantitativních i kvalitativních změn, probíhajících v důsledku příbuzenského křížení, mutačních a selekčních tlaků v malých skupinách na okraji životních podmínek přírodním výběrem.

    K tomu docházelo zejména tím, že nepříznivé životní podmínky redukovaly počet jedinců a přinutily je tak žít v malých skupinách s příbuzenským rozmnožováním a přizpůsobovat se.

    Všichni ti dnešní kreacionisté a obhájci inteligentního designu, ať se halí do učeného hávu či do sutany, ať se pohybují pěšky nebo létají s letadlem číslo jedna, mají jedno společné: Jsou jen pokračovateli oněch ve středověku duchovně zakotvených tmářů, před nimiž v obavách Darwin svou teorii více než 20 let tajil, a kvůli nimž připsal do poslední věty druhého (a všech dalších) vydání své knihy jediné slovo „Stvořitel“, aby měl od nich pokoj.

    Každé lidské hledání je složitý proces, v němž se subjektivní omyly konec konců stávají nutně objektivními. A každému lidskému hledání vždycky přihlížejí kibicové, kteří, poslouchá–li je člověk z dálky, vždycky vypadají chytřejší než ti, kteří něco nalezli.

www.marxismus.cz