Jenže si však příliš nelichoťme vítězstvími člověka nad přírodou. Za každé takové vítězství se na nás mstí. Každé má sice především důsledky, s nimiž jsme počítali, ale v druhé a třetí řadě má docela jiné, nepředvídané účinky, které příliš často první důsledky zase ruší. Lidem, kteří v Mezopotámii, Řecku, Malé Asii a jinde vymýtili lesy, aby získali ornou půdu, se ani nesnilo, že tím zavdali příčinu k dnešnímu zpustnutí těchto zemí, protože s lesy jim zároveň odňali sběrače a nádrže vláhy. Italové, kteří vykáceli na jižních svazích jedlové lesy, tak pečlivě udržované na severních svazích, netušili, že tím podťali kořeny salašnictví ve svém kraji; tím méně tušili, že tím odňali po valnou část roku vodu svým horským pramenům, takže pak v době dešťů zaplavovaly rovinu tím dravější povodně. Šiřitelé brambor v Evropě nevěděli, že těmito moučnými hlízami zároveň rozšiřovali skrofulózu. A tak si na každém kroku připomínáme, že naprosto neovládáme přírodu tak, jako dobyvatel ovládá cizí národ, jako někdo, kdo stojí mimo přírodu - ale že jí tělem, krví i mozkem patříme a stojíme uprostřed ní a že celá naše vláda nad ní záleží v tom, že dovedeme lépe než ostatní tvorové poznávat její zákony a správně jich užívat.A opravdu se učíme každým dnem správněji chápat její zákony a bližší i vzdálenější důsledky svých zásahů do odvěkého běhu přírody. Zejména zásluhou mocných pokroků přírodovědy v tomto století budeme stále více moci poznávat i vzdálenější přírodní důsledky své nejběžnější výrobní činnosti, a tak se učit ji ovládat. Čím víc se to bude dít, tím více budou lidé zase nejen cítit, ale i poznávat svou jednotu s přírodou, a tím nemožnější se stane ona protismyslná a nepřirozená představa o protikladu mezi duchem a hmotou, člověkem a přírodou, duší a tělem, která vznikla v Evropě po úpadku klasického starověku a nejvíc se rozšířila v křesťanství.