Incest a promiskuita
Po dlouhou dobu se lidé rozmnožovali tak, jak je to běžné u ostatních savců ve volné přírodě: nebyli vázáni žádnými zábranami, ohledy na příbuzenské vztahy, či příslušnost k různým generacím. Rozhodoval pouze pohlavní pud, zdraví, síla a schopnost. Z dnešního pohledu je to nemorální, ale tenkrát naštěstí nebyla morálka. Jedině díky příbuzenskému křížení se totiž v populaci udržely a geneticky upevňovaly některé, u jedinců náhodně vzniklé vývojové zvláštnosti, které takto se rodícímu novému živočišnému druhu - člověku - umožňovaly lépe přežívat. Pouze příbuzenské křížení mohlo zrodit více jedinců s novými vlastnostmi, a tím zabránit zániku těchto perspektivních rysů v mase ostatní populace. Přispělo ke genetické rozmanitosti druhu homo sapiens sapiens.
Tento nevázaný přírodní proces plození doprovázela vysoká (z dnešního pohledu nemravná) promiskuita, která již ustálené zvláštnosti dále rozšiřovala na ostatní populaci. Teprve potom mohly postupně zanikat vlastnosti dosavadní, méně vyhovující novým podmínkám a vedle toho vždy odumíraly ty, které životaschopné nebyly. To vše probíhalo a dodnes probíhá v celé přírodě. Díky tomu se vlastně i člověk vyvinul jako nový, jednotný druh. Bylo to v době, kdy ještě nebyl schopen abstraktního myšlení, nemohl si vytvářet žádná pravidla ani bohy, prostřednictvím kterých si až daleko později cosi nařizoval a zakazoval. Ale už tehdy měl zárodky morálky – tedy panující společenskou praxi – která dovolovala vše, pokud to ovšem připustil silnější soupeř.
Příbuzenské křížení vytvořilo lidskou rozmanitost, promiskuita její jednotu
Sexuální styk bez zábran však měl i své stinné stránky. V důsledku příbuzenského křížení se rodilo i velké množství jedinců s horšími vlastnostmi, neschopných přežít nebo dále plodit. Degenerace je rubem takového rozmnožování. Ale tenkrát to nevadilo. Člověk rodil své potomky stejně marnotratně, jako ostatní živé organismy a nepřemýšlel o tom. Díky tomu se stal tím – čím byl: pračlověkem.
Teprve tenkrát, když jej práce vynucující si komunikaci naučila řeči, a teprve potom, když jej řeč naučila abstraktnímu myšlení, stával se skutečným člověkem, pánem přírody i sebe samého. Naučil se používat oheň, a vůně pečeného masa k němu přivábila psy a kočky. Přestali se jej bát a žili vedle něho stejně blízko jako myši či blechy. Nestaral se o ně, nechoval je, rozmnožovali se stejně volně, jako on.
Toto soužití jej postupně přivedlo na myšlenku zajmout užitečnější tvory a hospodářsky je využívat. Z lovce a sběrače se stával pastevec a zemědělec. Avšak tato zvířata už nežila tak volně, jako psi, kteří utekli a přišli, když dostali hlad. Zpočátku velká společná stáda se při rozpadu prvotní pospolitosti a vzniku soukromého vlastnictví změnila v menší, které bylo nutné izolovat od majetku ostatních. Tato zvířata byla cenná, musela být uvázána, uzavřena do ohrad a oddělena i od volně žijících jedinců. To sebou přineslo uzavřený chov s rizikem degenerace jako důsledku příbuzenského křížení. Ztráty, které člověku nevadily u sebe samého, začaly vadit u chovaných živočichů, kteří byli zdrojem jeho obživy. Zvířata, která měla rychlejší dobu reprodukce než on sám, jej přivedla k poznání nebezpečí incestu. Tak začal člověk regulovat rozmnožování zvířat a později i své vlastní. Ale až tehdy, kdy již dokázal vyrobit více, než sám spotřeboval. Teprve v době, kdy i on začal mít cenu. Zapověděl si incest.
K tomu však mohlo a muselo dojít teprve tehdy, když byl dnešní člověk jako biologický druh i díky incestu v podstatě dotvořen. Byla to doba, kdy už dokázal abstraktně myslet, vytvořil si své bohy a jim vložil do úst pravidla, která vymýšlel sám. A tím se do náboženství i praxe postupně dostávaly zákazy styku mezi nejbližšími příbuznými. Tuto dnešní ctnostnou sexuální morálku nemá člověk od bohů, vděčí za ni kozám, ovcím a prasatům i jejich soukromému vlastnictví.
Člověk za svou existenci vděčí nejen práci, ale i promiskuitě a incestu.