Je třeba vyvarovat se toho,
abychom fixovali "společnost" jako abstrakci proti individuu.
Karel Marx

  Člověk je jediným tvorem, který v sobě zahrnuje všechny druhy pohybu. Je nedílnou součástí přírody, je na ní závislý. Neumí v ní ale žít sám. Stejně jako na přírodě je závislý i na společnosti; není schopen žít mimo ně. Vytvořila jej příroda i společnost. Není proto jen jednotkou biologickou, ale biologicko-sociální. Je nedílnou součástí společnosti i přírody. Po celý svůj vývoj se z přírody odděluje, ale nikdy toho nedosáhne. Přírodu přetváří, přizpůsobuje ji svým potřebám, a tím přetváří i sám sebe. Jeho vývoj je výsledkem rozporů s přírodou. Protože však přírodu neumí přetvářet sám, pouze ve společnosti, přerůstají jeho rozpory do rozporů společnosti s přírodou.

  Stejně tak, jako má jedinec potřebu přizpůsobit se životním podmínkám, na kterých je závislý, a které je nucen využívat, má i potřebu přizpůsobit se společenským vztahům, v nichž žije. Ten jedinec, který neměl odpovídající vlastnosti, byl příliš egoistický, nesnášenlivý či agresivní, neuměl žít v komunitě a pro ni, nepociťoval potřebu přizpůsobit se anebo to neuměl, hůře přežíval a rozmnožoval se. Jeho společensky negativní vlastnosti se méně často předávaly potomstvu, zatímco jedinci společenští se množili snáze. Přirozený výběr tak formoval po miliony let člověka jako tvora společenského.

  Předpokladem vzniku člověka je jeho adaptabilita, schopnost přizpůsobit se přírodnímu prostředí a posléze i těm podmínkám, které sám vytvořil; materiálním i sociálním. Jedinec není jen souhrnem buněk, svalů, kostí a orgánů; je především souhrnem společenských vztahů, které jej zformovaly, umožňují mu žít a člověka z něj dělají. Podstata člověka je sociální; tvůrcem této podstaty je společnost, jejím nositelem je individuální živý organismus.

Člověk je bytost biosociální

  Člověk je po celou dobu své existence příslušníkem mnoha skupin, vytvářejících společnost. Základem této složité struktury je taková skupina, v níž člověk reprodukuje sám sebe, tedy rodina, ať už je její historická podoba jakákoliv. Na druhém místě jsou takové skupiny, v nichž člověk reprodukuje své životní podmínky. Nejprve to byla sama rodina, rod a kmen, po vzniku civilizace se rozhodující skupinou v tomto smyslu stala třída. Postupem času se ale vytvářejí skupiny další, např. sociální, profesní, zájmové, náboženské, národnostní a mnoho dalších. Všechny tyto skupiny, k nimž člověk patří, jej utvářejí. Člověk v nich nezaniká, nerozpouští se, uchovává si svou individualitu, své skupiny ovlivňuje, ale i ony ovlivňují jeho.

  Každá z těchto skupin má jedno společné: jako skupina je zřetelně viditelná jen v okamžicích, kdy ji spojuje aktivní činnost, kdy své společné zájmy realizuje nebo brání. Mimo tyto podmínky se navenek jako skupina zpravidla nechová. Rodina je zcela nezřetelná dopoledne, když jsou všichni v práci a ve škole, pracovní kolektiv v neděli odpoledne; národ jako by nic nespojovalo v sociálním konfliktu a třídy se zdánlivě stírají uprostřed války. Příslušnost člověka k různým skupinám se kříží; v různých okamžicích může jedna vystupovat do popředí, a jiné ztrácet na významu. Zakotvení člověka ve skupinách však zpravidla bývá poměrně pevné, dokáže často přežít i podmínky, které je zrodily.

Člověk je příslušníkem společnosti pouze prostřednictvím aktivní činnosti
v nejrůznějších skupinách

Individuum

  Od ostatních živočichů se člověk oddělil prací. Ta jej vlastně učinila člověkem. Počátkem práce bylo použití nástroje. To ale umí i někteří další živí tvorové. Člověk je živočichem, který nástroje začal vyrábět. Život, to je proces výměny látkové. Člověk tento proces učinil složitějším právě použitím a výrobou nástrojů. Práce se stala potřebou člověka. Při práci člověk přizpůsobuje své okolí svým potřebám a přitom přeměňuje i sám sebe. Při práci se vyvinulo vědomí člověka, a vyvíjí se dodnes. Člověk je na rozdíl od jiných živočichů vždy aktivní i bez biologické potřeby. Je smyslově předmětně praktickou bytostí, jedná vědomě, s cílem. Práce se stala přirozenou, věčnou potřebou člověka. Z ní se vyvinula artikulovaná řeč, která dala člověku schopnost abstraktního myšlení. Práce je proces seberealizace člověka.

  Člověk však může žít, vyrábět, uspokojovat své potřeby a rozmnožovat se pouze ve společnosti. Jeho práce měla vždy proto společenský charakter. Práce jej vymaňuje ze závislosti na přírodě a upevňuje jeho závislost na společnosti. Bez společnosti se nemohl stát člověkem, přežít, zvládnout řeč, myšlení, práci. Člověk má přirozenou potřebu sdružovat se s ostatními, nechat se jimi ovlivňovat a ovlivňovat je, ztotožňovat se s druhými a být součástí celku. Bez společnosti byl jedním z nejméně životaschopných tvorů v přírodě. Bez společenských vztahů by nebyl člověkem. Jeho podstatou není život pro sebe samého, egoismus, ale život ve společnosti a pro společnost. Teprve prostřednictvím společnosti žije život svůj; nežije jej pro sebe, ale pro ostatní. Altruismus je přirozenou lidskou vlastností, kterou společnost může stejně rozvíjet, jako deformovat.

Člověk se rodí jako tvor společenský,
vybaven pouze pudem sebezáchovy od prvních okamžiků přivolává pomoc ostatních, kdykoli to potřebuje

  Většina filozofií vždy vytrhávala člověka ze společnosti a zkoumala jej izolovaně, případně absolutizovala jeho rozpory se společností. Absolutizovala individuum a jeho úspěchy; neviděla, že za každým individuálním úspěchem je vždy skryto úsilí mnoha lidí. Neuvědomovala si, že člověk abstrakcí vyjmutý ze společnosti je nepochopitelný, nevysvětlitelný, iracionální a neexistující.

Člověk přežívá pouze se svou společností - to je přírodní zákon

  Mnoho filozofií hledá smysl života, většinou zbytečně. Smyslem života je život sám. Nejen život jednotlivce, ale život lidského rodu a společnosti, které jednotlivce vytvářejí.

Jednotlivec je produktem i tvůrcem společnosti

  Člověk jako jediný živočich vytvořil a stále přetváří sám sebe. Nemá žádnou předurčenou, někým stanovenou, trvalou, věčnou, neměnnou podstatu. Ta vznikala a mění se spolu s ním, aniž si to sám uvědomuje. Je aktivní bytostí, materiálně i společensky determinovanou. Tak jak přeměňuje své materiální a sociální podmínky, mění i svou determinovanost. Je subjektem dějin, žije vždy v konkrétně historických vztazích s ostatními. Jeho podstata je společensko-historická - vyvíjející se. Člověk je souhrnem, průsečíkem, tvůrcem i produktem měnících se společenských vztahů. Z nich nejdůležitější jsou vždy vztahy vznikající při základní lidské činnosti - práci, vztahy vznikající a měnící se s rozvojem výrobních sil a výrobních vztahů.

Jedinec je tvor vyvíjejícím se činností ve společnosti

Společnost

  Lidská společnost je nejkomplikovanější organismus, jaký v přírodě existuje, je nejdynamičtěji se rozvíjejícím subsystémem příroda. Nevznikala kolektivizací jedinců, vytvářela se spolu s nimi. Není jen pouhým shlukem individuí. Je především souhrnem jejich skupin, zájmů i vztahů mezi nimi, zahrnuje i vzniklé a vyvíjející se činnosti lidí, ale také vznikající a měnící se společenské poznatky, názory, nálady - společenské vědomí. Je organickým celkem, který má svou složitou vnitřní strukturu. Společnost je produktem i organickou součástí přírody, výtvorem člověka i způsobem jeho života. Tvoří ji v dialektické jednotě:

• jednotlivci, jejich potřeby i různé skupiny s odlišným postavením a z nich vyplývajícími rozdílnými zájmy;
• materiální podmínky života lidí a způsob jejich přetváření i výrobní síly jimiž lidé v dané době disponují;
• společenské vztahy ovlivňované zejména vztahy vznikajícími ve výrobě;
• instituce a pravidla odpovídající těmto vztahům;
• společenské vědomí, tvořící se a měnící v závislosti na způsobu života lidí i jejich vztazích a zpětně na ně působící.

Společnost je sociálně organizovanou hmotou

  Buržoazní společenská věda zpravidla zkoumá společnost prostřednictvím jednotlivce, individualisticky; atomizuje společnost na jednotlivce, čímž brání jejímu pravdivému poznání. Redukuje se na vztah jednotlivce a společnosti, odmítá hledat zákony společenského vývoje, absolutizuje úlohu vědomí a potlačuje zkoumání materiální i sociální determinovanosti člověka. V propagandě pak někdy existenci společnosti dokonce odmítá.

  Základem společnosti je kolektivní práce jednotlivců - materiální výroba. Při ní člověk vytváří podmínky ke svému životu, ale i nejdůležitější společenské vztahy, základní společenskou strukturu a tvoří i sám sebe. Výroba, to je proces výměny látek mezi přírodou a člověkem prostřednictvím společnosti.

Základ společnosti tvoří její výroba

  Společnost, to nejsou pouze lidé a vztahy mezi nimi, to jsou také materiální podmínky, které lidé mají, a které si vytvářejí, a jsou to i vztahy jednotlivců a skupin k těmto materiálním podmínkám a vztahy, které si vytvářejí v procesu jejich obnovování a změny. Hmotná stránka života vždy tvoří určitou společenskou základnu, z níž se odvíjí jako nadstavba stránka ideální.

  Základem výroby je lidská práce, která má rozhodující vliv na vytváření podmínek pro společnost, ale i na formování společnosti. Práce člověka měla od počátku dvě stránky:

• individuální, tj. potřeby a zájmy, schopnosti i dovednosti, myšlení i úsilí jednotlivce, který ji vykonával;
• společenskou, tj. potřeby a zájmy, stupeň poznání i rozvoje, společenské vztahy a z toho všeho vyplývající materiální, duchovní i organizační podmínky pro práci jednotlivce.

  Každý nový druh práce se vždy zpočátku jeví jako především individuální činnost člověka. Na určitém stupni svého vývoje však s nepodstatnými výjimkami vždy dochází k okamžiku, kdy konkrétní práce už potřebuje kooperaci, specializaci, širší materiální i duchovní zázemí, než jaké je jednotlivci k dispozici. Novou lidskou činnost už nejde dělat individuálně, převážila její společenská stránka a jednotlivec se v ní už může uplatnit jen jako součást širších kolektivů a institucí. Vstupuje do nových společenských vztahů, organizuje se, podřizuje a spolupracuje. Čím složitější je lidská práce, tím složitější je struktura společnosti, v níž a pro niž je práce vykonávána.

Základem společnosti je týmová lidská práce

  Společnost, to je i stupeň poznání, které bylo v procesu lidské práce dosaženo a také ideje, které si lidé v dané době vytvořili, a které je ovlivňují. Jsou to i instituce lidmi vytvořené a lidi ovládající. Společnost je složitým hmotným systémem, protkaným nekonečnými materiálními i duchovními vazbami jednotlivců a skupin, v němž vše souvisí se vším, vzájemně na sebe působí a vyvíjí se.

Společnost, to jsou lidé a materiální podmínky, které mají a mění,
způsob, jakým tak činí,
skupiny, ideje, instituce i vztahy, které při tom vytvořili, a které na ně působí,
i poznání, kterého při tom dosáhli, a které je ovlivňuje

Vztah individua a společnosti

  Jednotlivec a společnost existují vždy v dialektické, tj. vnitřně rozporné jednotě. Jsou na sobě vzájemně závislí, nemohou existovat mimo sebe; navzájem se vytvářejí a ovlivňují, jsou nuceni přizpůsobovat se měnícím potřebám.

Společnost je jediným možným  způsobem existence člověka

  Vztah člověka a společnosti není předem daný, neměnný. Je historicky proměnný, vyvíjí se spolu s jednotlivcem i společností v závislosti na rozvoji výrobních sil a vztahů i stupni poznání. Původně ve vznikající prvotní lidské pospolitosti žil člověk ve skupině, v níž se jako individuum zcela ztrácel. Trvalo desítky tisíc let, než se počalo formovat jeho individuální vědomí, a než se vůbec jako s ostatními rovnocenné individuum ze společenství relativně vydělil. Později, po vzniku civilizace, na dlouhá staletí přestal být vztah všech individuí a společnosti rovnocenný - někteří si společnost přivlastnili a druhým byla odcizena.

  Mezi jednotlivcem a společností existují stovky nejrůznějších materiálních a ideových vztahů. Některé z nich si uvědomujeme, jiné ne. Na některé z nich vliv máme, jiné jsou na nás nezávislé. S některými můžeme souhlasit, proti jiným se musíme bouřit. Jedny považujeme za dobré, jiné za špatné. V zásadě existují vztahy dvojího druhu:

• Objektivní - tedy takové, které jsou nezávislé na vůli a vědomí člověka, k nimž patří převážná většina vztahů hmotných a také ideové vztahy, které z nich vyplývají.
• Subjektivní - které si vytváříme zčásti libovolně, ale i ony mají určitý stupeň podmíněnosti stavem společnosti.

  Existují dva základní přístupy jednotlivce ke společnosti, které vyplývají především z jeho sociálního postavení, ze způsobu, jakými si zajišťuje životní prostředky, ale i způsobu, jakým si toto postavení uvědomuje:

• Kolektivismus, což je nejstarší postoj člověka ke společnosti, kterou považuje za svou. Vychovala jej k němu rodová společnost, vesnická občina, továrna, tedy především společná práce, a také všechny ostatní skupiny v nichž žil, a které umožňovaly či usnadňovaly jeho existenci. Byl zpravidla charakteristický pro třídy potlačené, které existenční tlak zaháněl do houfu, pro třídy pracující a zvyklé spolupráci, nucené ke kázni a disciplíně.
• Individualismus, tedy takové postoje, kdy se člověk vědomě snaží ze společnosti se více vyřadit, odlišit, případně se jí nadřadit. Rozvinuly se společně s malovýrobou a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a byly typické pro malovýrobce, nucené tvrdě se starat sami o sebe, bez ohledu na jiné, vedené snahou vyniknout za každou cenu, prorazit, prosadit se. V podobných životních podmínkách žije i nejpočetnější sociální skupina současnosti - inteligence, mezi níž je zákonitě individualismus značně rozšířeným postojem.

Historie je proces formování vztahů jednotlivce a společnosti

  V prvotní pospolitosti lidí byla kvalita člověka posuzována především podle toho, kolik toho byl schopen dát svému rodu, své společnosti. Se vznikem soukromého vlastnictví a tříd však toto hodnocení bylo stále více zkreslováno a měřítkem se stávalo spíše bohatství člověka, tedy jeho schopnost od společnosti brát. Čím více bohatství a moci soustředil, tím větším člověkem byl. Z původní zjevné závislosti člověka na společnosti se vytvářela zdánlivá závislost společnosti na jednotlivcích, která je dodnes zveličována kdekým, od učebnic dějepisu až po bulvární tiskoviny líčící životy slavných. A přirozená závislost jednotlivce na kolektivu je nahrazována uměle vytvářenou i předstíranou závislostí opačnou.

Vztah individua a společnosti je třídní strukturou deformován

Vztah přírody a společnosti

  Základním dějinným aktem lidí není to, že začali myslet, ale fakt, že přestali využívat pouze to, co jim příroda sama poskytuje, že počali vyrábět prostředky ke svému životu. Začali si přírodu přivlastňovat. Výroba, to je proces vzájemného působení člověka a přírody, překonávání rozporů organismu a prostředí, ale i vytváření rozporů nových. Dějiny lidstva jsou výsledkem rozporů člověka s přírodou i rozporů, které si člověk vytváří sám. Lidstvo je nedílnou součástí přírody - čím více se z ní osvobozuje, tím těsněji s ní je spjato. Čím více nad ní vítězí, tím hlouběji v ní vězí. Čím více je přesvědčeno, že si ji podmanilo, tím více škodí sobě i jí.

  Člověk, stejně jako ostatní živočichové, spotřebovává své životní podmínky. Narozdíl od nich tak činí vědomě, dovede je i vědomě ničit a vědomě obnovovat. To mu dává jako jedinému živočichu schopnost přežít i ve výrazně zhoršených podmínkách, stejně tak v přírodě nevídanou schopnost zničit sama sebe.

Dějiny, to je věčný boj člověka s přírodou,
v němž jedinec nemůže vítězit bez společnosti,
a příroda nesmí být společností poražena