Ideje nejsou odpovědné za to, co z nich lidé udělají.

Karl Werner Heisenberg

  Vědomí každého jednotlivce, přestože je vázáno na něho, je produktem společnosti. Tím, že společnost působí na člověka, jeho vědomí vytváří. Nemohlo se vyvinout samo od sebe jinak než působením společnosti. Ta však nepůsobí na každého jednotlivce zvlášť, izolovaně. Společenské prostředí a vztahy působí na celé skupiny lidí, opakovaně, podobně či shodně. Část tohoto společenského působení se ve vědomí jednotlivce odráží individuálně a toto působení je vědomím jednotlivce odlišně přijímáno. Tím vědomí nabývá své individuální stránky. Druhá část je však odrážena stejně nebo alespoň velmi podobně velkými skupinami jednotlivců. Například jazyk, jako výsledek společenských kontaktů je společný pro celá velká společenství, ve kterých jej všichni jednotlivci s malými odchylkami používají podobně.

  Společenské vědomí je odrazem hospodářského života a společenských vztahů z něho vyrůstajících. Je na nich závislé a zpětně na ně prostřednictvím činnosti člověka působí; je však relativně samostatné. Může je částečně předbíhat, a tím urychluje jejich vývoj; může za nimi i zaostávat, a tím jejich vývoj brzdí, ale nikdy se od nich nemůže odtrhnout. Tvoří s nimi dialektickou jednotu.

Společenské vědomí je odrazem společenského bytí

  Určité skupiny lidí vždy odrážejí, poznávají, uvědomují si některé věci, vztahy a jevy v zásadě shodným způsobem, byť v různém rozsahu a hloubce. Prvky individuálního vědomí se tak opakují ze stejných příčin ve velkých skupinách či celých společenstvích, a to je základem společenského vědomí.

Společenské vědomí,
to jsou prvky individuálního vědomí, opakující se ve velkých skupinách

  Vědomí člověka vzniklo jako důsledek společného života lidí ve stejných přírodních podmínkách, což vytvářelo shodné potřeby a zájmy, nutilo jej ke společné práci. Při ní vznikala artikulovaná řeč, myšlení a později i písmo. Ne jako individuální záležitost jednotlivců, ale jako společenský produkt. Myšlení není schopností izolovaných jedinců, je důsledkem jejich společenských vztahů. Individuální vědomí nemůže být starší než společenské. Vědomí společnosti není souhrnem či výběrem individuálních vědomí; nevzniklo jejich nějakou kolektivizací.

Společenské vědomí je jediným možným prostředím,
ve kterém a ze kterého se utváří vědomí individuální

  Individuální vědomí dnešního člověka mohlo vzniknout teprve tehdy, když člověk prací změnil své životní podmínky natolik, že prodloužil svůj věk, umožnil běžné soužití několika generací po delší dobu, tím prodloužil čas získávání poznatků a usnadnil jejich předávání z pokolení na pokolení. Počal žít ve větších společenstvích, v nichž se snáze poznatky uchovávaly. Pak už tak snadno nezanikaly jako v minulosti, kdy musela každá generace, ale i každá skupina získávat své vědění vždy znovu a znovu. Vytvořila se kontinuita společenského vědomí.

Individuální a společenské vědomí vznikaly a rozvíjejí se současně,
ve vzájemném dialektickém vztahu a podmíněnosti

  Společenské vědomí v sobě obsahuje minulost, tj. tradice a zvyky, současnost, tedy odraz minulé i existující reality, ale také budoucnost, například záměry a cíle určitých skupin. Mezigeneračním přenosem, byť ve změněné formě, není ukončeno smrtí žádného jednotlivce, který je jeho nositelem. Je tedy výrazně stálejší a zániku odolnější než vědomí individua, které je jeho nositelem; je reprodukovatelné. Současně je společenské vědomí k vědomím individuí autonomní, není závislé na momentálních změnách ve vědomí jednotlivců. Avšak přenosem se odděluje od zkušenosti, která je nepřenositelná, od reality, jež se mění, a také často od pravdy, neboť je při přenosu zkreslováno odlišnou interpretací. Proto běžně společenské vědomí mívá své falešné stránky, obsahuje i pověry, mýty, sny a iluze; často i výplody fantazie a vědomé nepravdy minulých interpretů. Má setrvačnost a tendenci zaostávat za vědeckým poznáním i za realitou, které se rychle mění.

Každý odraz reality v individuálním i společenském vědomí, věrný i falešný,
jakmile jednou vznikne, má schopnost přežít podmínky, které jej zrodily,
a je schopen žít svým vlastním životem

Individuální vědomí

  Každý jednotlivec má své vlastní vědomí. Je odrazem obecných i zvláštních, nutných i nahodilých stránek jeho života a postavení. Obsahuje v různé míře i kvalitě prvky různých rovin a forem společenského vědomí, ale i mnoho dalších prvků, vlastních jednotlivci. Individuelní vědomí je nestálejší, časově omezenější, rychleji se vyvíjí, je bohatší a rozmanitější než vědomí společenské. Poznatky individuálního vědomí postupně mohou proniknout do vědomí společenského cestou společenské praxe, a tím se stávají stálejšími, nezávislými na délce života svého nositele a přetrvávají jej. Nemusí být uskutečňovány vždy znovu a znovu, jako v dávné minulosti, kdy komunikace lidí byla kvalitativně i kvantitativně omezená, což urychluje rozvoj společnosti.

Individuální vědomí je přetržité,
společenské vědomí se vyvíjí nepřetržitě

  Své společenské vědomí si v různé míře vytvářejí všechny existující skupiny a společenství lidí, ať je to rodina, rod, kmen, národ, obyvatelé jednoho místa, příslušníci téže pracovní skupiny, shodného povolání. Toto společenské vědomí je odrazem jejich společné existence, sdílení materiálních podmínek, společné činnosti a vztahů při ní vznikajících. Je hluboce a široce strukturováno, jeho jednotlivé roviny a formy, úrovně či oblasti mají rozdílnou kvalitu a stálost. Vzájemně se prolínají a ovlivňují, nejsou mezi nimi ostré hranice ani v rozsahu, ani v čase. Přesto tyto jednotlivé útvary existují a působí jako relativně samostatné.

Individuální vědomí vzniká, existuje a rozvíjí se pouze jako součást vědomí společenského

Národní vědomí

  Součástí společenského vědomí je národní vědomí, tedy odraz národní pospolitosti. Jeho základem je společný jazyk, vzniklý v procesu společné výroby a směny. Národní pospolitosti mají i své společné tradice a psychické zvláštnosti, spojují je vztahy k vnějšímu prostředí, k jiným národům a národnostem, mají svou národní kulturu. Toto vědomí národnostní nebo národní pospolitosti se vyvíjí spolu s národem či národností, neoddělitelně k nim patří a zpětně na národní pospolitost působí - upevňuje ji či rozkládá.

Oslabit národní sebevědomí znamená porobit národ

Státní vědomí

  Při soužití lidí ve společném státě se postupně formuje i jejich státní vědomí. Není totožné s národním, je vázáno hranicemi a uvnitř nich existujícím systémem řízení. Ve vícenárodních státech může být i v silném protikladu proti vědomí národnímu, v jiných podmínkách naopak může být vyšší formou vědomí národního. Odráží objektivní stránky státní pospolitosti lidí.

Dlouhodobá příslušnost člověka k jakékoliv skupině
u něho vytváří nové prvky vědomí, s touto skupinou jej ztotožňující

Třídní vědomí

Jakmile ve společnosti vznikly protikladné třídy, rozdělily se některé prvky společenského vědomí jako odraz odlišného postavení a rozdílných zájmů tříd ve společnosti. V některých formách, například v národním vědomí, může být tato podvojnost či protikladnost zastřena. Vědomí vládnoucí třídy je vždy vědomím vládnoucím, je vnucováno ostatním; vědomí utlačované třídy je utlačováno spolu s ní. S rozvojem společnosti se rozvíjejí i nástroje vládnoucích tříd k ovlivňování vědomí ostatních. Zatímco se feudálové kdysi museli spokojit se sice mocným, ale jediným prostředkem rozšiřování svých idejí, s náboženstvím, dnes vládnoucí buržoazie vytvořila obrovský složitý systém sdělovacích prostředků, které nepřetržitě, dnem i nocí šíří její ideje a potlačují ostatní. Pod rouškou svobody slova a tisku, fakticky znemožněnou soukromým vlastnictvím sdělovacích prostředků, je neustále potlačována pravda a šířena lež, což je překryto umělým vytvářením přitažlivých, ale zcela zbytečných informací či senzací ze světa showbyznysu i politikaření, které odvádějí pozornost lidí od podstatných problémů.

Třída, která si podřizuje ekonomiku, podřizuje si i myšlenky ostatních

  Třídní vědomí je formulováno ideologií, jeho součástí je však i psychika třídy. Ty se vzájemně utkávají s vědomím vládnoucích tříd. Jejich vzájemný boj je jednou z forem třídního boje. Třídní vědomí vždy vystupuje do popředí v okamžicích narůstajících sociálních rozporů a konfliktů, jinak může být skryto a potlačeno jinými formami. Jeho nositeli nemusí být nutně jen příslušníci určité třídy, ale také ti, kteří se usilovně snaží své třídní zařazení změnit, i ti, kteří podléhají iluzím. Třídní vědomí, stejně tak jako kterákoliv jiná forma vědomí, vzniká a upevňuje se prostřednictvím společenské praxe.

Třídní vědomí nevzniká prostřednictvím teorie,
ale za její účasti prostřednictvím praxe.

Úrovně společenského vědomí

tj. jedna stránka pohledu na vědomí společnosti, tyto úrovně prostupují ostatními strukturami:

• Společenská psychika
  je nejnižší a historicky nejstarší, nejstálejší úrovní společenského vědomí. Má empirický charakter, postihuje jevové stránky společenského bytí. Vzniká živelně, má výraznou emocionální a volní stránku, obsahuje povahové rysy dané skupiny, její city, nálady, prožitky, myšlenky, iluze a zvyky i zaměření její vůle.
• Ideologie
  není od psychiky společnosti oddělena. Je odrazem třídních zájmů, ekonomických a sociálních vztahů. Nevzniká živelně, je vždy vypracována, zahrnuje v sobě sociální zkušenosti, záměry i omyly tříd; ovlivňuje společenskou psychiku a vědomí jednotlivců určitým směrem, upevňuje skupinové vazby, vytváří motivy pro jednání tříd, slaďuje individuální a kolektivní jednání, vyjadřuje světový názor konkrétní třídy.
• Věda
  je nejmladší a nejvyšší úrovní společenského vědomí. Není zcela oddělena od ideologie, protože i ta může v určité míře obsahovat prvky vědy, nebo být sama vědou. Věda je nevyšší mírou zobecnění společenské praxe, zasahuje do všech oblastí, rovin, forem, vrstev vědomí i činnosti jednotlivců a společnosti.

Vrstvy společenského vědomí

tj. další z možných úhlů pohledu. Vrstvy prolínají ostatními formami, oblastmi a úrovněmi.

• Běžné vědomí, tedy to, co ve společnosti převládá (poznatky teorie pronikají do společnosti pomalu a v omezeném rozsahu, ale pronikají - to, co bylo dříve vědou je pro další generace běžnou samozřejmostí).
• Teoretické vědomí, tytéž znalosti a ideje ve vyšší, propracovanější, ale méně rozšířené podobě.

Oblasti společenského vědomí

  prostupují ostatními strukturami. Jsou nejen souhrnem převažujících názorů dané skupiny na určitou oblast reality či souhrnem znalostí o ní, ale také úhlem pohledu jakoby z této oblasti na realitu ostatní. Jsou vždy zvláštní formou odrazu skutečnosti. Můžeme rozlišovat např. vědomí:

• politické, tj. koncentrovaná forma třídního vědomí, souhrn názorů na uspořádání společnosti a vztah k němu;
• právní, tj. teorie práva, právní věda, znalost práva, vztah k němu a stupeň jeho respektování;
• etické, tj. souhrn představ o chování lidí i uvědomění si rozporu mezi ideály a skutečnou morálkou;
• estetické, tj. umění a vztah k němu, pohled na realitu při němž převládají kriteria krásna;
• filozofické, spolu s náboženstvím je nejvíce vzdáleno ekonomické základně, z níž vzniká;
• náboženské, je jednou z nejstarších a nejkonzervativnějších forem, je převráceným odrazem reality;
• historické, tj. znalost historie a vztah k ní;
• technické, tj. znalost techniky a schopnost i ochota využívat ji;
• ekonomické, tj. stupeň poznání ekonomické stránky života a umění zacházet s vytvořenými hodnotami;
• sociální, tj. hloubka a přesnost uvědomění si společenských vztahů nejen svých, ale i těch ostatních;
• ekologické, tj. uvědomělý odraz souvislostí člověka s přírodou;
• branné, tj. převládající míra ochoty a znalostí, potřebných k obraně státu
• a mnoho dalších.

  Společenské vědomí je mnohostranně strukturováno, přičemž každý pokus o definování této struktury je jen zjednodušením. Všechny části jakkoliv vymezené struktury se vzájemně prostupují, podmiňují i ovlivňují. Vytvářejí mnohotvárný, měnící se celek, reagující pomalu či rychleji na pohyb společnosti a zpětně tento pohyb ovlivňující. Jakkoliv je struktura společenského vědomí relativní, bez uvědomění si existence této struktury a vnitřních vztahů v ní existujících je společenské vědomí nepochopitelným a nevysvětlitelným jevem.

  Vědomí společnosti se vyvíjí převážně směrem od iluzí k vědě. Přitom však mnohé iluze přetrvávají, nové živelně vznikají, jiné jsou uměle šířeny s cílem přizpůsobit vědomí společnosti potřebám těch, kteří vládnou. Ani věda se zcela nemůže oprostit od iluzí, může a musí je trpělivě, znovu a znovu odhalovat.

  Společenské vědomí je určeno společenským bytím, ale zpětně na něj působí. Každé společenství svým způsobem stmeluje, dotváří, sjednocuje a usměrňuje jeho postoje, chování i jednání. Každá skupina, každý kolektiv se stává svébytným a aktivním teprve v okamžiku, kdy si prvky společného vědomí vytvoří; stává se svébytným a silným do té míry, v jaké si je vytvoří. Bez pochopení vztahu mezi bytím a vědomím se společenské vědomí jeví iracionálním a náhodným.

Společenské vědomí je aktivním odrazem společenského bytí

Duchovní produkce

  Vedle materiální produkce, která je základem existence lidské společnosti, existuje také produkce duchovní, jež je neodmyslitelnou součástí lidstva a jeho vývoje. Mezi těmito dvěma součástmi výsledků činnosti člověka existuje dialektický vztah - tedy vztah rozporný, vytvářející jednotu. Vzájemně se podmiňují a ovlivňují, nelze je od sebe oddělit. V určitých fázích vývoje jako by jedna předbíhala druhou, stávala se důležitější, a druhá zaostávala. Často bývá duchovní tvorba člověka přeceňována a jeho materiální činnost podceňována. Podobně je tomu i při posuzování jednotlivců - jejich práce a myšlení. Práce bývá považována za méně důležitou, zatímco myšlení bývá absolutizováno. Skutečnost je však složitější. Každá duchovní produkce mohla vzniknout teprve tehdy, když k tomu materiální výroba vytvořila podmínky a stala se společensky užitečnou jen do té míry, do které podněcovala rozvoj materiálních podmínek života lidí. Duševní produkce člověka nikdy nemůže být samoúčelná, vždy vychází z podmínek, které jí společnost připravila a směřuje ke zlepšení těchto podmínek. Je od nich neoddělitelná, ať si duševní tvůrce myslí cokoliv. Každá myšlenka má smysl a je zdrojem lidského bohatství jen tehdy, je-li materializována.

Jakákoliv duševní produkce je vždy podmíněna produkcí materiální
a může být úspěšná jen tehdy, pomáhá-li tuto materiální produkci rozvíjet

Kultura

  Součástí společenského vědomí je i nemateriální, duchovní část kultury, která je svébytnou součástí života společnosti. Kultura jako celek je však širší než společenské vědomí. Má totiž svou materiální i praktickou stránku. V nejširším slova smyslu je kulturou vše, co bylo vytvořeno člověkem, je to druhá, člověkem přetvořená příroda.

Kultura, to je vzdálenost mezi člověkem a jeho zvířecími předky

  Kultura humanizuje člověka i skutečnost, v níž se pohybuje. Je vždy dokladem toho, jak člověk přetváří přírodu, a tím i sám sebe:

• Materiální stránka kultury, tj. činnost člověka navenek, která se zpředmětňuje v hmotnou kulturu, např. nástroje, obydlí, stavby, oděv a spotřební předměty.
• Duchovní stránka kultury je činností člověka.

  Také o kultuře platí to, co o ostatních součástech života společnosti: má své základy v materiálních podmínkách života lidí, je jejich aktivním odrazem, tzn., že vzniká a rozvíjí se v procesu lidské práce, a je od ní neoddělitelná.

  Pracovní proces, jehož se člověk účastní má dvě složky:

• výrobní proces, v němž vznikají užitné hodnoty

• kulturní proces, ve kterém vzniká lidská kultura.

  Kultura není výsledkem činnosti vynikajících jednotlivců, i když ti vždy mají významný vliv, je především výsledkem společnosti jako celku. Vznikla již v prvotně pospolné společnosti a teprve po jejím rozpadu se duchovní, stejně tak jako materiální hodnoty, staly vlastnictvím a začaly sloužit především vládnoucím třídám.

Kultura je aktivní tvořivou činností individuí, skupin, tříd, národů i celé společnosti,
která se uskutečňuje ve sféře materiální i duchovní produkce,
směřující k osvojení světa.
Je to činnost, v níž se produkují, rozdělují, uchovávají, vyměňují a spotřebovávají
materiální i duchovní hodnoty, je to i souhrn těchto hodnot.

Umění

  Umění je významnou, ale nikoliv jedinou či určující součástí kultury. Je to společenský jev, vznikající v procesu lidské práce, starý jako lidstvo samo. V každé společnosti bylo determinováno výrobními silami i výrobními vztahy, společenskými a hmotnými podmínkami, ve kterých vznikalo. Je výsledkem činnosti jednotlivců, jakkoliv spojených či organizovaných, je to jejich subjektivní odraz objektivní skutečnosti. Odráží dobu, v níž se rodilo, i pohled svého tvůrce na tuto dobu. Umění vzniklo jako spontánní činnost jednotlivců, v otrokářské společnosti se stalo prací otroků, kteří je vytvářeli na zakázku. Tento stav se transformuje i v dalších společensko-ekonomických formacích a přetrvává dodnes. Profesionální umělec byl zpočátku otrokem-tvůrcem. Po celou historii byl a zůstává závislý na společenských vztazích, v nichž tvoří. Netvoří pro sebe, ale pro společnost, která ho za to platí, které má nebo chce něco říci. A jeho společenské postoje s tím mohou být v rozporu.

Umění je společenskou činností

Každé umění má vždy dvě stránky:

• zobrazení, tedy to, co odráží, popisuje, vyjadřuje, ono vycházející ze skutečnosti, tedy onu objektivní stránku, která tvoří míru pravdivosti, realismu umění;
• výraz, tj. způsob, jakým tak činí tvůrce, jak zobrazované vnímá a přetváří, vycházející z něho samého, tedy subjektivní stránku, odrážející spíše pohled autora.

  Žádná z těchto dvou stránek nemůže chybět, jde-li o umění; jedna může převažovat, ovlivňovat druhou, ale nemůže ji zcela potlačit. Extrovertní umělci (Balzac, Jirásek, Wolker, Smetana) více odrážejí svou dobu, introvertní tvůrci (Kafka, Gaugin) sami sebe. Ale skutečné umění obsahuje vždy obojí.

Umění je jednotou zobrazení a výrazu

Umění je složitým subjekto-objektovým vztahem, procesem, při němž vždy současně:

• tvůrce (subjekt) působí na objekt a ten mění;

• tato činnost zpětně rozvíjí tvůrce;

• výtvor (artefakt) působí na diváka, posluchače (subjekt), a ten je jeho odrážením přetvářen.

  Nejde však o jakékoliv přetváření, jde o povznášení směrem od přírody k člověku, směrem od nižšího k vyššímu, od jednoduššího k dokonalejšímu, nikoliv naopak, což dělá kýč. Umění je vytvářením nové reality, závislé na vědomí. Je to výrobek jako každý jiný, stává se uměním teprve v procesu své spotřeby. Jako každý výrobek je schopno spotřeby pouze tehdy, odpovídá-li potřebám. Jeho hodnotu tvoří práce tvůrce, do něj vložená. Jeho užitnou hodnotou je právě ona schopnost povznést lidské vědomí, nikoliv peníze, které na něm lze vydělat.

Umění je uměním pouze tehdy, přetváří-li svého tvůrce i svého diváka

  Umění je společenským jevem, je činností ve společnosti a pro společnost. Vychází z ní a pomáhá ji měnit. Tvoří jej člověk a přitom mění sám sebe. Je to poznávání světa a jeho přeměna. Je to práce jako každá jiná, činí svět lidštějším. Také jeho výsledků se zmocňují ti, kteří vládnou prostředkům, jimiž je tvořeno a šířeno.

Umění společnosti slouží - nesmí však posluhovat!

Věda

   Věda je součástí duchovní kultury lidstva, je to nejracionálnější lidská činnost vůbec. Vznikla jako důsledek společenské dělby práce po oddělení práce fyzické a duševní. Dříve pro to nebyly předpoklady. Zdrojem jejího vývoje a cílem jejího úsilí je společenská praxe, především pak materiální výroba. Z ní a pro ni věda vznikala, je plodem lidské práce, je její druhou stránkou. Věda bez práce nemohla vzniknout, a jakmile vznikla, práce se již bez vědy neobejde. Obojí jsou produktem společnosti, třebaže existují jen prostřednictvím jednotlivců. Věda odráží svět v pojmech, kategoriích a zákonech.

Věda je pravdivým odrazem skutečnosti ve vědomí a současně mocí i silou

  Pravdu odhaluje věda pouze jako celek; její jednotlivé disciplíny se na tom pouze podílejí. Absolutizace dílčích poznatků speciálních věd a jejich aplikace na celou skutečnost jsou stejně škodlivé jako nevědění.

  Pravdivost vědy není absolutní, i ona obsahuje svou absolutní a relativní stránku pravdy a poznává svět pouze v rozmezí, které je dáno materiálními, gnoseologickými  a sociálními kořeny, z nichž vyrůstá a podmínkami, ve kterých se rozvíjí. Ani ona není imunní vůči omylům a přesto zůstává vědou.

Vědeckost vědy nespočívá v její neomylnosti,
ale v odmítání iluzí, které by jí bránily omyly opravovat

  Věda vznikla v třídně rozdělené společnosti zpočátku jako činnost vlastníků, od fyzické práce osvobozených, ale ihned nato se stávala prací specializovaných otroků i zaměstnáním námezdním. Její výsledky proto vždy byly soukromým vlastnictvím tříd, které ovládaly výrobní prostředky a vědce. Věda se stala nástrojem vykořisťování, ale osoby dospívající k vědeckým poznatkům, které si přisvojuje vládnoucí třída, jsou jeho předmětem. Vědec slouží vykořisťování a sám je vykořisťován, což je úděl převážné většiny inteligence.

Věda je službou vládnoucí třídě, s ní upadá a vzkvétá

  Věda se v zásadě zabývá přírodou a společností. Zatímco na pravdivém poznání přírody mívají vlastníci výrobních prostředků zpravidla zájem (odmyslíme-li si největšího feudálního vlastníka středověku, církev svatou), potřeba pravdivého poznání společnosti u jednotlivých tříd kolísá podle toho, jak jsou jejich zájmy v souladu či v rozporu s pravdou, s objektivními tendencemi vývoje. Nestrannost vědy o společnosti je velikou iluzí, neboť ten, kdo zveřejňuje své poznatky o společenských procesech, tyto procesy ovlivňuje a stává se jejich aktivním účastníkem. Pak se ale nemůže vydávat za nestranného. Vytváří se tak rozpor mezi racionálními přírodními a značně iracionálními společenskými vědami, které jsou závislé na vládnoucích poměrech a jsou nuceny jim přisluhovat. Tento rozpor je možné odstranit pouze vytvořením třídně nerozdělené společnosti.

Budoucnost lidstva je ve vytvoření jednotné vědy

  Lidské vědomí, individuální i společenské, má svou setrvačnost. Člověk nerad mění své názory a když už je jednou získá, má tendenci na nich setrvávat a novým se bránit. Své poznatky často považuje za definitivní a neměnné, snadno je absolutizuje a přeceňuje. A jsou-li to poznatky, zaštítěné určitou autoritou, tradicí, světskou či duchovní mocí, propagované silou peněz či zvučnými jmény, pak se z nich snadno stávají těžko překonatelná dogmata. Autoři bible, Aristoteles, Platon, Akvinský či Marx se stejně jako mnoho dalších bez vlastního zavinění stali nedotknutelnou překážkou rychlejšího poznání. To co není v bibli, po dlouhá staletí nebylo pravdou, a bylo to stejně hloupé jako názor, že to, čím se nezabýval Marx, není společenskou vědou.

Nekritické přejímání autorit bylo vždy největší brzdou rozvoje vědy

  Věda, jakkoliv je činností společenskou, je přece jen i zaměstnáním a způsobem obživy vědců, kteří jsou v soukromovlastnických vztazích hmotně závislí nejen na výsledku své práce, ale také na svém postavení mezi ostatními vědci, na své výjimečnosti, na publikování své práce a jeho honorovaném rozsahu. Někdy, zvláště ve vědách společenských, pak zahalují své poznatky či bezradnost do roušky mnoha slov, nejasných termínů, ponechávají si zadní vrátka před případnými kritiky, obalují se názory druhých, činí své závěry ještě vědečtějšími, než ve skutečnosti jsou. A to vše na úkor srozumitelnosti.

Z vědy se nemá "dělat věda"!

    Věda, v období když vznikala, vyvíjela se jen velmi pomalu. Stejně tak poznenáhlu ovlivňovala činnost člověka. Poznatky z materiální výroby, pro vědu nezbytné, se jen těžkopádně přenášely od těch, kteří pracovali k těm, kteří tvořili vědu. Čím větší třídní bariéry mezi nimi byly, čím nižší vzdělanost měly pracující masy, tím pomalejší tento přenos byl. Také zpětná transformace vědeckého poznání do materiální výroby byla jen pozvolná a komplikovaná. V mnoha případech natolik, že to budilo dojem, jako by se věda a výroba vyvíjely zcela odděleně.

Úroveň vědy je závislá na vzdělanosti pracujících mas

  S postupným růstem vzdělanosti populace se vzdálenost mezi vědou a výrobou historicky zkracovala. Již ve svých raných pracích tak došli Marx a Engels k přesvědčení, že se věda jednou stane součástí výroby. Jejich vize byla naplněna v období vědecko-technické revoluce.

Věda se dnes stala bezprostřední výrobní silou

  Vědecké poznatky mají cenu jen do té míry, do jaké jsou materializovány, tj. uplatněny v široké společenské praxi člověka. Věda se rozvíjí geometrickou řadou. Na jedné straně roste objem vědeckého poznání, na straně druhé roste velikost rozhodujících výrobních prostředků, které určují světový vývoj. To vede k růstu nároků na financování a řízení vědecké práce na straně jedné, a ke stále se zvyšující ekonomické, technické i organizační náročnosti na zavedení poznatků vědy do praxe. Věda přestala být činností jednotlivců a stává se stále více prací velikých týmů, těsně závislých na nejmocnějších průmyslových kruzích. Slouží jejich zájmům, často bez ohledu na zájmy lidstva. Věda je monopolizována. Vědci dávají svou prací do rukou úzké skupiny lidí to, co může lidstvo spasit i zničit. Jediným řešením pro budoucnost je zamezit soukromému vlastnictví vědy.

Věda je lidstvu stále užitečnější i nebezpečnější

Morálka

  Prvotně pospolná společnost neměla právo. Řídila se svými zvyky, tradicemi, nutností a pudem sebezáchovy. Byla regulována morálkou. Teprve postupně si vytvářela specializované jedince, kteří v souladu s morálkou rozhodovali ve sporných případech. Tak se vytvořily zárodky zvykového práva, které existuje dodnes, např. v mezinárodních vztazích jako "právo obyčejové". Takovéto vžité zásady jsou obsaženy ve společenském vědomí, jsou proto stálejší a dodržovanější než právo psané. Jsou důležitým prvkem soudržnosti každého lidského společenství.

  V době, kdy se společnost rozpadala na třídy, mající protichůdné zájmy, žijící odlišným životním způsobem, vytvářivší si jiné zvyky a tradice, tedy i odlišnou morálku, nemohla už morálka sjednocovat celou společnost. K tomu bylo vytvořeno právo, avšak morálka existovala dále, v souladu i v protikladu s ním.

V třídně rozdělené společnosti má každá třída svou vlastní morálku

  Morálka je vždy konkrétně historickým jevem, nemá jednou provždy daný jakýsi nadčasový obsah. Je podmíněna stupněm rozvoje výrobních sil, výrobních i ostatních společenských vztahů a vždy se jen velmi těžko reguluje. Přesto se o to každá společnost vždy snaží, podporuje či potlačuje její různé složky, vytváří nejrůznější etické normy i ideové systémy morálku hlásající. Jedním z nejznámějších pokusů morálku ovlivnit je např. bible, jedním z nejstarších např. stoicismus. V období feudalismu byl např. podporován asketismus, kapitalismus prosazuje individualismus, pro socialismus byla typická podpora prvků kolektivismu. Nakonec si však vždy každá společnost vytvořila morálku po svém.

Neexistuje věčná lidská morálka

  Jsou nesmyslné všechny pokusy vymýšlet jakousi univerzální, jednou provždy platnou lidskou morálku, tu si vytváří a mění život sám.  Morálka, to je souhrn běžně se opakujících společenských vztahů, v dané době danou skupinou považovaných za účelné. Je historicky proměnlivým jevem, existuje uvnitř společnosti, je jí tvořena i měněna, a nikdy nestojí nad ní. Jakmile vznikne, reguluje život společnosti k lepšímu i horšímu.

Morálka, to je panující společenská praxe.
Je to způsob života společnosti konzervovaný i měněný vědomím.

  Vědomí společnosti je ve vztahu k bytí společnosti druhotné, je od něho odvozeno, ale je aktivní. Jakmile vzniká, zpětně na společenské bytí působí. Může za ním relativně zaostávat, může jej částečně předbíhat, ale nemůže se od něj nikdy odtrhnout. Vyvíjí se spolu se společenským bytím a tvoří s ním dialektickou jednotu. Ve vztahu ke společenskému bytí je společenské vědomí subjektivní, ale ve vztahu k jednotlivci je objektivní, tj. nezávislé na jeho vůli a vědomí. Jednotlivec sám o sobě nemůže vědomí společnosti změnit. K tomu musí být vytvořeny objektivní podmínky, na které pak jednotlivec může reagovat a prosazovat svůj vlastní odraz skutečnosti do společenského vědomí. Jednotlivec však sám může tyto objektivní podmínky ovlivnit. Společenské vědomí není produktem vědomí individuálních, je produktem společné činnosti lidí.

Společenské vědomí je komplexem znalostí, názorů, citů, teorií, idejí, zvyků, tradic, nálad a představ dané doby, které odrážejí sociální skutečnost.
Vzniká jako nutný produkt vzájemných vztahů, jenž tyto vztahy prohlubuje a upevňuje.

  Vědomí bylo vždy při zkoumání historie přeceňováno, bylo zpravidla chápáno jako určující při vývoji společnosti. Jakoby nejprve vznikala myšlenka a poté na ni společnost reagovala. Opak byl pravdou. Vždy nejprve vznikají podmínky a situace, z nichž se myšlenky rodí, potřebné i nepotřebné, správné i chybné, včas i opožděně. Jakmile ale vzniknou, začínají žít svým vlastním životem, mohou se od reality libovolně vzdalovat, mohou nechápat i předvídat, vývoj společnosti urychlují či brzdí, jsou člověku užitečné i škodlivé, ale vždy na život společnosti nějak působí. Je stejnou chybou vědomí společnosti podceňovat.

Společnost je tvořena dialektickou jednotou společenského bytí
a jeho odrazu - společenského vědomí