Probíhá evoluce dialekticky?

    Občas lze zaslechnout vážně míněný názor, že „evoluce neprobíhá dialekticky“. Vychází zřejmě z Darwinova výroku, že „příroda nezná skoku“. A sám pojem „evoluce“ je dnes často chápán jako něco opačného, než je kvalitativní skok.

    Darwin se mýlil, neboť jeho největším objevem je právě onen kvalitativní skok v přírodě, který ostatním přírodovědcům unikal, což způsobilo jejich strnulé chápání přírody jako stálé a neměnné. Tím kvalitativním skokem je vznik nového druhu a nechtěně jej i jako skok popsal, když připustil, že v některých fázích probíhá vývoj rychleji než dosud. To, co se stalo Kolumbovi, když objevil Ameriku, stalo se i jemu. Ale to nic nemění na jejich velikosti.

    Darwin dialektiku v přírodě objevil; pochopil že se vyvíjí, což je základ dialektického přístupu. Uznal její vývoj od jednoduššího k složitějšímu, méně organizovaného k organizovanějšímu, od nižšího k vyššímu – to je dialektika. Popsal její rozpory, tedy boj o přežití. Vysvětlil přírodní pohyb jako nutný, tj. vůle přežít, a současně nahodilý, což je vznik mutací. Rozlišoval podstatu (druh) a jev (vnější podobnost). Rozeznával ve struktuře přírody obecné, zvláštní i jednotlivé. Nacházel souvislosti mezi jednotlivými živými tvory i jejich životními podmínkami, a jeho chápání univerzálnosti vztahů v přírodě došlo až tak daleko, že jako teolog překročil svůj stín a hledal společné předky člověka a opice. Darwin byl dialektikem bez ohledu na to, co si o sobě myslel. A jak už Engels napsal, přinesl důkazy o platnosti dialektického materialismu.

    Biologie po Darwinovi byla ještě dialektičtější. V dědičnosti objevila prvky kontinuity a diskontinuity, mechanismy proměnlivosti i stálosti. Vysvětlila relativní opakovatelnost vývoje živé hmoty a neustále hledá, jak vnější rozpory přerůstají co těch vnitřních. Hledá a nachází příčiny uvnitř jevů a objevuje stále složitější vztahy. Kam se přírodověda podívá, všude jen pohybující se hmota, její rozpory a souvislosti, vznikání a zanikání, neustálý pohyb, kvantitativní a kvalitativní změny, proměnlivost obsahu i formy, samé příčiny a účinky, nepřeberné možnosti a skutečnosti vytvářející možnosti nové. A nikde ostré hranice, všude jen spektrum, v němž jedno přechází v druhé, každý klid je jen dočasným a zdánlivým. Vše dříve nepoznané je srozumitelné a každý nový objev vyvolává nové otázky.

Nikde nenajdete tolik dialektiky pohromadě, jako ve vývoji přírody

A pak že je evoluce nedialektická.