Obranná schopnost, které se nedostávalo jednotlivcům,
musela být nahrazena spojením sil a spoluprací smečky.

Bedřich Engels

  Člověk nikdy nežil izolovaně, vždy pouze ve skupinách. Velikost a forma těchto skupin, jejich vnitřní i vnější vztahy se historicky utvářely vždy s ohledem na materiální podmínky, v nichž člověk žil, způsob obživy a stupeň rozvoje, jakého dosáhl. Skupina musela být vždy dostatečně velká, aby mohla přežívat, společně plodit a vychovat potomky, což bylo při těžkých životních podmínkách, množství přirozených nepřátel, vysoké úmrtnosti i nižší délce života důležité. Současně však nemohla být veliká nadměrně, protože by spotřebovávala své životní prostředí příliš rychle.

  Každá skupina byla nucena při větším rozmnožení členit se na skupiny menší. Tyto skupiny spojovalo pokrevní příbuzenství, jazyk, podobný způsob života, tradice apod., ale současně je rozdělovalo soupeření o životní prostor a zdroje, které poskytoval. Vytvářely se tak občiny, rodiny, rody, frátrie, kmeny, kmenové svazy i další jednotky. Ve všech těchto prvních strukturách byly nejdůležitější zdroje ve společném držení při existenci osobního vlastnictví některých individuálních prostředků. Základem těchto forem existence lidí tedy byly biologické a ekonomické vztahy, zpočátku velmi volné, přičemž biologické faktory postupně slábnou, ale nikdy nemohou vymizet, zatímco hmotné i sociální faktory postupně zesilují.

  Celý vývoj člověka provázejí dvě protikladné tendence - odstředivá a dostředivá, které se projevují s měnící se intenzitou. Způsobují oddalování i sbližování, rozpad i sjednocování lidských komunit:

• Odstředivá tendence, typická pro celou přírodu, převládá po celou dobu přírodně pospolného vývoje. Je vyvolávána měnícími se podmínkami, nutností hledat nové životní prostředí, jiné způsoby obživy a života vůbec. Umožňovala přežití a vedla k rozšíření lidského druhu, původně vzniklého na poměrně malém území. Způsobila rozmanitost národností a ras, řečí, dialektů, písma a kultur, způsobů života i forem soužití, a ve své podstatě vlastně umožňovala vývoj. Později ale vždy narážela na území člověkem již obsazená a prolínala se s tendencí druhou.
• Dostředivá tendence, typická pro člověka, převažuje po celé období civilizace. Je vyvolávána rostoucí potřebou člověka zmocňovat se přírodních zdrojů ve stále větších společenstvích. Umožnila přejímání a rozšíření poznatků, jazyků i písma, tradic i náboženství, splývání kmenů, národností i ras, ovlivňování i ovládání méně rozvinutých vyspělejšími a značně urychlila vývoj. Zpočátku způsobila vznik člověka jako nového živočišného druhu, později ale vždy narážela na rozpornost zájmů uvnitř velkých společenství a prolíná se s tendencí první.

Tak jako vývoj všeho, je i vývoj lidského společenství plný rozporů

  V různých místech neprobíhal vývoj podle jednotného schématu, ale odlišně; vždy determinován materiálními podmínkami života lidí, kteří jednotlivá společenství tvořili, stupněm jejich vyspělosti, tedy schopností poznávat a přetvářet své prostředí. Člověk měnil nejen přírodní podmínky a sám sebe, ale také společenské vztahy, v nichž žil a rozmnožoval se. Přírodně pospolný houf se zpočátku příliš nelišil od skupin ostatních živočichů, žijících podobným způsobem. Čím více člověk pracoval, poznával, rozvíjel sám sebe, své myšlení i jazyk, tím více se měnily jeho biologické a sociální vztahy s ostatními. A tyto vztahy se na různém území v odlišném čase vytvářely velmi rozmanitě.

Rodina

  Je historicky proměnnou základní formou uspořádání jedinců, kterou společnost zvolila v dané době jako optimální pro svou reprodukci, tedy primární skupina, v níž se žije a plodí. Její podstatou jsou vztahy mezi mužem a ženou. Rodina je souhrnem biologických a hmotných, později i citových a morálních, v nejvyšších stupních rozvoje i právních vztahů mezi členy reprodukující se skupiny. Jejím zárodkem byl původně promiskuitní houf, v němž postupně vznikala určitá regulace, až daleko později se vytvořilo dnešní párové manželství, tedy souhrn rodinných vztahů mezi dvěma základními subjekty reprodukčního procesu - mužem a ženou, vymezených určitými vyvíjejícími se pravidly. Tato pravidla postupně vznikají jako důsledek kolektivní zkušenosti a mají velký význam při vývoji člověka. Stávají se součástí společenského vědomí, které je upevňuje, ale také zároveň (zejména v náboženské formě) konzervuje i na dlouhou dobu poté, co se změnily podmínky vedoucí k jejich vzniku.

Základem společnosti není jednotlivec, ale rodina, v níž jedině může jednotlivec vznikat

  Konkrétní formy rodiny i manželství měly nekonečné množství podob a variant, vzájemně se prolínaly a doplňovaly, přejímaly, měnily se a zanikaly. Byly poznamenány rodovými, kmenovými, individuálními vlivy, tradicemi, časem i místem. Bez ohledu na svou konkrétně historickou podobu vždy byla rodina biosociálním základem společnosti. Což neznamená, že byla vždy základní organizační či ekonomickou jednotkou, tou se stala až po vzniku soukromého vlastnictví; před ním tyto funkce do značné míry plnil rod, a mnohé z pozůstatků toho přežívaly ještě dlouho poté.

Rod

  Vzniká jako důsledek pravidel, omezujících plození mezi přímými příbuznými. Ve skupinovém manželství, kdy bylo možno odvodit původ pouze po přeslici, tvořily základní rodovou linii ženy. Muži přicházeli z jiných rodin, většinou vzdáleně příbuzných. Teprve daleko později, v souvislosti se změnami způsobu obživy se postavení muže a ženy mění. Rod je sdružení pokrevně příbuzných rodin, žijících ve společném prostoru, spojených obdobným způsobem života, jazykem, tradicemi a společným řízením. Je základní výrobní jednotkou, v níž je společné vlastnictví výrobních prostředků. Slabost individua způsobuje jeho závislost na rodu, je zcela podřízen zájmům rodu.

Základním poutem rodu je biologická příbuznost, z níž vyplývá vše, co je společné,
tedy hospodářský život, území, jazyk, tradice apod.

Kmen - kmenový svaz

  To jsou další vyšší jednotky tohoto uspořádání, vzniklé zvyšováním počtu obyvatel, v nichž postupně klesá, ale zcela nezaniká význam pokrevní příbuznosti a narůstá význam společně užívaného území a jazyka, způsobu života a tradic. Přitom se ale rozvolňuje vzájemné spojení. Vznikají jako důsledek rozrůstání se i štěpení rodu a jsou zárodkem k budoucímu vzniku národností a národů.

Matriarchát

  V prvotní formě soužití lidí je vše podřízeno reprodukčnímu procesu, který ztělesňují ženy. Kratší délka života i vysoká úmrtnost potomků vedly k tomu, že rodily téměř po celý život. Ony jsou základem rodiny, protože pečují o potomky. To je nutí více setrvávat v obydlí, a proto připravují potravu, střeží oheň a starají se o domov. Přesidlování do méně pohostinných krajů či zhoršení klimatu i zemědělství tuto jejich závislost na obydlí zvyšovaly a stále více prohlubovaly rozdíly mezi přirozenou dělbou práce muže a ženy.

  Muži se více pohybují mimo, sbírají potravu, později loví a vrací se k ženám. Bez ohledu na to, že ženy často pracují tvrději a slouží rodině, jsou jejím základem ony. U mnoha etnik se tak v raných stadiích prvotní pospolitosti vyvinul stav, zvaný matriarchát. Teorii tohoto prehistorického období formulovali J. J. Bachofen a L. H. Morgan, od svého vzniku až dodnes je částí vědců popírána, a jinými potvrzována.

• Prvotní skupinové manželství bez pravidel
  K tomu, aby se člověk pozdvihl nad zvířecí stav a uskutečnil tak největší pokrok jaký příroda zná, bylo zapotřebí, aby se počal od ostatních vyšších obratlovců odlišovat tím, že pracoval. Nemohl pracovat sám, ale ve skupinách. Společná práce jej počala odlišovat i tím, že se z dospělých samců, v přírodě sexuálních konkurentů, stávají spolupracovníci. Vzájemná přirozená žárlivost je potlačována a nahrazována snášenlivostí. Svou roli hraje i schopnost člověka plodit trvale, celoročně, a tedy i možnost uspokojovat svůj sexuální pud kdykoliv. V období přechodu ze zvířecího stavu k lidství se vytvářely větší skupiny mužů a žen bez pravidel sexuálních styků. Pohlavní styk mezi rodiči, dětmi i sourozenci byl, stejně jako u jiných živočichů, samozřejmostí. Postupně se rozvíjející vědomí však částečně počalo regulovat živelnou sexuální aktivitu, vytvářelo první zábrany, způsobovalo určitou zdrženlivost, což přispělo ke zvyšování kvality potomstva. Svým dílem se na tom mohl podílet i s lepším materiálním zajištěním zvyšující se průměrný věk, který mohl zvyšovat kvalitu populace.

  Způsob soužití různých pohlaví volí každý živočišný druh vždy s ohledem na množství a délku dospívání svých potomků. Přežívají pouze ti, jejichž rodiče vhodný způsob zvolili, tedy ti, kteří mají geneticky zakódováno účelné chování k potomkům. U člověka byl tento způsob chování převzat z původní praopičí tlupy, v níž skupina žila a plodila společně při dominanci nejvyspělejších samců, vlastní péči o potomka zvládala matka sama a při jejím nezájmu či úmrtí přebírala péči jiná vhodná samice. Kolektivní ochranu poskytovala matce i dítěti celá tlupa svým množstvím a hlasitým pokřikem. Teprve při výrobě dostatečně vysokého nadproduktu umožňující sociální diferenciaci, vedoucí k vzniku soukromého vlastnictví a zárodkům tříd, kolektivní ochrana společenství přestává fungovat, a bylo nutno zajistit ochranu před tímto společenstvím. Žena a dítě se stávají majetkem, který je nutno ochránit před zcizením, majetek je nutno předávat potomkům, a proto se uvnitř rodu postupně formuje manželství a rodina jako ekonomická jednotka.

• Rodina pokrevních příbuzných
  První omezením vzájemných styků se vytváří mezi generacemi - tedy mezi předky a potomky. Přispěla k tomu nepochybně prodlužující se délka života a zvětšování věkového rozdílu mezi rodiči a dětmi, pravděpodobně i určitá zkušenost s možností degenerace při takovémto plození a nepochybně i rozvíjející se vědomí a praxe, a s nimi se zvětšující rozdíly mezi schopnostmi rodičů a dětí, stejně jako uvědomění si vzájemných rozdílů. V této době pokračujícího skupinového manželství začíná vznikat zákaz incestu a spolu s ním i morálka.

• Rodina partnerská
  Předchozí formy rodiny se již nezachovaly ani u nejnižších žijících lidských společenství, tato ano. Pokračovalo skupinové manželství, ale byly zde vyloučeny nejen vzájemné sexuální kontakty předků a potomků, ale i sourozenců, postupně vlastních i nevlastních. Toto omezení bylo ještě důležitější, ale vzhledem k tomu, že šlo o osoby, které si byly více rovny věkem, i daleko obtížnější. Uskutečňovalo se pomalu, postupně se rozšiřovalo i na styky s dětmi a vnuky sourozenců. Znamenalo konec rozmnožování mezi pokrevními příbuznými navzájem, ukončení biologického vývoje člověka jako druhu a počátek jeho stabilnějšího a plnějšího rozvoje.

• Párová rodina
  K určitému částečnému sdružování dvojic na kratší či delší dobu již docházelo ve všech předchozích formách. Avšak vytvořit trvalou párovou rodinu nebylo možné do té doby, dokud nízká vyspělost neumožňovala člověku, aby samotný pár sám uživil a uhájil své potomky. K tomu dochází až na vyšším stupni vývoje, kdy se s postupujícími zákazy styků mezi příbuznými omezuje okruh možných partnerů a skupinové manželství se stává čím dále tím více nemožnější. S rozvojem výroby nadproduktu a s tím související třídní diferenciací se začíná rozpadat původní rod, který až do té doby překlenoval kolektivní péčí potomky onen rozdíl mezi nutně dlouhou dobou péče a rychlejším cyklem plození u krátkodobě sdružených dvojic. Pro přežití lidstva bylo nutné dlouhodobé soužití párů. Také z ekonomických důvodů, z potřeby zabezpečit potomstvu vznikající soukromý majetek se postupně vytváří párová rodina a zaniká matriarchát. Párová rodina je stále více rodinou muže, který má větší volnost, je mu spíše tolerována nevěra a později, pokud to hospodářské podmínky dovolují někdy i mnohoženství.

Patriarchát

  Ochočení domácího zvířectva a chov stád vytvářejí nové, netušené bohatství. Potrava se již nemusí obstarávat ze dne na den znovu a znovu. Pastevectví zatlačuje do pozadí dosavadní způsoby obživy, vyžaduje méně času a umožňuje získat větší majetek stálejší hodnoty. Rozvoj rukodělné výroby, vznik nových pracovních činností a změny způsobu lovu i obživy vůbec, to vše spíše mění práci mužů; zatímco neustále rodící žena je stále vázána na domov a domácí práce. Muži mají více kontaktů s vnějším světem, odkud přicházejí nové poznatky i výrobky, a sami jsou šiřiteli novinek doma vznikajících. To vše přináší i nové společenské vztahy.

  V některých společenstvích dosud byla základem rodu žena - matka. Ženy patřily k témuž rodu, zatímco muži k jinému. Původ dětí se odvozoval od matky a skromný majetek musel zůstat v rodu - dědil se podle mateřského práva. Postupně však rostla schopnost člověka vyrábět více než spotřeboval - vzniká nadprodukt, který je možno nespotřebovat, uschovat, směnit za cokoliv, co není zcela nezbytné k životu. Zdrojem a také vlastníkem tohoto nadproduktu se stává muž. Párová rodina přináší také prokazatelnost otcovství, která v předchozích formách chyběla a umožňuje dědičnost po otci. Matriarchát, pokud se vytvořil, přestává existovat.

  V této době bylo vynalezeno otroctví. Na jeho počátku stálo pravděpodobně zotročení ženy. Pro svou schopnost vyrobit více než spotřebuje, začíná mít člověk cenu. Poražení v bojích jsou zajímáni, přinuceni k práci a vytváření nadproduktu, který je jim odnímán. I to je dalším zdrojem růstu bohatství rodu. Společnost je sociálně rozdělena - začíná civilizace.

  Podle dosavadního obyčeje byl muž vlastníkem těchto nových zdrojů obživy (nástrojů, stád, otroků). Podle dosavadního mateřského práva však majetek musel zůstat rodu a dědil se po přeslici. Tento rozpor byl vyřešen změnou postavení muže a ženy ve společnosti - vznikem patriarchátu.

Monogamní rodina
Potlačením práv ženy se párová rodina mění na rozhraní mezi středním a nejvyšším stupněm barbarství v monogamní. Je to první forma rodiny, která nevychází z přirozených, ale z ekonomických podmínek. Je založena ne na původním, přirozeně vzniklém společném vlastnictví, nýbrž na soukromém vlastnictví, kdy je žena chápána jako součást tohoto vlastnictví. Je a nadlouho zůstane základem civilizované společnosti, ať si propagátoři volné lásky, homosexuálních manželství či nejrůznějších divokých komun říkají cokoli. Manželství a rodina, ať se vyvíjely jakkoliv, jsou produktem lidské společnosti a zároveň jednou z podmínek její lidskosti.

Monogamie byla velkým dějinným pokrokem, ale zároveň zahajuje spolu s otroctvím a soukromým vlastnictvím období, které trvá až dodnes, a ve kterém je každý pokrok zároveň relativním krokem zpět; období, v němž se blaho a rozvoj jedněch uskutečňuje utrpením a potlačováním druhých

Národnost

  Vzniká spojováním příbuzných i odlišných rodů a kmenů na počátku civilizace, tedy v otrokářské a feudální společnosti spolu se vznikem tříd. Základem pro vznik národnosti je především společná územní třídní podřízenost. Jejími společnými rysy jsou jednota jazyka a kultury, přičemž původní jednota hospodářského života byla narušena. Význam pokrevní příbuznosti již není rozhodující. Původní kmenové jazyky jsou doplňovány jazykem jednotným, v centrech nových území vznikají prvky nové, společné kultury.

Národnost vzniká až na počátcích civilizace
jako důsledek společné třídní podřízenosti,
z níž vyplývá vše ostatní společné

  V mnoha případech však po vytvoření národností v důsledku růstu počtu obyvatel, jejich migrace i vzájemných bojů zanikla i jednota území a došlo k rozptýlení. Toto rozptýlení spolu s izolací jednotlivých států či panství, mezi nimiž má většina obyvatel jen omezený pohyb, pak dává vzniknout krajovým zvláštnostem způsobu života i odlišnostem kdysi společného jazyka a kultury u mnohých národností; z původních národností pak postupně vznikají i odlišné národy.

Národ

  V praxi bývá tento pojem nesprávně užíván pro všechna etnická společenství používající společný jazyk. Ten však sám o sobě je jen jedním, nikoliv jediným atributem národa. Není-li spojen s ostatními atributy, především společným územím, na němž se rozvíjí společný hospodářský život, vyvíjí se jazyk i zvláštnosti kultury, tradice a vědomí odlišně. Není-li příslušné společenství lidí dostatečně početné, soběstačné a silné, přejímá vždy od ostatních etnických společenství více a více se mění. Moderní národy tak vznikají až na vrcholu civilizace, v kapitalismu, jako důsledek rozšiřování hospodářských styků, vynuceného rozvojem výrobních sil. Rozvíjející se továrny si vynucují vznik velkého trhu, který boří dosavadní feudální roztříštěnost, stmeluje území i hospodářský, a tudíž i politický a kulturní život do větších celků odpovídajících průmyslové velkovýrobě. Rozhodujícím pojítkem společnosti je společný hospodářský život, který bourá mnohé z dosavadních bariér. Mizí nevolnictví, a mýto, pohyb pracovních sil dává vzniknout velkým městům, sjednocuje se životní způsob, slábnou a sjednocují se krajové zvláštnosti vzniklé za feudální izolace, je potlačen význam dialektů, vznikají jednotné národní jazyky a s nimi i  národní charakter, kultura, tradice a vědomí jako odraz reálné identity.

Vznik národů je zákonitou tendencí při vzniku kapitalismu

  Národ je jednotou ekonomických, sociálních a etnických faktorů, přičemž ekonomické a sociální  jsou již určující, etnický činitel slábne a často i mizí. Biologický původ, který byl určujícím činitelem v rodině, rodu, kmenu či národnosti už je často zcela neurčitý a ztrácí svůj identifikační význam. Mnoho národů vzniklo z různých národností, dokonce i z různých ras. Proces formování národů trvá celé generace, je to rozporuplné vytváření jednoty, které je podmíněno především hospodářským životem velkých skupin lidí.

Národ je velké, historicky vzniklé, relativně stálé a pevné společenství lidí,
založené na jednotě území a hospodářského života,
z nich vyplývající jednotě jazyka i zvláštností tradic, kultury a vědomí

Základním charakteristickým rysem vznikajících národů je prohlubující se nerovnost uvnitř i mezi nimi. Způsobily to procesy odnímání nadhodnoty, probíhající ve velkém uvnitř i mezi národy. Národy existují v třídně rozdělené společnosti jako utlačující a utlačované, což je často důležitým faktorem jejich vnitřního sjednocování. Od počátku svého vzniku se vytvářely mezi národy stejně nerovnoprávné vztahy, jako byly uvnitř národů - vznikaly národy potlačené a potlačující. A spolu s nimi i národní ideje a hnutí jako produkt potlačení či potlačování: nacionalismus a  šovinismus i jejich biologicky a také nábožensky podbarvené odrůdy rasismus či antisemitismus.

  Ve vyšší fázi vývoje kapitalismu, kdy výrobní prostředky přerůstají stanovené národní hranice a potřebují daleko větší trh, se počíná projevovat druhá tendence ve vývoji národů, tendence k boření národních přehrad, které si kapitalismus sám kdysi vytvořil, k internacionalizaci hospodářských vztahů a spolu s tím i internacionalizaci způsobu života, politiky a kultury. Tato tendence je však prosazována především z velkých, vyspělých kapitalistických zemí a má podobu podřizování si menších území. Tomu jako ideologie a politika odpovídá kosmopolitismus.

  Mezi jednotlivými typy biosociálního uspořádání lidstva, např. mezi rody a kmeny či národnostmi a národy neexistují, tak jako nikde v přírodě a společnosti, ostré hranice. Jde o historické procesy, v nichž se vytváří velké množství nejrůznějších přechodů. Přesto tyto typy existují a je třeba je správně chápat.

Proces sbližování národů

   Objektivním, dlouhodobým a materiálně podmíněným trendem je sbližování existujících národů. Vyplývá z postupně se rozšiřujících hospodářských styků i výrobních vztahů, které jsou důsledkem rozvoje lidské schopnosti vyrábět a z toho plynoucí internacionální nutnosti spolupracovat. V posledních desetiletích má tento proces např. podobu globalizace strojové průmyslové velkovýroby a obchodu s hmotnými i duchovními produkty. Probíhá všude tam, kde se mu uměle nekladou překážky v podobě útlaku a nerovnoprávnosti národů, naráží na odpor všude tam, kde je uměle urychlován.

  Celá historie lidstva je protkána vytvářením a změnou, soužitím i bojem různých etnik. Jejich boj je vždy produktem protikladných zájmů, v třídní společnosti pak bojem protikladných zájmů vládnoucích tříd. Skutečné soužití rozdílných etnik bývá v zájmu moci často uměle narušováno. Může k němu docházet pouze vyrovnáváním rozdílů a řešením protikladů. Ke skutečnému soužití dvou národů, národností či jiných etnických skupin na jednom území jsou však vytvořeny předpoklady teprve tehdy, kdy se jako důsledek i příčina tohoto soužití postupně vytvoří dostatečně početná generace míšenců, která obě etnika spojuje. Čím větší rozdíly mezi etniky jsou, tím početnější musí být, a tím déle to trvá.

Všechny biosociální formy existence lidí jsou odrazem jejich společné závislosti na přírodě
i neschopnosti trvale v ní přežívat a reprodukovat se izolovaně

  Všechny formy biologicko-sociální existence jsou utvářeny lidmi nikoliv vědomě a záměrně, ale objektivně, samovolně, pod tlakem životních podmínek. Nelze je měnit násilně, předepisovat či zakazovat, určovat jejich podobu a přeceňovat kteroukoliv z nich. Je však možné je pochopit v jejich přirozeném historickém vývoji. Všechny jsou si rovny v tom, že je historie vytvořila a mění. Žádná z nich není od boha, žádná tu nebude navěky.

  Přes všechny hrůzy, kterými je tento proces doprovázen, je sbližování národů, stírání národnostních zvláštností a postupné vytváření jednotné ale pestré všelidské pospolitosti procesem objektivně nutným, i když jeho dovršení dnes nejsme schopni dohlédnout.

Komunisté prosazují ochranu
všech existujících forem biosociálního uspořádání, tak jak je historie vytvořila
a odmítají uměle měnit, urychlovat či konzervovat jejich vývoj