Skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje.

Komunismus, socialismus Albert Einstein

  Lidstvo se vyvinulo z mála nepočetných hloučků, utopených v přírodě, až do nepočitatelné masy přírodu ovládající. Skupiny i jednotlivci si svůj svět začali postupně různou měrou přivlastňovat. A nejen přírodu, ale i to, co vytvořili jiní svou prací. Někomu ten jeho kousek nestačí ani na ukojení hladu, jiní mají tolik, že by se za to mohly nasytit miliony. Původní biologická rovnost lidí zůstala zachována, někdejší sociální rovnost, v níž se lidstvo zrodilo, byla nahrazena hrůznou nerovností. Miliardy lidí se rodí pro krátké živoření ukončené smrtí hladem, miliony čeká relativně dlouhý a spokojený život, a několik tisíc jedinců žije v nezměrném bohatství, kdy ani nestačí pochopit, co všechno jim patří. Tyto tisíce rozhodují o miliardách, přičemž nikdy neuvidí jejich bídu. Ona hrstka nejmajetnějších je skutečnými vlastníky světa. Svou vinu za stav světa vykupuje charitou, která nemůže odstranit příčiny sociální nespravedlnosti, ale jen tu a tam, naoko a nakrátko zmírnit její nejviditelnější následky. Bohatství i chudoba rostou a koncentrují se.

  Není důležitý původ majetku, rozhoduje jeho velikost. Bohatí, soustředění převážně na severní polokouli, odčerpávají z planety prostředky, které jinde chybí. Vládnoucí síly si podmaňují celé národy, vnucují jim své ekonomické podmínky, dosazují tam vlády ochotné poslouchat a zabezpečují je hrubou vojenskou silou. To vše vyvolává odpor a střety, které již dnes dosahují obrovských rozměrů s nesmírnými následky. Ten, kdo tyto konflikty zapříčiňuje, ohrožuje celou Zemi. Vlastnické rozdělení planety mezi soukromníky a jejich korporace hrozí být předehrou zkázy.

  Životní prostředí na Zemi se zhoršuje. Ubývá ozonu a přibývá ultrafialového záření, úměrně se stoupajícím množstvím kysličníku uhličitého v ovzduší se zvyšuje teplota, přibývá radioaktivních látek, těžkých kovů a jedů v přírodě, hromadí se odpady všeho druhu a ubývá pitné vody, snižuje se zalesnění, ztrácí se zemědělsky využitelná půda a rostou betonové plochy. Místo racionálního řešení reaguje lidstvo malovýrobou tzv. biopotravin. Ten, kdo na tom všem vydělává, se stává nepřítelem našich potomků.

  Hlavním cílem lidského vyrábění už dávno není uspokojení lidských potřeb. Hlavním cílem je zisk. A zisku lze dosahovat všelijak. Například tím, že se vyrábějí věci zcela zbytečné a poptávka po nich se vyvolá uměle. Lidstvo, na jedné straně hladovějící, na druhé straně marnotratně plýtvá nenahraditelnými zdroji. Vydělávat se dá i na drogách, alkoholu a spoustě jiných věcí, které člověku škodí. Zisk přinášejí i kýč, pornografie, nepravdivé informace a drby. Běžně se obchoduje s kvótami, s osobními údaji i lidskými orgány, s dluhy i s hodnotami, které dosud nebyly vytvořeny; koupit se dá politik, soudce, policajt, vzdělání i jakákoliv pocta. Největší zisky přinášejí zbraně. Stačí vyvolat jakoukoliv válku a zisky jdou ještě výše. Svět se ocitl v rukou vojensko-průmyslového komplexu.

  Člověk byl tzv. moderní společností redukován na zboží, schopné vyrábět a spotřebovávat. S rostoucí produktivitou lidské práce klesá počet pracovních sil, potřebný k dosažení vysokého zisku. Stále větší část lidského rodu se tak stává nezaměstnanou, zbytečnou masou, která je zbavována základního existenčního práva - práva na práci, a odsunována na okraj společnosti. Stejným tempem, jakým vznikají hradby okolo moderních střežených sídel nejbohatších, roste i ve vyspělých zemích bezdomovectví.

  Počet obyvatel roste, na mnoha místech nad schopnost této planety uživit je. Člověk nejprve zaplnil planetu sám sebou a nyní ji zaplňuje svými výrobky a odpadem. Sjednocuje tím  své dosud rozmanité životní podmínky na úkor budoucích generací. Lidstvo se pomalu blíží k celosvětové nutnosti plánovat a rozumně řídit své počty. Zdroje, ze kterých lidstvo čerpá, se nezvětšují, mnohé doslova mizí. Budoucnost vyžaduje regulovat i jejich spotřebu. Ten, kdo se této regulace zmocní, bude rozhodovat o celé planetě. Nutnost trvale udržitelného a rovnoměrného vývoje je však blokována potřebou individuálních vlastníků vydělávat co nejrychleji.

  Základní ekonomický rozpor kapitalismu, tj. rozpor mezi přísnou organizací výroby v jednotlivém podniku a výrobní anarchií v celé společnosti se postupně přenesl z výroby i do spotřeby. Rozumně spotřebovávající jednotlivci vytvářejí neracionálně spotřebovávající společnost. Platí to už nejen ve výrobě, rozdělování, směně a spotřebě, ale stále častěji i v kultuře, ve zdravotnictví a jinde. Obrovské rozpory jsou obsaženy v samých základech společnosti a ohrožují již dlouhodobě samu její existenci.

Inteligentní jednotlivci vytvářejí iracionální společnost,
v níž základem rozvoje je plýtvání

  Zpočátku bylo každé společenství lidí zcela soběstačné, dnes takové nenajdete. Hospodářské vztahy, původně omezené na rodinu, rod, či kmen, se postupně rozšiřují na celý svět. Ti, kteří v nich mají určující postavení, mají je i v ostatních vztazích. Kdo vládne světové ekonomice, vládne globalizovanému světu.

  Myšlenky a informace, které se v pravěku šířily rychlostí nejvýše sta kilometrů za jednu generaci, dnes oběhnou svět za několik minut. Ten, kdo má v rukou nástroje jejich šíření, ovládá myšlení světa. Tím spíše, že jeho převážná část je negramotná a absolutní počet negramotných spíše roste. Skutečné informace se dostávají do sdělovacích prostředků často snáze než dezinformace. Reklama devastuje myšlení lidí po milionech a vydává se na ni často více prostředků než na skutečný rozvoj. Virtuální svět showbyznysu a uměle vytvářených senzací je pro stále více lidí důležitější než svět reálný. Na jedné straně přestávají ve vyspělém světě ovládat myšlení lidí duchovní, na druhé straně je v žoldu mocných nahrazují prodejní žurnalisté a bulvár.

  Velké objevy kdysi činili jednotlivci, většinou nemající mimořádné prostředky, a jejich výsledky se sice pomalu, ale téměř volně staly majetkem všech. Sami na tom nijak zvlášť nevydělali, a mnohdy zemřeli zcela opomenuti. Dnes jsou i malé objevy dílem početných kolektivů, zpravidla někým financovaných. Jsou pak soukromým vlastnictvím, šíří se většinou rychle, ale musí být tvrdě zaplaceny všemi, kdož je chtějí využívat. Ne ten, kdo má na vědu rozum, ale ten kdo má na vědu peníze, rozhoduje o tom, co bude vynalezeno, i jak to bude využíváno, a právě on shrabuje nejvíce zisků ze všeho nového.

Pod heslem "Volnost, rovnost, bratrství"
vznikly největší rozdíly mezi bohatými a chudými v dějinách lidstva

  Kámen, kyj a oštěp, původní zbraně člověka, byly nahrazeny nukleárními a termonukleárními hlavicemi, které již neumí zabít nepřítele, ale dokážou vyhubit lidstvo. Ten, kdo je má v rukou, rozhoduje o životě příštích generací. Budoucí válka je nejen možná, ale má už i své jméno. Má to prý být "střet civilizací".

  Nespočet předchozích generací žilo vždy jen z toho, co měly. Dnešní společnost, která si říká "vyspělá", žije na dluh. Mocnosti bombardující chudší země, aby je mohly lépe okrádat, si na to musí půjčovat u dalších chudších zemí. Žijí nejen na úkor jiných, ale i na úkor budoucích generací, které nikdy nebudou schopny splatit to, co si jejich dnešní otcové a dědové vypůjčili. Jednou budou muset bombardovat své dlužníky. Více než internetem je tento svět propojen dluhy.

Společnost hrdě si říkající "bohatá" je jen beznadějně zadlužená.
Kapitalismus, který rozvinul svět do dnešní podoby, už existuje jen na dluh.

  Vládnoucí buržoazie  organizuje ve vyspělých zemích světa tzv. demokratické volby, v nichž mohou zvítězit pouze její exponenti. Vedle nich si pěstuje impotentní levici, která ji nemůže a ani nechce ohrozit; je jen hromosvodem pro nespokojenost mas i alternativním nástrojem její vlády. Vládnoucí kruhy si ale udržují v určitých mezích i extrémní levici, jejímž úkolem je odpuzovat většinu od levice vůbec. A stejně tak si pěstuje i extrémní pravici jako alternativu pro případ, že by selhala její tradiční liberální demokracie a vytváří si tak zálohu pro eventuální vlastní budoucí diktaturu. V obou případech postupuje jako zahradník: nepotírá je, ale stříhá jako keř, který má sílit v určitých mezích, stínit, a když překáží, může být kdykoliv vytržen.

  Takový je svět, v němž žijeme, do kterého vychováme své děti a vnuky. Svět silných individuí a jejich egoismu, ve kterém jsou jedinou skutečnou silou velké peníze - takové peníze, jaké nelze vydělat poctivou prací. Je to rozdělený svět bohatých a chudých, ovládajících a ovládaných, vykořisťujících a vykořisťovaných, bombardujících a bombardovaných. Je to svět volající po změně,  kterému všichni mocní nalhávají, že změna není možná. Nikoliv, je nutná. A jaký bude ten příští? Kdo ví. Ale jedno je jisté:

Svět se stal příliš složitým, krutým a nebezpečným na to,
aby mohl být v soukromém vlastnictví

  A to je nejdůležitější poznání marxismu, jeho největší prohřešek i nejvýznamnější východisko pro hledání lepší budoucnosti, kterou nazývá komunismem. Marxismus o sobě nikdy netvrdil, že našel hotové návody pro budoucnost. Snažil se vždy pouze odhalit základní zákonitosti budoucího vývoje a nalézt síly, které mohou cestu k budoucnosti vést. Pochopil, že to nemohou být ti, kterým na zachování stávajícího stavu záleží, že to mohou být jen ti, kteří na nových cestách nemají co ztratit - jen své okovy. Pochopil, že vlastníci výrobních prostředků, dříve pro společnost nepostradatelní, neboť sami na svých výrobních prostředcích pracovali, jsou už dnes postradatelní, neboť na svých výrobních prostředcích převážně už jen parazitují. Idea komunismu nebyla vymyšlena, vyrostla z příčin ležících v samých základech společnosti.

  Mnozí lidé už po staletí kritizují nespravedlivosti světa a sní o lepší společnosti, než je ta jejich. Jejich vysněný ideál je v zásadě stále stejný a stále stejně vzdálený. Distancujíce se od komunistů vymýšlejí komunismus svůj vlastní, romanticky krásný a platonicky čistý, nepošpiněný realitou a lidmi, neposkvrněný bojem a kolorovaný vírou v cokoliv. Má jen svou stále stejnou vadu:

Svět se k lepšímu nepředělá sám, mohou to udělat pouze živí a chybující lidé

Komunismus

  Myšlenky socialismu a komunismu, tedy společnosti lidí sobě rovných, jsou staré jako nerovnost sama. Mají genetický základ v převládajících lidských vlastnostech, které se formovaly po miliony let biologického vývoje člověka, při němž egoismus a individualismus nebyly dobrou podmínkou k životu a reprodukci. Vytvářely se a udržovaly jako vzpomínky lidstva na společnost prvotně pospolnou v podobě pověstí a bájí, přecházely do náboženských ideových systémů, v době prvních cestopisů dostávaly jejich tvář. V různých dobách a v nejrůznější podobě tyto vedly do politických bojů široké lidové masy ve všech dosavadních revolucích i pokusech o ně. Nikdy nebyly naplněny, a přesto jsou stále živé. Jsou totiž reakcí utlačované části lidstva na sociální nespravedlnost; někdy instinktivní, jindy uvědomělou, ale vždy jsou obnovovány jako odpověď na neradostné společenské podmínky, na bezohledně se prosazující individualismus. Vládnoucí síly je krutě či mírně potlačují, někdy částečně tolerují, vždy podle toho, do jaké míry momentálně ohrožují existující společenský řád, který je každodenně reprodukuje. Ideály socialismu a komunismu rozdělují společnost na ty, kteří je tak či onak vyznávají a na ty, kteří je odmítají. V díle Karla Marxe a Bedřicha Engelse dostaly poprvé podobu ucelené teorie:

• Základem této nové společnosti musí být sociální rovnost všech jejích příslušníků, založená na společenském vlastnictví výrobních prostředků, omezení soukromého vlastnictví, rovnoměrný vývoj společnosti, v nichž se rozvoj jedněch nebude uskutečňovat na úkor druhých, kdy rozvoj každého jednotlivce bude podmínkou rozvoje všech. Cílem komunistů je rovnost, nikoli rovnostářství, nerespektující odlišnost lidí i jejich potřeb a zájmů.

• Základem materiální výroby bude její plánovitost tak, aby byla zajišťována rovnoměrnost, plynulost a účelnost vynakládání všech zdrojů.

• Základem rozdělování bude v první fází zásada "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce". Teprve v druhé fázi bude možné přistoupit k zásadě "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb", přičemž nelze zaměňovat potřeby a přání, ani snít o neomezenosti zdrojů a úplném zrušení společenské regulace jejich čerpání.

• Základem politické organizace společnosti musí být co nejširší účast všech jejích příslušníků na jejím řízení, tedy co nejširší a nejúplnější demokracie.

• To vše není možné, dokud do stavu, který to bude umožňovat, nedospěje rozvoj výrobních sil a rozvoj člověka.

Jde o vytvoření takové společnosti,
v níž individuální zájmy budou v souladu se zájmy celospolečenskými

• To vše není možné zavést najednou, ale postupně, přičemž první fáze bude přechodná a nazývá se socialismem.

• Socialismus jako přechodné období nemůže být považován za konečný cíl, bude to pouze období přerodu jedné společnosti v druhou.

• Tato fáze bude nutně obdobím boje o existenci tohoto zřízení, neboť ještě budou existovat síly, mající zájem na jeho zvratu.

• Socialismus nemůže zvítězit v zemi hospodářsky zaostalé, ale v zemi hospodářsky i jinak vyspělé.

• Socialismus nemůže zvítězit v jediné zemi, ale ve významné části světa v relativně krátké době, jinak nebude schopen se ubránit.

• Definitivní vítězství a nezvratnost nového společenského řádu bude v tom, dokáže-li dosáhnout vyšší společenské produktivity práce než kapitalismus.

• Teprve druhou fázi vývoje, v níž už nebudou existovat třídy a jejich boj, vykořisťování, sociální nerovnost a politika je možné nazývat komunismem.

• Ani komunismus není posledním stadiem vývoje lidstva, je jen prvním stupněm civilizace, v němž proti sobě nebudou stát dvě nesmiřitelně nepřátelské, ekonomicky protikladné třídy.

• Lidstvo se bude vyvíjet dál řešením jiných než třídních rozporů; jeho dějiny komunismem rozhodně nekončí.

• Komunismus je pro lidstvo pouze cestou k přežití svého vlastního rozvoje.

Komunismus, to je pochopení tříd jako základu nerovnoprávnosti,
to je poznání jejich historické dočasnosti,
to je snaha o jejich odstranění a nahrazení sociální rovností lidí

  V politice a publicistice je dnes záměrně nesprávně užíván pojem socialismus a komunismus. Jde o záměnu cíle a prostředku, neboť socialismus je jen způsobem vytvoření komunismu, nezbytnou přechodnou etapou ve vývoji, která v sobě nese mnoho pozůstatků společnosti staré. Socialismus je obdobím boje s překážkami i s existujícími silami vykořisťovatelských tříd, které se chtějí vrátit k moci. Komunismus na zemi dosud nikdy neexistoval.

  Současně se slovo komunismus používá jako hanlivé označení jakéhokoliv pokusu o sociální pokrok, jako nadávka. To znamená, že takto užívaný pojem nemá konkrétní obsah a vypovídá spíše o osobě nadávajícího než o předmětu, o němž je řeč.

   Je možné charakterizovat základní zákonitosti příštího vývoje lidské společnosti. Bylo by však bláhové snažit se předvídat přesný obraz budoucnosti. O to se Karel Marx a Bedřich Engels nikdy nepokoušeli. Na rozdíl mnohých praktických politiků, dogmatiků i demagogů zatím poraženého socialismu totiž věděli, že tuto novou společnost budou jednou ve zcela nových podmínkách vytvářet zcela noví, úplně jinak myslící lidé.

  Marxismus nikdy neusiloval o vytvoření nějakého nového definitivního stavu společnosti, což mu často přisuzují jeho kritici. Vždy mu šlo  pouze o definitivní odstranění základní překážky, stojící v cestě vytvoření společnosti sociálně spravedlivé - to je o odstranění vykořisťování člověka člověkem. Vše ostatní ponechává na těch, kteří v takové společnosti jednou budou žít.

Porážka socialismu v evropských zemích
není porážkou marxismu či myšlenek komunismu.
Byla prohrou omezených představ a iluzí těch,
kteří s nejlepšími úmysly nový řád budovali,
byla prohrou byrokracie a uspěchanosti, samoúčelnosti i malomyslnosti těch,
kteří se k nim přidali,
byla způsobena chybami všech i zradou některých.
Je jen poučením pro generace příští.