Tady počíná působit nový činitel, činitel, který v době, kdy se tvořila monogamie, existoval nejvýš v zárodku: individuální pohlavní láska.

  Až do středověku nemůže být o individuální lásce mezi pohlavími ani řeči. Rozumí se samo sebou, že osobní krása, důvěrný styk, stejné sklony atd. probouzely u osob různého pohlaví touhu po pohlavním styku a že mužům ani ženám nebylo zcela jedno, s kým se octli v tomto nejintimnějším vztahu. Ale odtud až k naší pohlavní lásce je ještě nesmírně daleko. Po celý starověk uzavírali rodiče sňatky za ty, kdo vstupovali do manželství, a ti se s tím klidně smiřovali. Ta trocha manželské lásky, kterou starověk zná, není snad subjektivní náklonnost, nýbrž objektivní povinnost, není to základ manželství, nýbrž jeho doplněk. Milostné vztahy v moderním smyslu se ve starověku vyskytují jen mimo okruh oficiální společnosti. Pastýři, jejichž milostné slasti a strasti nám opěvují Theokritos a Moschos, Dafnis a Chloe, o nichž píše Longos, to všechno jsou otroci, kteří nejsou částí státu, životní sféry svobodného občana. Pokud nejde o otroky, setkáváme se však s milostnými pletkami jen jako s plody rozkladu starého zanikajícího světa a dochází k nim se ženami, které rovněž nepatří do oficiální společnosti, s hetérami, tedy s cizinkami nebo propuštěnými otrokyněmi: v Aténách až v předvečer jejich úpadku, v Římě za doby císařství. Docházelo-li opravdu k milostným pletkám mezi svobodnými občany a občankami, šlo při nich jen o cizoložství. A klasickému milostnému básníku starověku, starému Anakreontovi, záleželo na pohlavní lásce v našem smyslu tak málo, že mu bylo dokonce jedno i to, jakého pohlaví je milovaná bytost.