Člověk se zrodil k práci jako pták k letu.
Hodnota, nadprodukt, práce, vykořisťování, zisk a mzda Pius XI.
Člověk se zrodil k práci jako pták k letu.
Hodnota, nadprodukt, práce, vykořisťování, zisk a mzda Pius XI.
Základem jakéhokoliv života je proces výměny látek mezi organismem a přírodou. Většina živých tvorů umí tuto výměnu uskutečňovat sama, bez pomoci jiných příslušníků svého druhu. Žijí izolovaně, a pokud se rozmnožují pohlavním způsobem, stačí jim k reprodukci svého života jen letmé setkání s jedincem opačného pohlaví. Člověk možná ve svém zvířecím stadiu vývoje také uměl žít v přírodě sám. Pokud ano, pak rozhodně již v počáteční fázi své přeměny v člověka tuto schopnost ztratil. Naučil se žít, bránit se a získávat potravu pouze ve skupině, v organizované dělbě práce, ve vztazích spolupráce a vzájemné komunikace. To jej učinilo člověkem. Z původního spotřebovávání přírodních zdrojů člověk přešel k jejich přetváření a obnovování; ze svého živočišného houfu počal prací vytvářet společnost. Dějiny lidstva, to jsou především dějiny jeho hospodářské činnosti a vztahů, které si při tom vytváří.
Ekonomickou činnost lidí a zejména základní společenské vztahy při ní vznikající zkoumá především politická ekonomie; a to vždy v konkrétně historické společensko-ekonomické formaci. Na tomto místě proto může být podán pouze zjednodušený a tudíž nepřesný nástin marxistického přístupu k této problematice.
Soudobá ekonomie, která si již zpravidla neříká politická, vyučuje dnes studenty tak, že dělí ekonomiky na zvykové, příkazové a tržní. Zakrývá podstatný rozpor soudobé společnosti spočívající v tom, co odhalil již před sto padesáti lety Marx: Rozpor mezi přísným plánováním výroby uvnitř podniku a živelností výroby ve společnosti.
Cílevědomé, záměrné
působení člověka na přírodu s cílem přizpůsobit ji lépe svým vlastním potřebám se nazývá prací. Je to základní činnost člověka, která jej povznesla z říše zvířat, umožnila mu vybavit se řečí i vědomím, přivedla jej k potřebě poznání a přinutila organizovat svou společnost jinak, než je to v živočišném světě obvyklé. Vše, čeho člověk dosáhl, bylo dosaženo prací. Ta v průběhu vývoje měnila své formy, stávala se stále složitější, vyžadovala více znalostí, vědomostí a zkušeností, ale současně je člověku dávala. Zbavila jej do značné míry závislosti na přírodě a vnutila mu ještě naléhavější závislost na společnosti.
Práce je základní činností člověka, způsobem jeho existence
Tak, jako je základním přírodním procesem fotosyntéza, bez níž by příroda ve svých vyšších formách nemohla existovat, je práce základním procesem společenským. Bez ní by člověk nevznikl a nemohl existovat ve své lidské podobě. Každodenní práce milionů lidí udržuje společnost při životě a umožňuje její rozvoj. Vytváří vše k životu potřebné a udržuje odlišnost člověka od ostatních živých tvorů.
Práce je fotosyntézou společnosti
Práce je jediným zdrojem veškerého bohatství lidstva. Ačkoliv na to přišli lidé už dávno, byly ke skrytí tohoto jednoduchého faktu vymýšleny celé teorie. Žádná z nich neobstojí v praktické zkoušce. Nevěříte? Klikněte na klíč!
Bohatství nevzniká prodejem majetku, ale prací člověka při jeho vytváření
Lidská práce je nenahraditelným článkem procesu výroby. Má dvě základní podoby:
práce živá, jejímž nositelem je člověk, který ji vykonává a vkládá do ní své fyzické a duševní schopnosti. Je měřitelná časem i výkonností, množstvím fyzického i duševního úsilí, které obsahuje;
práce minulá, zhmotnělá, jejímž nositelem jsou pracovní předměty i pracovní prostředky i spotřební předměty, lidskou prací vytvořené. Je měřitelná množstvím práce do ní vložené. Výrobní silou se stává pouze ve spojení s prací živou. Umožňuje vícenásobné využití původní živé práce.
Základní tendencí materiální výroby je neustálý růst podílu práce zhmotnělé
Svou prací člověk mění přírodu, ale i sám sebe. Zdokonaluje se, poznává, stává se jakoby na přírodě nezávislejším; mění se v "pána" přírody. Současně však svou prací mění společnost. Ačkoliv to není jeho záměrem, vytváří při práci a každodenně reprodukuje výrobní vztahy, do kterých musí vstupovat, aby vůbec pracovat mohl. Buduje tak a mění nejen svou materiální, ale i společenskou základnu.
Člověk svou prací mění přírodu, sám sebe i celou společnost
Následující grafické vyjádření jen zjednodušeně znázorňuje některé procesy, které člověk svou prací vyvolává.
Na úsvitu lidství začínal člověk působit na přírodu spíše náhodně, okrajově, instinktivně; teprve o mnoho později se práce stala jeho vědomou a hlavní činností. Práce člověka jakoby vydělila z okolní přírody a umožnila mu ji ovládat. Stala se nejen jeho schopností, ale i vlastností a přirozenou potřebou.
S rozšiřováním počtu lidí, vyčerpáváním dosavadního prostředí a z toho
vznikající migrací se různé skupiny lidí dostávají od odlišných životních podmínek, v nichž mají odlišné potřeby a možnosti jejich uspokojení. To je vede k odlišným činnostem a z nich vyrůstají odlišné dovednosti v různých skupinách. Přicházejí počátky diferenciace lidí.
Zpočátku dělali v každé skupině všichni vše, co bylo potřeba, omezeni přitom jen svými biologickými předpoklady. Existovala přirozená dělba práce podle věku a pohlaví. Své místo ve skupině si člověk postupně začal vytvářet už nejen svou fyzickou schopností přežít, ale i svými pracovními schopnostmi, silou a dovedností. S rozvojem schopností člověka, s rozrůzňováním podmínek jeho života, zvyšováním počtu lidí, zvětšováním objemu práce i růstem její produktivnosti, s rozšiřováním jeho činnosti a zdokonalováním pracovních nástrojů postupně dochází k dalšímu členění jeho práce, ke stále složitější kooperaci a první specializaci.
Dělba práce nevzniká z rozmanitosti lidských schopností,
které jsou spíše důsledkem různosti přírodních podmínek
Společenská dělba práce
Postupující dělba práce sebou přinesla růst produktivity, tedy schopnosti vyrábět. Člověk dokázal vyrobit více, než sám spotřeboval. Ale jeho specializace jej na jedné straně nutila ke kooperaci s jinými, a na druhé straně ke směňování nadbytečných výrobků za to, co sám neuměl. To zcela měnilo jeho dosavadní společenské vztahy.
V období rozpadu prvotně pospolného společenství již celé velké lidské skupiny počaly dosahovat schopnosti vyrábět více, než bylo potřeba k uhájení své existence. Počal být vytvářen v širší míře nadprodukt, který umožňoval, aby se na tvorbě užitných hodnot nemuseli plně a později vůbec podílet někteří toho schopní jedinci. To umožnilo v období přechodu lidstva k civilizaci další dělbu práce:
práce fyzická, manuální, která od samého počátku existence člověka přestala být pouhým pudovým obstaráváním potravy, rozvinula v člověku myšlení a dodnes v sobě obsahuje stále více duševní činnosti, jejíž podíl však není převažující;
práce duševní, která se oddělila v době, kdy výroba nadproduktu umožňovala část populace osvobodit od fyzické práce, která však v sobě vždy obsahuje alespoň částečně i práci fyzickou. Duševní práce se stává výrobní silou pouze do té míry, do jaké je zhmotněna, materializována ve výrobě.
Tyto dvě formy práce však nikdy nebyly odděleny absolutně, jedna forma v sobě vždy v určité míře obsahuje i formu druhou.
Jako zcela samostatná se ve výrobě často jeví práce řídící. Zpočátku byla vždy jen řízením lidí, postupně narůstal podíl řízení hmotných procesů a od průmyslové revoluce při ní roste i podíl řízení strojů. Řídící práce však zpravidla bývá současně i prací řízenou, takže rozdíl mezi nimi bývá jen relativní. Může v sobě obsahovat rozdílný poměr práce fyzické i duševní, přičemž na nejnižších úrovních může fyzická práce dokonce i převažovat.
Rozdíly mezi prací fyzickou a duševní nelze absolutizovat; jejich protiklad je vždy dialektický - vzájemně se ovlivňují a podmiňují, jedna bez druhé nemá smysl. U většiny pracovních činností roste trvale podíl duševní složky a klesá podíl fyzické námahy, kterou nahrazuje energie využívaná stroji. Například k obsluze mechanismů a zařízení je třeba stále vyšší kvalifikace, často i vysokoškolská a naopak ve vědecké práci a výzkumu roste potřeba fyzické zručnosti, technických dovedností a praktických zkušeností. Prací zůstává každé vědomé, záměrné působení člověka na přírodu s cílem přizpůsobit ji lidským potřebám.
Tendencí materiální výroby je růst podílu duševní složky práce
a postupné, nikoliv absolutní prolínání práce fyzické a duševní
Dělba práce se z přirozeného vztahu mezi mladými a starými, ženami a muži při práci, tedy z toho, co společnost spojovalo, postupně stávala něčím, co společnost rozděluje. Přechodné postavení člověka, vyplývající z jeho biologických odlišností, změnila v podstatě v dědičné postavení velkých skupin lidí ve společnosti. Kdo se narodil jako potomek majitele, byl předurčen ke stejnému postavení po celý život. Naopak masy lidí zrozené v otroctví, nevolnictví či v ekonomické námezdní závislosti, tuto závislost dědily již v prvních okamžicích svého života a dodnes z ní unikají jen náhodně. Oddělením pracovních činností a vlastnictví tak vznikly trvale rozdílné skupiny lidí s odlišným postavením i protikladnými zájmy a pohledy na svět. Dělba práce zrodila ovládání jedné, větší části nemajetných menšinou vlastníků.
Práce reprodukuje vztahy, v nichž probíhá
Schopnost vyrábět nadprodukt, který výrobce nepotřebuje k uhájení své existence, a který je mu proto možno odejmout, činila z milionů lidí postupně otroky a nevolníky, kteří byli zbožím. Až daleko později, s nástupem kapitalismu, přestal být zbožím člověk a zůstala jím pouze jeho námezdní práce, která je prodávána a kupována, přičemž onen nadprodukt, který je schopna vyrábět, zůstává majetkem nikoliv toho, kdo jej vytvořil, ale toho, kdo lidskou práci koupil.
Lidská práce se postupně stala zbožím
Výměnu látek s přírodou musí jednotlivci z velké části zprostředkovat společnost. Čím rozvinutější člověk je, tím větší je tato část. Proces výměny látek mezi společností a přírodou, to je materiální výroba. Je to základní proces, probíhající ve společnosti, od něho se odvíjejí a na něm jsou závislé všechny ostatní společenské procesy. Je jediným zdrojem lidského bohatství, nepočítáme-li přírodu, která je společným bohatstvím všech živých organismů. Všechny materiální i duchovní statky musejí být nejprve vloženy do výroby, aby přinášely užitek a zisk.
Výroba je výměnou látek mezi společností a přírodou
Tato výměna látek je trvalá, nepřetržitá, musí být vždy znovu a znovu reprodukována. Pud sebezáchovy to vyžaduje. Čím více člověk vyrábí a spotřebovává, tím je jeho život bezpečnější a delší, tím více přežívá potomků. Ale tím rychleji je nucen nahrazovat spotřebované a hledat nové zdroje či nové využití starých zdrojů. Jinými slovy, člověk musí vyrábět více, nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Cílem je reprodukce užitných hodnot, tedy takových hodnot, jakých je člověk schopen užívat k reprodukci svého života.
Původním způsobem výroby byla výroba naturální, při níž člověk vyráběl pouze pro svou vlastní spotřebu, pro svou rodinu či rod, v němž žil. Teprve tehdy, když dokázal vyrobit více, než sám spotřeboval, počal své výrobky směňovat, začal vyrábět zboží. A tak se již v lůně prvotně pospolné společnosti rodila druhá, v dnešním světě výrazně převládající zbožní forma výroby a nerozlučně s ní vznikal obchod.
Materiální výroba je tvůrčí působení pracovních sil a schopností člověka
pomocí oněch částí přírody, které si již osvojil
na ty části přírody, jež si přivlastnit chce
Hodnota, nadprodukt a nadhodnota
Lidská práce dává předmětům hodnotu. Hodnota lidských výtvorů se měří množstvím práce do nich vložené. Avšak tím, že člověk dokáže akumulovat znalosti, zkušenosti, návyky a dovednosti, má schopnost vyrobit více, než je zapotřebí k obnově schopnosti pracovat. Dovede vyrobit více, než je při výrobě spotřebováno. Člověk svou prací v podstatě obnovuje hodnoty dosavadní a vytváří i zcela nové, které jsou jediným zdrojem dalšího rozvoje společnosti. Pouze z nich se tvoří zisky, úroky a renty, jenom z nich roste bohatství společnosti. Tento nadprodukt vzniká výlučně v materiální výrobě a výlučně produktivní prací. Z ničeho jiného bohatství společnosti nepochází. I přírodní bohatství společnosti se stává skutečným bohatstvím pouze tehdy, jestliže prochází reprodukčním procesem a je při tom měněno lidskou prácí. V naturální podobě je tento nový lidský výtvor označován jako nadprodukt, z hlediska hodnotového se po oddělení výrobců od vlastnictví nazývá nadhodnotou. Pouze tato nadhodnota, vytvořená v materiální výrobě, je skutečným zdrojem zisků, úroků i rent, výlučně z ní lze hradit náklady nevýrobní sféry i další rozvoj společnosti.
Této schopnosti vytvářet nadprodukt a z něho plynoucí nadhodnotu bylo dosaženo v době, kdy se tvořila lidská civilizace, která je důsledkem, nikoliv příčinou této schopnosti. V okamžiku, kdy jakékoliv lidské společenství počalo ve větším rozsahu vytvářet nadhodnotu, došlo k zásadní změně společnosti. Bylo zapotřebí rozhodovat o tom, kdo se jí zmocní a jak bude využita. Tím se společnost rozdělila na třídy ovládané a ovládající, které si tuto nadhodnotu přisvojují, v tomto historickém momentu vzniká stát, jehož úkolem je takovéto rozdělení společnosti ochránit a upevnit. S rozvojem výrobních sil i změnami výrobních vztahů roste celkový objem produkce, ale i podíl nadhodnoty, vytvořené lidskou prací za jednotku času. Vytváření nadhodnoty je po schopnosti pracovat a z toho vznikajícím umění abstraktně myslet dalším významným stupněm vydělování se člověka z okolní přírody.
Lidská práce dovede vyrobit více než sama spotřebuje
To, jak velká je a jakým způsobem je soustřeďována, rozdělována, přerozdělena a spotřebována nadhodnota, je základním charakteristickým rysem společnosti. Prvotní společnost, která téměř celou (i když malou) nově vytvářenou hodnotu spotřebovávala neproduktivně, se rozvíjela velmi pomalu. Nadprodukt, i když byl vytvářen, byl směňován, ale nikdo nic navíc nezískával; nebyl akumulován. Mnohé vyspělé civilizace zanikly nebo zaostaly proto, že sice dokázaly vytvořit a soustředit velké hodnoty, ale spotřebovávaly jejich značnou část velmi marnotratně a neproduktivně. Stavby pyramid v Egyptě, obrovské náklady na války v Římě, přepychový život vládců v mnoha zemích, ale i neúměrné zbrojní náklady na zbrojení v SSSR, to vše jsou důkazy nutnosti neustále zvětšovat výrobní schopnosti společnosti akumulováním nově vytvářené hodnoty, která nesmí být příliš neperspektivně spotřebovávána.
Společnost, která nedokáže účelně vynakládat nadhodnotu, již vyrobila,
degeneruje
Základem existence člověka i vývoje jeho dějin jsou materiální podmínky, v nichž žije, využívá přírodu a čerpá z ní vše k životu potřebné. Je to pracovní síla, tedy schopnosti člověka, dále jeho pracovní prostředky (to, čím působí na přírodu) a také pracovní předměty (ony části přírody, na které působí). To vše je živou i zhmotnělou prací člověka, která je jediným zdrojem hodnot a bohatství. To vše dohromady tvoří výrobní síly společnosti.
Pracovní síly, tj. schopnost člověka pracovat, souhrn lidských činitelů výroby, živá práce obsahující:
Znalosti a zkušenosti předchozích generací včetně vlastních dovedností a návyků získaných v průběhu pracovního procesu. Svou schopností akumulovat je v sobě a opakovaně používat, dosáhl člověk možnosti vytvořit více, než potřebuje k udržení života. Vše je společenského původu, ale vlastníkem je sám nositel pracovní síly. V původní prosté zbožní výrobě, kdy výrobce byl současně vlastníkem výrobních prostředků, si výrobce vytvořený nadprodukt ponechával pro sebe a svou rodinu. V okamžiku, kdy přestal být vlastníkem a začal pracovat pro někoho jiného, mu tento nadprodukt vytvořený svými schopnostmi musí odevzdávat.
Dělbu práce, především specializaci a kooperaci, které jsou společenského původu, ale vlastníkem jejich výnosu je ten, kdo ovládá výrobní prostředky.
Specializace je vztah závislosti pracujících individuí na sobě navzájem, tj. dělba práce, umožňující člověku prohloubení znalostí, nahromadění zkušeností, vypěstování návyků a získání dovedností v takovém rozsahu a hloubce, jaké nebyly možné v době, kdy všichni dělali vše. Je jedním ze základních předpokladů rozvoje člověka a společnosti.
Kooperace je také vztah závislosti pracujících individuí navzájem, tj.
Specializace a kooperace jsou základem schopnosti vyrábět nadprodukt;
vládne jimi vlastník výrobních prostředků
a přisvojuje si tak nadprodukt vytvořený i prací jiných
Významným prvkem výrobních sil se zpočátku pomalu, ale postupně stále rychleji stávala věda. Kdysi stála jaksi na okraji, mimo hmotný život společnosti, značně izolována od těch, kteří se zabývali materiální výrobou. Zprvu nesměle, ale stále více však pronikala do vědomí těch, kteří výrobu řídili a organizovali, a skutečně masivního rozvoje dosáhla až v době, kdy začala výrobě přímo sloužit, kdy se stala její nedílnou součástí. Krok po kroku byla materializována v pracovních prostředcích, stávala se součástí znalostí pracovní síly, ovlivňovala organizaci výroby i technologické procesy. Stala se integrující součástí výrobních sil a její význam dále roste.
Za největší výrobní sílu budoucnosti považuje marxismus volný čas člověka, v němž se bude vzdělávat, zdokonalovat sám sebe a získané poznatky bude uplatňovat ve výrobě.
Výrobní prostředky, to je souhrn věcných činitelů výroby, zhmotnělá předchozí práce, obsahující:
Pracovní předměty, tedy onu část přírody, na kterou člověk v pracovním procesu působí.
Pracovní prostředky, člověkem přetvořenou část přírody, pomocí které ostatní přírodu teprve přetváří.
Pracovní síly a výrobní prostředky, tedy výrobní síly jsou základem každého stupně rozvoje lidské společnosti. Jejich vzájemné působení probíhá v pracovním procesu, který je základním životním procesem člověka, odlišujícím jej od ostatních tvorů.
Pracovní proces má vždy dvě neoddělitelné stránky:
Hodnototvornou, v níž člověk působí na přírodu, přetváří ji a vytváří užitné hodnoty, tj. novou přírodu.
Kulturotvornou, při které zpětně člověk působí sám na sebe a kultivuje se.
Výrobní síly lidská společnost neustále rozvíjí a rozšiřuje, mění a přizpůsobuje, vytváří nové a odhazuje staré. Každý nový stupeň rozvoje člověka je podmíněn vytvořením nových výrobních sil.
Své výrobní síly člověk vyvíjí v podstatě stále, i když se při tom občas zastaví, zpomalí či zrychlí. Vývoj se často může zastavit na určitém území, třeba i velkém, ale jinde probíhá dále. Celkově je tento proces nepřetržitý. Do jaké míry člověk své výrobní síly rozvinul, vždy charakterizovalo, jak dalece rozvinul sám sebe. Nepřetržitý rozvoj výrobních sil vytváří materiální souvislost dějin.
Dějiny lidstva jsou především dějinami výrobních sil
Při výrobě materiálních statků nepůsobí lidé pouze na přírodu, ale i na sebe navzájem. Vstupují do vzájemných vztahů, které vznikají při nejdůležitější, každodenní, nezbytné, opakující se a trvalé lidské činnosti; jsou to vztahy nejdůležitější. Typ jeho vztahů závisí vždy především na stupni vývoje a na charakteru výrobních sil, jimž se přizpůsobuje. Od stupně rozvoje výrobních sil jsou odvozeny především vztahy vlastnické, které pak zásadně ovlivňují vztahy ostatní. Jakmile došlo k oddělení vlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly, počaly se tvořit tyto základní vztahy:
V okamžiku, kdy se výrobní prostředky staly vlastnictvím,
jsou základem vztahů ve výrobě vztahy vlastnické,
které jsou právním výrazem téhož
Reprodukční proces
Člověk však jenom nevyrábí. Společenský proces reprodukce užitných hodnot má více fází:
výroba, při níž jsou vytvořeny užitné hodnoty, a tím je i předurčen způsob jejich spotřeby;
rozdělování, při němž jsou vytvořené hodnoty rozdělovány mezi vlastníka pracovní síly a vlastníka výrobních prostředků. Toto rozdělování je v třídní společnosti mocensky zajištěno státem, ovládaným vlastníky výrobních prostředků;
směna, při níž je vyměněna produkce, v podstatě směna hodnoty, neboli práce, zprostředkovaná obchodem, zpočátku probíhajícím v naturální podobě, později za pomoci peněz;
spotřeba, při které dochází k obnově potřeby vyrábět.
Tyto čtyři fáze vytvářejí nepřetržitý cyklus, kterým se zajišťuje život společnosti. Není možné jej přerušit, aniž by to vyvolalo katastrofální poruchy. Ve všech jeho fázích člověk vstupuje do vzájemných vztahů s ostatními. Tyto vztahy, ať si to uvědomuje či nikoliv, jsou určujícími pro jeho způsob života. Tím, že člověk reprodukuje své životní podmínky, reprodukuje současně i společenské vztahy, v nichž vyrábí. Podle toho, v jaké roli stojí ve fázi rozdělování mezi vlastníka a pracovní sílu, podle toho je určeno a obnovováno celé jeho postavení ve společnosti.
Vlastnictví je jedním z nejdůležitějších výrobních vztahů pro jednotlivce i společnost. Na první pohled se jeví jako vztah lidí k věcem; to je však pouze právní stránka tohoto vztahu. Ve své podstatě je vlastnictví vždy vztahem mezi lidmi, zprostředkovaným věcmi. Určuje postavení člověka v jeho nejdůležitější činnosti a reprodukuje jej. Toto postavení ovlivňuje celý jeho život. Utváří vztahy lidí ve výrobě hmotných statků, a tím poznamenává všechny ostatní společenské vztahy.
Vlastnictví není pouhým právním vztahem,
je vždy především vztahem ekonomickým
V historii lidstva se vyvinuly základní vlastnické vztahy, jejichž formy známe dodnes:
Společenské vlastnictví, je nejstarší, základní, přirozenou formou; v ní se lidská společnost vůbec zrodila jako lidská. Vlastnictví není chápáno jako zvláštní vztah člověka k věcem, věci nejsou chápány ve vztahu k člověku nijak izolovaně od ostatní, člověkem nepřetvořené i přetvořené přírody. Podstatou tohoto pohledu člověka na věci je především vztah mezi věcmi samými. V nejrůznějších podobách přetrvává dodnes ve všech společnostech. Ve společenském vlastnictví jsou moře, řeky, kosmická tělesa, vzdušný prostor, Antarktida, vysílací frekvence, stacionární oběžné dráhy kolem Země, většina silnic a cest i spousta jiných, pro lidstvo důležitých věcí.
Podstatou společenského vlastnictví jsou vztahy mezi rovnoprávnými lidmi
Osobní vlastnictví se vyvinulo v okamžicích, kdy člověk dokázal vyrobit oděv, oštěp, luk či šperk pro každého příslušníka svého rodu, který to potřeboval. Bylo osobním do té míry, že se původně po smrti ukládalo s člověkem do hrobu. Je to vztah k předmětům, které slouží k uspokojování individuálních potřeb; k předmětům, které neslouží k ekonomickému ovládání jiných individuí, k jejich vykořisťování. Je to vztah rovnosti lidí, zprostředkovaný spotřebními předměty. Marxismus důsledně odlišuje osobní a soukromé vlastnictví, které má zcela jiný charakter, neboť je vztahem nerovnosti, zprostředkovaným výrobními prostředky.
Podstatou osobního vlastnictví jsou vztahy mezi člověkem a věcmi
Skupinové vlastnictví předmětů, uspokojujících skupinové potřeby, např. družstevní, obecní vlastnictví a pod.
Podstatou skupinového vlastnictví jsou rovnoprávné vztahy uvnitř skupin
Soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které člověk vynalezl až v období rozpadu prvotně pospolné společnosti tehdy, když dokázal vyrobit nadprodukt, tedy více než bylo potřeba k udržení a reprodukci života svého rodu či rodiny, to znamená když získal schopnost vyrábět nadprodukt, který bylo možno přímému výrobci odnímat, kumulovat jej a přerozdělovat. Teprve tehdy člověk vlastnictví počal chápat jako vlastnictví a teprve tehdy jej takto pojmenoval. Původně to bylo vlastnictví individuální, byl to přirozený vztah člověka k věci - až pozdější rozvoj výrobních prostředků nutil člověka vlastnictví jednotlivců spojovat do větších celků, a tím se měnil jejich charakter. Z individuálního vlastnictví věcí, jimiž člověk hájil svůj vlastní život, se stává vlastnictví soukromým, ovládajícím práci jiných. Při soukromém vlastnictví vlastník prostřednictvím věcí ovládá lidi.
Osobní vlastnictví slouží ke každodenní reprodukci života, soukromé ke každodenní reprodukcí tříd
Po dlouhou dobu člověk osobní a soukromé vlastnictví nerozlišoval. Jeho první výrobní prostředky jako např. kyj, pěstní klín, oštěp či luk byly současně jeho osobní zbraní; vznikající rukodělná výroba probíhala ve stejných prostorách, v nichž člověk bydlel; první feudálové, colóni, žili na stejných dvorech, ve kterých hospodařili, první feudálové rovněž, a to vše přetrvávalo až do středověku. Proto mnozí utopičtí socialisté a komunisté, ale i např. husité chtěli zespolečenštit vše, tedy i osobní vlastnictví, což ve svých důsledcích vždy vedlo k nezdaru. Teprve následný rozvoj výrobních sil zřetelně oddělil osobní a soukromé vlastnictví.
Podstatou soukromého vlastnictví jsou vztahy mezi nerovnoprávnými lidmi
Základní funkcí soukromého vlastnictví je odčerpávání nově vytvářené hodnoty bezprostředním výrobcům, tedy jejich vykořisťování. Řada jazyků používá termín méně expresivní, ale obdobný: exploatace. V dějinách byly dosud vynalezeny mnohé formy odnímání a koncentrace nadproduktu, např.:
nucená práce, např. otroctví, robota v kombinaci s nevolnictvím a pod., při nichž práce nebyla placena;
nucené odvody, např. naturální či peněžní daň, církevní desátky, mýtné, clo atd.;
nájemní práce za mzdu,
úrok, dividendy, pozemková renta, kdy se již vlastník nepodílí na materiální výrobě ani zprostředkovaně, jeho vztahy k ní jsou jen finanční. V posledních desetiletích nabývá obrovských rozměrů úrok ze státních půjček, který podvazuje celé státy - nejen rozvojové země, ale např. i vládu USA, která je největším dlužníkem na světě.
Vlastnictví bylo původně totožné s prací; bezprostřední výrobce byl vlastníkem výrobního prostředku. V závěrečných fázích prvotně pospolné společnosti, která se rozpadala, přestože se rozvíjela, došlo k oddělování výrobců od výrobních prostředků vlastnictvím, a to vytvořilo počátek společnosti nové, i když to trvalo staletí. Vlastnictví se stalo řízením produkce, nejprve přímým, později zprostředkovaným.
V dalších fázích kapitalismu dochází k dalšímu významnému kroku: postupně se oddělují od výrobních prostředků i vlastníci. Při převládající akciové formě vlastnictví, kdy se proplétají vztahy bank, firem a dceřiných společností, už vlastník často ani neví, co vlastní, kde to je a co to opravdu je. Jednotlivec svůj majetek nevidí a nepotřebuje vidět, nemá na něj v podstatě žádný konkrétní vliv a jeho jediný reálný vztah k němu je jen ten, že z něj má příjmy. Skutečnými hospodáři s jeho bohatstvím se stávají báječně placení námezdní manažeři, na nichž je zcela závislý. Vlastník, původně výrobce, později organizátor výroby, se stal postupně zbytečným; jeho vlastnictví je redukováno na pouhé parazitování.
Konkrétní podoba vlastnických vztahů byla vždy proměnlivá a byla měněna jenom tak, jak to vyžadovaly výrobní prostředky dané doby, jak to bylo nutné k udržení a rozvoji reprodukčního cyklu výroby, směny a spotřeby hmotných statků. Ideje nebo přání jednotlivců při tom hrály minimální roli. Každá z konkrétních podob vlastnictví byla vždy chráněna právem. A každá z nich vždy byla základním společenským vztahem, který určoval ostatní výrobní vztahy a jejich prostřednictvím i vztahy sociální.
Výrobní vztahy, vznikající v procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby,
jsou ovlivněny především rozvojem výrobních sil
a z nich vyplývající formou vlastnictví výrobních prostředků
Výrobní vztahy si člověk nevytváří libovolně, ale vždy s ohledem na rozvoj výrobních sil. Určuje je dosažená úroveň výroby. Své výrobní vztahy, tj. ekonomické uspořádání společnosti, člověk vytváří tak, aby co nejlépe umožňovaly růst jeho produkce. Každé výrobní vztahy pak existují tak dlouho, dokud poskytují dostatečný prostor pro rozvoj výrobních sil. Jakmile už tento prostor neposkytují, brzdí postup vpřed, společnost to omezuje v uspokojování svých potřeb, brání to jejímu rozvoji, ohrožuje to dosavadní úroveň života. V takovém okamžiku lidská společnost vždy nemilosrdně své staré výrobní vztahy odhazuje a nahrazuje je novými. Tento vývoj je přetržitý. Výrobní vztahy jsou odrazem stupně rozvoje výrobních sil a zpětně na rozvoj výrobních sil působí.
Základní tendencí materiální výroby je neustálé rozšiřování výrobních vztahů,
které vyplývá z rozšiřování hospodářských styků
Výrobní vztahy se nemění samy o sobě, mechanicky, automaticky. Potřebu změny vyvolává člověk svou ekonomickou činností a vlastní změny provádí svou činností politickou.
Dějiny lidstva jsou i dějinami výrobních vztahů
Výrobní síly a vztahy jsou spolu v dialektické jednotě, závislé jedny na druhých, vzájemně se ovlivňují a podmiňují. Ve svém souhrnu vytvářejí výrobní způsob. Člověk je nucen své výrobní síly rozvíjet, má-li přežít. Nemůže čerpat z přírody stále stejným způsobem stejnými prostředky, stejné předměty. Rychle by je vyčerpal. Dokud bylo kam, člověk se stěhoval, pak už ale nebylo kam, protože se lidstvo rozmnožilo. Nebylo to ani možné, protože se člověk usadil, stal se zemědělcem, byl vázán k půdě. A chtěl-li přežít, musel rozvíjet své schopnosti i nástroje, měnit způsob využívání přírody, rozšiřovat okruh zdrojů, z nichž čerpal. Společnost, která nerozvíjí své výrobní schopnosti, degeneruje. Jak člověk měnil své výrobní síly, byl nucen přizpůsobovat i své výrobní vztahy tak, aby umožňovaly co nejúplnější využití jeho sil a nebrzdily jejich rozvoj. Byl jimi nucen měnit celý svůj výrobní způsob.
Jakmile člověk našel nový výrobní způsob, počal mu přizpůsobovat většinu svých vztahů ve společnosti. Některé rychleji, jiné pomalu. Tento vývoj je jednotou přetržitosti a nepřetržitosti.
Vývoj člověka probíhal vždy v těsné souvislosti s jeho ekonomickou činností.
Jeho dějiny jsou dějinami hledání nových výrobních způsobů,
s nimiž se mění celá společensko-ekonomická formace.
Člověk v dobách svého zvířecího stavu jednal stejně jako ostatní živí tvorové instinktivně. Jeho působení na přírodu bylo nejprve řízeno pudem, později i zkušenostmi, což umí i vyšší živočichové. S rozvojem jeho rozumu se vyvinula schopnost abstraktního myšlení a s ní i způsobilost svou činnost nejprve promyslet a teprve poté realizovat. Člověk se naučil plánovat. Kdesi na počátku této schopnosti byla nutnost ulovit zvíře větší a silnější než člověk, k čemuž bylo zapotřebí vytvořit past, koordinovat lov více lidí najednou a uchovat získanou potravu na delší dobu. Ke vzniku plánování nepochybně patřilo i použití ohně, který člověk musel udržovat a tomu i přizpůsobovat svou činnost a dělbu práce. Později, když se stal pěstitelem, musel plánovat, kde, kdy, co a kolik vysadí či vyseje a jak se o to bude starat. Živelnost přestala být převládajícím způsobem lidské činnosti. Člověk, aniž si to uvědomuje, plánuje neustále i nejběžnější uspokojování svých základních potřeb: jak, kde a kdy se nají, napije či vyspí, dokonce i kde a kdy vykoná svou tělesnou potřebu. Plánování je projevem vědomí, tedy schopnosti prožívat minulé a budoucí jako přítomné.
Plánování patří k charakteristickým rysům člověka
Podíl plánovaných činností postupně rostl. K tomu, aby plánovat mohl, vymýšlel člověk spoustu pomůcek: sluneční hodiny, kalendář, počítadlo, výkres, mapu, matematiku, jízdní řád, závěť, síťový graf, kalkulačku i počítač. Čím složitější práce vykonával, tím náročnější bylo jeho plánování. Čím více lidí spolupracovalo, tím obtížnější ale i nezbytnější bylo plánovat. S rozvojem člověka se stalo nezbytností plánovat i tak primitivní živočišné úkony, jako je např. vyměšování. Člověk se naučil plánování při své materiální činnosti, při získávání obživy, ale postupně počal plánovat i svou činnost duchovní, svůj volný čas i zábavu, výchovu a vzdělání svých potomků.
Plánování je volbou cílů a prostředků i metod vedoucích k jejich dosažení
První plány byly jen krátkodobé, na několik minut či hodin dopředu. Při pěstování rostlin však bylo nutno plánovat již na celou dobu plodnosti rostlin, v našich klimatických podmínkách na rok, ale u stromů i na léta. Pekař plánoval výrobu na zítřek, ale boty a šaty bylo nutno ušít s ohledem na jejich používání a klimatické změny očekávané dlouho dopředu. Rozsah plánování i jeho časový horizont se stále rozšiřovaly. Velké stavby, výroba lodí, zámořské cesty i ohromné války to jenom urychlovaly. Když člověk začal používat stroje a létat do kosmu, bylo už nemožné neplánovat.
Člověk je tvor myslící, tedy plánující
Každé plánování jednotlivce však vždy naráželo na plány druhých. Bylo podstatně omezeno vlastnictvím toho, co člověk plánoval. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků omezovalo možnost provázat jednotlivé plány. Vynucovalo si rozšiřování výrobních prostředků, pohlcování těch, kteří měli plány jiné. Jestliže kdysi bylo nutno plánovat výrobu jednoho kusu, týkají se dnes plány milionové produkce. Jakkoliv stačilo dříve plánovat pouhou výrobu, dnes nutné plánovat i její financování a uplatnění na trhu, výzkum i vývoj, výchovu člověka i uspořádání společnosti.
Rozvoj plánování je objektivní tendencí vývoje lidské společnosti
Plánování, stejně tak jako komunikace lidí, se rozvíjelo nejprve na úrovni té základní skupiny lidí, v níž probíhala výměna látek společnosti s přírodou. Úměrně k tomu, jak se s rozvojem člověka a výrobních sil rozšiřovaly i výrobní vztahy, zvětšoval se okruh, v němž bylo nutno komunikovat a plánovat. Jakékoliv meze, které kdy byly pro tyto dvě lidské činnosti vytvořeny, jsou vždy jen dočasné a pomyslné. I hranice této planety již byly překročeny.
Marxismus neobjevil plánování,
ale krize plodící rozpor mezi přísným plánováním uvnitř jednotlivých podniků
a živelností v celospolečenském měřítku
Živelnost je z života lidské společnosti stále více vytlačována. Čím rozšířenější a čím podstatnější je činnost člověka, tím spíše musí být plánována. Vždy tam, kde dochází k chybnému plánování, vznikají ohromné komplikace, škody a krize. Představy, že plánování je nutno omezit pouze na hranice výrobního podniku, tak jak to hlásají liberálové, neodpovídají měnící se realitě. Čím více bude lidstvo spotřebovávat zdrojů, tím naléhavější bude jeho potřeba plánovat. A k tomu musí uzpůsobit i svou organizaci, svůj výrobní způsob. Každý pokus o cílevědomé řízení ekonomiky v celospolečenském měřítku je však z buržoazních pozic odsuzován a nazýván totalitou.
Svět směřuje k celosvětovému plánování výroby i spotřeby
Společenská produktivita práce
Ekonomika je základem jakékoliv společnosti. V konečné fázi vždy rozhoduje o tom, jak je lidstvo vyspělé, jak je organizované i jaká je jeho kultura. Důležité přitom není ani tak co lidstvo vyrábí, ale jak to vyrábí, s jakým efektem využívá přírodních zdrojů a také času, který neúprosně běží, a který je pro každého jednotlivce omezený. Základním měřítkem je přitom schopnost lidské práce vyrábět, nejen u jednotlivce, ale v celé společnosti. Tato schopnost, produktivita, je syntetickým ukazatelem jejího rozvoje, její životaschopnosti v současnosti, ale hlavně pro budoucnost. Je to porovnání času všeho práceschopného obyvatelstva a konečného výsledku jeho práce. S postupným vyčerpáváním přírodních zdrojů a současným růstem počtu lidí, s prodlužujícím se věkem člověka i zvětšující se rozmanitostí jeho potřeb nemůže produktivita lidstva stagnovat, musí růst. Každá dlouhodobější stagnace společenské produktivity práce by přivodila její pokles, a tím i degeneraci společnosti. Mnohé civilizace zcela ztratily význam či zanikly právě proto, že nedokázaly rozvíjet úroveň své společenské produktivity práce. Například tím, že jim to znemožnily přírodní podmínky, společenské uspořádání, marnotratné využívání lidských zdrojů či výsledků jejich práce. Vzhledem k vyčerpávání přírodních zdrojů nikdy nestačilo stagnovat. I to dlouhodobě vedlo k degeneraci.
Každá společnost se může rozvíjet pouze do té míry,
do jaké roste její společenská produktivita práce
a musí degenerovat do té míry
do jaké její produktivita stagnuje či klesá
Globalizace
Výrobní síly člověka od okamžiku, kdy začal být schopen vyrábět nadprodukt, tedy více než sám potřeboval k uhájení existence své a svého rodu, rostly. Byl to důsledek jeho práce, která nutila člověka vstupovat do nových, širších vztahů, umožňovala mu poznávat, přiměla jej komunikovat a myslet. Spolu s růstem výrobních sil se rozšiřovaly i výrobní vztahy člověka. Vyrobený nadprodukt bylo možné směnit či o něj bojovat, a to vedlo k dalšímu rozšiřování vztahů mezi lidmi.
Proces rozšiřování výrobních sil a výrobních vztahů se stal základním momentem dalšího formování člověka. Biologický vývoj postupně přestával být určujícím, a rozhodujícím se stal výrobními silami a vztahy podmíněný vývoj společenský. Výrobní síly a výrobní vztahy se staly základnou, od níž se odvíjely všechny ostatní vztahy člověka. Každé další rozmnožení a zdokonalení výrobních sil lidí sebou vždy přineslo změny ve všech ostatních sférách života, měnilo strukturu společnosti, způsob jejího života, její ideje i úroveň poznání.
Procesy rozšiřování výrobních sil a vztahů i jejich vliv na vývoj společnosti
patří k základním poznatkům marxismu
Tyto procesy, jejichž základem je rozvoj výrobních sil a rozšiřování výrobních vztahů, procházejí celými dějinami. Ovlivňovaly formování rodů, kmenů, kmenových svazů a národností; vznik a proměnu národů i států. Po vzniku národních států za kapitalismu nabývaly formu centralizace, integrace a internacionalizace, až přerostly do dnešního stadia nazývaného globalizací. Vždy sloužily především tomu, kdo výrobní prostředky vlastnil a vždy jen dílčí prospěch z toho okrajově měli ti, kdož na výrobních prostředcích pracovali. Byly a jsou to procesy objektivně nutné, nevyvolané lidským vědomím, ale lidskou, především ekonomickou činností lidí. Byly a jsou rozhodujícím směrem vývoje lidstva. Tak jako vše, co člověk činí, byly provázeny negativními důsledky zaviněnými nikoliv těmito procesy samými, ale způsobem jejich využívání ve prospěch jedněch na úkor druhých. Nelze bojovat proti globalizaci, ale jen proti globalizátorům.
Globalizace je soudobá podoba rozvoje výrobních sil a vztahů.
