Člověk, tj. výsledek společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající ve výrobě.
Člověk, rasa, civilizace Vladimír Iljič Lenin
Vznik života na naší Zemi byl procesem tak dlouhým, že se vědci občas neshodují ani na počtu nul. Jisté je však to, že na počátku byly první náhodné, samovolně vytvořené shluky bílkovin, ve kterých z materiálních příčin počal probíhat život v podobě jednoduché výměny látek. Stalo se tak zřejmě v moři či na přechodu moře se souší. Vznik organické hmoty byl prvním ohromným kvalitativním skokem, v němž se z neživé hmoty vytvořila hmota živá, nejprve na úrovni jediné buňky. Je pravděpodobné, že tento proces proběhl za podmínek, které už na Zemi neexistují, a vytvořil takové formy života, které už dávno zanikly. Stejně tak možné je, že život vznikl na jiném vesmírném tělese, a k nám byl přenesen ve své zárodečné podobě přírodní kosmickou událostí. Je možné, že takto byl na naši planetu přenesen jen jeho základní stavební materiál.
Život vznikl samovývojem hmoty,
lhostejno, zda se jednou ukáže, že a jak to bylo na Zemi či jinde ve vesmíru
Teprve mnohem později vznikají stále složitější a složitější živé útvary, až na samém konci tohoto období se vyvíjejí savci a z nich i prapředci dnešního člověka. Nastal druhý, ještě obdivuhodnější skok, v němž se z materiálních příčin vytvořila z hmoty živé i hmota myslící - člověk.
Na různých místech, v rozdílném množství a v různých dobách žily vzájemně odlišné komunity primátů. Vlivem měnících se životních podmínek, ale i důsledkem toho, jak své životní prostředí spotřebovávaly, migrovaly. V zásadě přitom působilo mnoho často protichůdných faktorů, nutících tyto předky člověka přizpůsobovat se svému měnícímu se prostředí:
Vývoj zřejmě probíhal především na okraji životních podmínek, kde přírodní výběr působil tvrději,
a kde žily spíše malé skupiny, v nichž bylo jedinou možností příbuzenské rozmnožování,
umožňující stabilizaci náhodně vzniklých pozitivních genetických zvláštností
Křížením těchto skupin vznikaly tisíce kombinací
genů, podobně jako u psů. Jenže o budoucího člověka nikdo nepečoval, nikdo mu nevytvářel podmínky pro přežití, jen on sám sobě.
Neúprosně platila Darwinova teorie přirozeného výběru, který působil proti nahodilosti mutací a vytvářel zákonitost:
vše, co nebylo schopné života, odumíralo. Vše, co se nepřizpůsobilo změnám životních podmínek, zanikalo. Přednostně se rozmnožovali silnější jedinci, slabí živořili na okraji komunity, byli z ní vypuzováni, méně plodili a vymírali.
Přírodní výběr zkvalitňuje populací
Kříženci, geneticky lépe vybavení než ostatní, měli větší šanci, hybridi s horšími vlastnostmi měli naděje menší. Tu a tam si snad vytvořili své vlastní komunity, z nichž se vyvinuly zcela jiné druhy nebo později zaniklé typy člověka.
Křížení se podílí na vývoji neustálým vznikem nových kombinací
Podstatný vliv měly mnohé náhodné faktory, v jejichž důsledku se vytvářely mutace - tedy odlišnosti vznikající vnějšími extrémními vlivy, např. teplotou prostředí, radioaktivním, kosmickým či ultrafialovým zářením a pod., nebo náhodnými vnitřními poruchami. Většina z těchto mutací nepochybně byla negativních, neživotných a nerozmnožila se dále. Ale některé z nich přinášely výhodu, rozmnožovaly se a postupně vytvořily nový druh. Biologicky je zřejmě člověk jediným přeživším mutantem svých prapředků.
Mutace se podílejí na vývoji vznikem zcela nových vlastností
Vývoj člověka nebyl jednoduchý a přímočarý. Prudké zvraty a skoky v něm zcela jistě působily přírodní katastrofy, působící náhlé změny životních podmínek, vylidňující velké oblasti a ničící celé druhy. Nesčíslněkrát bylo zničeno to, co člověk vytvořil, tisíckrát zapomenuto to, co se naučil. Přírodní i společenské pohromy způsobily mnohokrát, že člověk musel začínat zase znovu. Metodou pokusu a omylu se vyvíjela celá příroda a v ní i člověk. Zdaleka to nebyl vývoj jen zákonitý a nutný, působily při něm tisíce nahodilostí. Nutný a zákonitý je pouze rozvoj života od nižšího k vyššímu a člověk, jako výsledek této tendence.
Vznik člověka je z hlediska přírody krátkým, ale pro jednotlivce nepochopitelně dlouhým kvalitativním skokem ve vývoji hmoty. Člověk je součástí, ale i nejvyšším produktem přírody. Je výsledkem střetávání se reálných rozporů organismů a prostředí, jeho první vývojová fáze byla především biologická.
Člověk je výsledkem dlouhého přírodního vývoje,
tedy opakujících se křížení, mutací a přírodního výběru
Působil však i další faktor. Člověk i jeho prapředci nebyli od přírody vybaveni k individuálnímu přežití v přírodě. Svůj život, tedy výměnu látek s okolní přírodou se nenaučili uskutečňovat přímo jako jednotlivci, ale vždy zprostředkovaně, ve společnosti. Neměli rohy, drápy, kopyta, tlustou kůži či hustou srst, a jejich jedinou ochranou byl houf. Nedostatečná vybavenost se však nakonec ukázala jako výhoda. Byli o to pohyblivější, přizpůsobivější a byli nucen žít ve větším společenství a tudíž i více komunikovat. Kdo se nepřizpůsobil celku, ve kterém žil, kdo mu nestačil, byl vyvržen a zanikal. Komunita byla vším, jedinec ničím. Jen ve styku s ní se člověk rozvíjel, bez styku s ní degeneroval a zanikal. Přežít a rozmnožovat se mohli pouze jedinci bez asociálních vlastností. Egoisté a společensky nesnášenliví jedinci byli exkomunikováni či se sami oddělovali a jejich vlastnosti se tudíž méně snadno dědily. Tak se stalo, že člověk má svou sociální podstatu zakódovanou i geneticky.
Přirozený výběr formoval člověka jako tvora společenského
Kontakty uvnitř skupiny, vzájemná závislost jednotlivců, jejich kooperace a komunikace, to vše výrazně ovlivňovalo duševní vývoj prapředků člověka, stejně jako dnešního člověka. Jedinec napodoboval ostatní, přizpůsoboval se jim, učil se od nich stejně tak, jako to dělá dodnes. Společnost člověka vychovává. Není náhodou, že v čím větších komunitách živočich žije, tím větší je jeho mozek v poměru k ostatní hmotě.
Uvnitř komunity se vytvářely neustále složitější sociální vztahy a závislosti. Jednotlivec se podřizoval celku nejen přímo, ale i prostřednictvím jiných jednotlivců. Tak jako ve společenstvech jiných živočichů se vytvářela i u lidí určitá hierarchie. Člověk byl stále méně závislejší na přírodních, ale více na společenských vztazích.
Také kontakty mezi různými skupinami měly výrazný vliv. Nutily k pochopení či osvojení jiného způsobu komunikace, přinášely nové vzory chování, obživy, používání nástrojů, odlišné poznatky i zvyky.
Život je boj. Uvnitř komunit i mezi nimi byly vždy rozpory, které se řešily bojem, jehož výsledkem bylo vzájemné podřizování se, přizpůsobování se i ničení se. Bojovalo se o prostor, obživu, o sexuálního partnera i o život. Silnější vítězili, slabší se podřizovali či zanikali, tak jako v ostatní přírodě. S postupným rozvojem člověka se příčiny i formy boje stávaly stále složitějšími. Řeč a myšlení na vyšších stupních rozvoje umožnily řešení rozporů nejen bojem fyzickým, ale čím dál tím více i bojem myšlenek a způsobů organizace.
Přírodní výběr byl u člověka postupně doplňován i výběrem sociálním
Složité společenské vztahy vyplývající ze vzájemné závislosti a vzájemných rozporů jednotlivců i skupin měly spolu přírodními podmínkami a procesy nesmírný význam. Člověk se již v dobách svých prapředků vyvíjel jako tvor společenský a je jím dodnes. Zatímco prvá, pomalá vývojová fáze člověka byla především vývojem biologickým, druhá, rychlejší fáze už byla především vývojem sociálním.
Člověk je také výtvorem společenského vývoje,
je bytostí biosociální
Zcela nutně však platil i další princip, ve své podstatě nejdůležitější ze všech, protože právě ten změnil zvíře člověku podobné v člověka skutečného. Na rozdíl od ostatních živých tvorů totiž člověk nevznikl pouze jako nezvratný důsledek přirozeného výběru, náhodných mutací či jako součin vzájemného křížení. Člověk vyvíjel i sám sebe. V procesu života působil na přírodu i na svou společnost a to zpětně působilo na něho. Používání předních končetin k práci jej napřimovalo. To mu dávalo lepší rozhled po krajině a zvyšovalo jeho bezpečí. Čím více chodil vzpřímený, tím více mohl zaměstnávat svou ruku. Čím více ji využíval, tím obratnější byla, a tím méně se hodila k chůzi. Umožnilo mu to nejprve přenášet potravu a později využívat nástroje. Čím složitější nástroje nalézal a později i vytvářel, čím více při tom komunikoval s ostatními, tím více rozvíjel své myšlení a zvětšoval svůj mozek. Čím více mu pracoval mozek, tím větší množství energie spotřebovával, a tím více byl nucen rozšiřovat svůj způsob obživy, hledat v přírodě, později upravovat a nakonec tvořit stále dokonalejší nástroje.
Byla to práce, při níž člověk musel začít plánovat, vytvořit a rozvíjet artikulovanou řeč, a tím i své myšlení. Počal se vyvíjet zcela jinak, rychleji než ostatní živí tvorové. Při ní byl nucen vstupovat do složitějších vztahů s přírodou i se svým společenstvím, než je mezi živočichy běžné. Ruka, noha, mozek i další orgány se měnily pomalu, souběžně, ve vzájemném působení především v důsledku jeho činnosti. Z pasivního všežravého sběrače rostlin a mršin se mohl stát aktivní lovec. V potravinovém řetězci se počal přesunovat směrem nahoru. Masitá potrava mu dodávala více energie, která byla potřebná k většímu využití mozku. Řečí a myšlením získal jako jediný živočich vedle napodobování i vyšší schopnost mimogenetického přenášení informací z generace na generaci; prací získal schopnost předávat materiální hodnoty svým potomkům. Kruh vzájemně působících příčin vývoj člověka zrychloval a způsobil jakýsi dominový efekt, kterým zrychlil dosavadní vývoj.
Práce vznikla jako reakce člověka na měnící se životní podmínky
Nesporný význam na formování člověka mělo použití ohně, který poskytoval teplo, sucho a bezpečí. Oheň člověka ochránil před dravci a dovršil jeho přesun v potravinovém žebříčku na samý vrchol. Člověk v něm získal nový zdroj energie, ostatní přírodou nevyužívaný. Bylo nutné jej nepřetržitě udržovat, obtížně se přenášel, což prodlužovalo dobu usazení na jednom místě. To pomáhalo měnit pravěkého člověka z pasivního sběrače na aktivního pěstitele a chovatele, protože musel své životní prostředí obnovovat. Oheň posiloval závislost jedinců na skupině, která jej měla, a tudíž i jejich společenský charakter. Poskytoval všestrannější i bezpečnější tepelně zpracovanou potravu, ta zvyšovala množství dodávané energie a zkracovala čas potřebný k jejímu získání i strávení. Kratší doba trávení pak prodlužovala denní lidskou aktivitu. Světlo, které oheň dával, rovněž umožňovalo delší dobu jeho aktivní činnosti. Oheň prodlužoval život člověka absolutně i relativně. Umožnil osídlovat i oblasti s chladnějším klimatem, přispěl k rozšíření lidstva po celé planetě a oddálil jeho přemnožení. Udržování ohně nutilo člověka k určité systematičnosti a plánování, což dále rozvíjelo jeho myšlení i organizaci skupiny. Oheň snížil závislost člověka na přírodních podmínkách, spolu s oděvem jej postupně zbavil srsti a zvýšil jeho závislost na společnosti. Ovládnutím ohně ale člověk postupně zchoulostivěl a ještě více ztrácel schopnost přežít sám. Spalování dřeva bylo obrovským skokem ve vývoji lidského druhu, srovnatelným později se spalováním fosilních paliv.
Nástroje a oheň definitivně vyřadily člověka z říše zvířat a změnily jej v nový živočišný druh. Přesněji řečeno, transformoval se v nový živočišný druh sám. Počal se vydělovat z přírody tím, že si ji začal osvojovat ochočením zvířat. Pastevectví jej zprvu nutilo kočovat za pastvou, ale po jeho rozšíření do méně příznivých krajů se zimním nedostatkem píce i k pěstováním rostlin a vytváření zásob. To jej přivedlo k trvalejšímu usazení, umožnilo mu lépe přežívat, více se množit, a zvyšující se počet obyvatel, žijících z relativně malého území jej vedl ke stále intenzivnějšímu využívání přírody, k hledání zcela nových zdrojů i novým činnostem a dalšímu zdokonalování sebe samého. Počal měnit přírodu a stával se jejím "pánem".
Člověk je především produktem své vlastní činnosti - práce
Práce, tedy jeho působení na přírodu s cílem přizpůsobovat si ji svým vlastním potřebám, člověka odlišila od ostatních živočichů a zcela zásadně jej měnila fyzicky i psychicky. Na rozdíl od většiny ostatních činností byla každodenní, existenční nutností. Byla, dosud je a vždy bude základem jeho života. Své životní potřeby nejprve z přírody sbíral, později je přetvářel a nakonec vyráběl sám. Byl k tomu nucen změnami přírodních podmínek, svým rozšířením i do nepříznivějších prostředí i změnami, které vyvolával sám.
Člověk měnil přírodu a současně s tím i sám sebe. Návyk měnit své životní prostředí se stal jeho charakteristickým rysem. Oproti ostatním živočichům je tvorem aktivním i bez biologické potřeby. Práce, ona činnost měnící životní podmínky, se stala jeho životní, sociálně vytvořenou potřebou.
Člověk měl vliv na vývoj svého těla i ducha; nebyl jen pasivním objektem,
stále více se stával také subjektem svého vlastního vývoje
V průběhu biologického i sociálního vývoje, důsledkem práce a vztahů při ní vytvářených, vzniká a rozvíjí se jako jejich produkt řeč a spolu s ní i vědomí člověka. Jsou podmínkou i příčinou jeho vývoje, jsou s člověkem neodlučitelně spjaty. Nebyly mu vrozeny či kýmkoliv dány, vytvořil si je a dodnes přetváří sám. Přírodní prostředí, společenské vztahy, práce, vědomí a řeč, to je nekonečný kruh souvislostí, vzájemně se podmiňujících a ovlivňujících vývojových faktorů, kdy pokrok v kterémkoliv z nich urychluje změny ostatních. Zatímco biologická výbava člověka se mění jen velmi pomalu, jeho výbava sociální se stále zrychluje. Přecenit či opomenout kterýkoliv z mnoha těchto faktorů znamená nepochopit vznik lidského druhu, jeho historii, současnost i budoucnost. Člověk se vyděluje z přírody, avšak zůstává její součástí; nestojí nad ní, jak se nesprávně domnívá antropocentrismus.
Člověk se nejprve přizpůsoboval měnící se přírodě, potom své činnosti,
a nakonec i tomu, co sám vytvořil
Přizpůsobování živých organismů měnícím se přírodním podmínkám a účelná adaptace je výsledkem jejich činnosti, ale nevzniká při ní. Vzniká z náhodných genetických mutací (pokus) a přirozeného výběru, odstraňujícího všechny pro jejich existenční činnost nevhodné, neúčelné či méně účelné změny (omyl). Naopak účelné změny, mající lepší podmínky k životu a rozmnožování, se v populaci příbuzenským křížením ustalují a promiskuitou dále rozšiřují. Tak vzniká rozmanitost přírody a nové druhy živých organismů. Tak biologicky vznikl i člověk, který již před statisíci lety počal pracovat i myslet, a přirozeným výběrem se i tomu přizpůsoboval.
Lamarckovu teorii přizpůsobování se živých organismů přímo, ještě za svého života získáváním nových vlastností a jejich dědičností, však přírodověda nikdy spolehlivě nevyvrátila. Asi to není ani možné, neboť věda nemá k dispozici miliony let, které měla na své "pokusy" příroda. Ale není vyloučeno, že na něco jednou přece jen přijde. První kroky již učinila - objevila v genetickém kódu základ, který se po celý život nemění. Teď zbývá pochopit, zda a jak se mění ten zbytek, jakou roli hrají vztahy mezi geny a jejich vzdálenost. Objevila, že aktivita každého genu podléhá regulaci závisle na potřebě buňky. Zjistila poruchy při kopírování genetického kódu a připouští, že jsou alespoň zčásti způsobeny vlivy vnějšího prostředí i vlastní činností člověka. Je však známa i schopnost oprav poruch genetického kódu organismem samým a také určitá zakódovaná variabilita či "spící" geny. Jednou, až věda objeví i zákonitosti těchto jevů, se možná bude muset Lamarckovi trochu omluvit.
Člověk se vyvíjel působením mnoha, často protikladných faktorů. Křížení, dědičnost, prostředí, přirozený výběr, přizpůsobování se, boj a odumírání, pozvolný vývoj i prudké změny, mutace a variace, společnost, práce, vědomí a jiné vlivy, to vše vytvořilo nesmírně složitý řetězec plný zvratů, na jehož prozatímním konci stanul homo sapiens.
Nebyl to jen vývoj plynulý, rovnoměrný, a pouze kvantitativní. Bylo v něm mnoho kvalitativních skoků, z našeho dnešního hlediska nepatrných, ve skutečnosti ohromných a zásadních změn: výroba nástroje a použití ohně patřily nesporně k těm největším, stejně tak jako později využití zvířecí síly, objevy kola, písma a využití uhlí.
Člověk je produktem přírodního a společenského vývoje,
přičemž se na svém vlastním vývoji sám aktivně podílel a dodnes podílí
Existuje i mnoho jiných teorií o vzniku člověka. Na určitém stupni vývoje totiž každá komunita cítí potřebu jednoduše a srozumitelně vysvětlit svou vlastní existenci a počátek. Každá z těchto teorií měla vždy své kořeny ve stavu společnosti i v dosavadním poznání. Bylo tak vytvořeno mnoho stvořitelských bájí, z nichž nejznámější je zachycena v bibli. S rozvojem vědeckého poznání se však vždy stávaly neudržitelnými, a proto byly dále opravovány a přizpůsobovány.
Všechny teorie stvoření jsou tautologií, protože neodpovídají na otázku:
A kdo stvořil stvořitele?
Vznik vývojových teorií dal vzniknout modifikacím, podle nichž kdosi svět vytvořil a pak teprve probíhal 
vývoj. Postupné pronikání do kosmu přineslo teorie, v nichž roli stvořitele tak či onak přejímají kosmické bytosti, rozvoj genetiky umožnil vznik biologických teorií o jednom prapůvodním rodičovském páru. Snad nejodvážnější byla kratičká, nepříliš publikovaná úvaha papeže Jana Pavla II. o tom, že bůh stvořil pouze ducha, a to ostatní se vyvíjelo jinak. Každý z těchto názorů je však příliš jednoduchý a nepostihuje složitost vývoje člověka.
Dnešní lidstvo se vyvinulo jako jedna z větví složitého procesu vývoje savců. Všechny podstatné genetické rysy má shodné, neboť vzniklo ze stejných, byť nejrůznějších prapředků, ve stejné, byť sebedelší době, ve stejném, byť sebevětším prostoru. Druhy, které tvoří různé stupně i slepé výhonky této větve, již zanikly, a jen tu a tam nám po nich zbyl kus kostry. Druhy, které se v dávné minulosti oddělily a vyvíjely se jiným směrem, z větší části vyhynuly a z menší části (nejbližší nám jsou gorila a šimpanz) patří do říše zvířat. Všichni lidé, ať mají jakkoliv rozdílnou podobu, schopnosti, vlastnosti či rysy, jsou si biologicky rovnocennými příbuznými.
Předchůdci člověka se vyvíjeli pomalu, postupně a nezřetelně miliony let. Během nich se nashromáždily drobné kvantitativní změny, které jej stále více odlišovaly od ostatních živých tvorů. Před několika desítkami tisíc let nabyly tyto změny takového rozsahu, že člověk již byl biologicky připraven ke skutečnému polidštění. Změny životních podmínek po ústupu doby ledové před něho postavily dosud netušené možnosti - a člověk jich využil. Přizpůsobil se, změnil způsob života a počal soustavně pracovat.
Kvantitativní změny člověka a přírody vyvolaly kvalitativní skok a změnily kvalitu.
Z pouhého živočicha se stal člověk.
Nová kvalita otevřela úplně nový prostor k vývoji, došlo k jeho výraznému zrychlení, doslova k revoluci, trvající pouhých několik tisíc let. Na jejím konci stojí dnešní člověk, který ještě nedokáže pochopit, zda tato první revoluce v dějinách již skončila, nebo stále ještě pokračuje; ale už svou činností vyvolává revoluce nové, vývoj dále urychlující.
Vznik ras
Teprve další vývoj po vzniku člověka, značné rozmnožení, migrace, oddělení i život v rozdílných přírodních podmínkách, vedly k vytvoření odlišností skupin lidí, které byly později nazvány velmi zjednodušeně rasami. Ve zcela odloučených společenstvech, přes stejnou genetickou podstatu, se utvářely některé nepodstatné znaky jinak než u jiných, vzdálených komunit. V menších uzavřených skupinách se příbuzenským rozmnožováním rozšířily určité nahodilé individuální rysy, které v jiných podmínkách nepřežívaly, nebo byly ve větších celcích potlačeny a rozptýleny. Vytvářel se odlišný způsob života, obživy, komunikace, společenských vztahů. Působila častá konzumace zcela jiných rostlin i živočichů, bakteriologické, chemické, výškové a klimatické odlišnosti prostředí, rozdíly v nedostatku či nadbytku potravy, v množství přirozených nepřátel a mnoho dalších faktorů. Tyto rozdílné životní podmínky vytvářely nové selekční tlaky a měnily průběh přírodního výběru.
Rasy jsou produktem izolace
Jednou z možností vzniku biologických odlišností je i migrace určitých skupin do nehostinných oblastí nebo výrazná změna klimatických podmínek v jejich dosavadním životním prostředí. To neumožňovalo usazení a tím i časné ochočení zvířectva a jeho domácí chov jako v oblastech příznivějších. Nebo naopak některé skupiny žily v tak dobrých podmínkách, že domestikace zvěře vůbec nebyla nutná. Tato společenstva pak získala daleko pozdější zkušenosti s důsledky uzavřeného chovu, a proto později ve svých rodinách omezila incestní rozmnožování. To vedlo k ustálení a pozdějšímu rozšíření původně individuálních a nahodilých rysů, tak jak to známe ze záměrného příbuzenského šlechtění rostlin a živočichů.
Nic z toho by to však neměnilo rovnocennosti ras
Předsudky vůči biologickým odlišnostem i xenofobie byly vždy z hospodářských, mocenských či náboženských důvodů ve společnosti rozšiřovány a jejich podoba se měnila. Pojetí ras, tak jak je běžně chápeme, je zjednodušením nesmírné genové pestrosti lidstva na umělé rozdělení podle barvy pleti, podle stavu její pigmentace. Ve skutečnosti mezi rasami neexistují ostré hranice, ale nespočetné množství přechodů. Morfologické změny se u velkých skupin lidí vytvářely asi 30 tisíc let; přesto tyto skupiny zůstaly otevřenými systémy, mezi nimiž nejsou žádné genetické překážky. Oněch pár desítek tisíc let bylo dostatečně dlouhou dobou na vytvoření odlišností, ale příliš krátkou dobou na to, aby vznikl nový druh.
Míšení ras
Po vzniku ras dochází k dalšímu rozmnožení lidského druhu, zaplňování obyvatelných území a postupně ke zpětným kontaktům mezi rasami i k jejich vzájemnému míšení. Vědomí, které tomu bránilo, tam kde byly životní podmínky odlišné, tomu nepřekáželo, tam kde byly tyto podmínky shodné, kde již vzniklé rasy žily ve společném či blízkém prostoru a jiný nebyl k dispozici. Tam mají i společný hospodářský život, což znovu vede ke stírání rozdílů mezi rasami, k vytváření mezistupňů - míšenců všude tam, kde jsou pro to odpovídající antropogeografické a sociální podmínky, a kde tomu nebrání rasismus, konzervativní ideové systémy či uměle vytvořené sociální přehrady. Tam se formuje i odpovídající morálka a míšení ras je běžné. Rozdíly v životních podmínkách lidí a z toho vyplývajícího vědomí jsou totiž větší než jejich biologická odlišnost. To, co rasy kdysi rozdělilo, je může opět spojovat. Tam, kde tyto podmínky nejsou, se rozdílné rasy běžně zařazují do rozdílných tříd.
Do té míry, do jaké budou odstraňovány
sociálně-ekonomické rozdíly, zmizí i náboženské a kulturní bariéry mezi nimi,
to té míry budou i rasy splývat
Pokud to krutý lidský zásah nebo radikální změna podmínek života na naší planetě nezmění, bude se to projevovat jako dlouhodobá vývojová tendence, na jejíž vyvrcholení nikdy nedohlédneme. Je už nyní posilována skutečností, že s rozvojem výroby a snižováním závislosti člověka na přírodních podmínkách klesá u člověka nutnost přizpůsobovat se přírodě a roste nutnost přizpůsobovat se svým vlastním výtvorům, což spolu s migrací, soužitím a míšením dlouhodobě povede ke stírání rasových odlišností.
Vývojové stupně
Za svého vývoje, už jako nový živočišný druh, prošel člověk složitým vývojem, který je možné členit podle rozdílných hledisek na různé stupně, mezi nimiž, tak jako nikde v přírodě i společnosti, nejsou ostré hranice. Žádné z těchto různých členění nelze absolutizovat, každé posuzuje odlišné stránky stejného procesu. Mezi nejznámější patří např. Morganovo členění:
divošství, kdy se vyvíjí artikulovaná řeč, objevují kamenné nástroje, oheň, ruční tkaní, počátky usídlení, luk a šíp i skupinové manželství. Bylo to dlouhé období prvotní pospolitosti, v němž existovala naprostá sociální rovnost;
barbarství, ve kterém člověk zvládá hrnčířství, ochočení zvířat, pěstování rostlin, objevuje se cihla, kamenný dům, tavení kovu a párová rodina. V tomto období leží počátek výroby nadproduktu, první diferenciace společnosti, vznik prvních majetnějších vůdců, což odráží personifikace bohů a polyteismus;
Všechny vývojové stupně, jejich podskupiny a varianty se vzájemně prolínaly a ovlivňovaly, tvořily dlouhý proces, ve kterém životní podmínky měnily člověka a člověk přetvářel své životní podmínky i sám sebe. Vždy přitom žil ve společnosti, kterou také měnil a ona měnila jeho. Vývoj člověka trval statisíce generací. Byl plný neustálých změn, zvratů, skoků vpřed i stagnací, probíhal ve stále složitějších souvislostech a dosud neskončil. Záleží jen na člověku, zda další vývojový stupeň bude směrem k lepšímu či horšímu.
Zkoumání prehistorie člověka je stejně nekonečným procesem,
jako projektování jeho budoucnosti
