Všechny filozofické systémy s výjimkou dialektického materialismu
se vždy po čase ukázaly být pouhou literaturou,
kterou, protože obsahuje zrnka pravdy, je možné obdivovat,
ale která nám nemůže sloužit jako metoda k pravdivému poznání světa, v němž žijeme.
Komunisté v Evropě byli poraženi. Stalo se to už mnohým v lidských dějinách. Neuspěli všichni ti, kteří překáželi dalšímu vývoji, ale i ti, kteří se dopouštěli na perspektivních cestách hrubých chyb. Vývoj lidstva se totiž odehrává jenom tak.
Všichni vítězové si vždy mysleli, že zvítězili provždy a nade vším. Unikalo jim, že jejich vítězství je jen částečné, relativní a dočasné, že je pouhým kompromisem mezi jejich vůlí a možnostmi, mezi jejich přáním a realitou. Ať to byl boj zbraní nebo myšlenek, každé sebevětší vítězství se po létech jevilo budoucím generacím jako malicherné. I nad těmi, co sahali až do nebe, nakonec vyrostla tráva. Jenže vždy něco přežilo, většinou potichu a nenápadně. Pravda je totiž skromná, někdy až nudná. Není tak krásná a zajímavá jako její mladší sestra - lež.
Posuďte sami, co nebylo poraženo s komunisty. Poznejte základy jejich myšlení tak, jak je začali formulovat Karel Marx a Bedřich Engels již v roce 1844. Jejich pomníky bylo snadné odstranit, jejich jméno je lehké hanobit, ale jejich přínos k lidskému poznání by bylo nutno překonat, tedy nahradit něčím pravdivějším a přesnějším.
Teoretickým základem marxismu je dialektický materialismus, o němž dnes jenom stěží uslyšíte. Patří k tomu, o čem se organizovaně mlčí. To proto, že je prostě pravdivý, že jej nijak nelze popřít, vyvrátit, porazit. Věda mu mlčky dává za pravdu; každý vědec z něj ve svém oboru vychází, ať ve svém ostatním životě vyznává cokoli. Stal se samozřejmostí, kterou však není radno spojovat s opovrhovanými komunisty. A tak, světe div se, proti pilířům marxistické teorie se dnes neútočí. Mlčí se o nich v bláhové naději, že svět zapomene, kdo byl autorem.
Dialektika a materialismus
Tyto dva přístupy k světu mají ve filozofickém myšlení hluboké tradice. Vyvíjely se od dob
antiky jako samostatné, často protikladné směry myšlení, většinou nezávisle na sobě, odděleně. Jen tu a tam se u starých materialistů objevovaly záblesky dialektického myšlení. Filozofové, kteří v novověku rozvíjeli dialektický názor na svět, pak byli ve své většině idealisty a materialismem opovrhovali. A tak se dialektika a materialismus rozvíjely nejen vedle sebe, ale velmi často i proti sobě jako nesmiřitelní odpůrci.
Bylo to do značné míry přirozené. I dnes mají lidé, zastávající materialistický světový názor, velmi často tendenci zjednodušovat, vidět svět v pevném řádu, strnule a mechanicky, pravidelně se pohybující jako nebeská tělesa, řízená fyzikálními zákony, nepřipouštějícími výjimky a pochybnosti. Rádi třídí a zařazují své poznatky v přehledné systémy, definují a klasifikují, hledají jednoznačné příčiny.
Materialismus často mívá tendenci k absolutizaci
Naproti tomu jsou i současní idealisté náchylnější k pochybnostem, jejich postoji se spíše příčí pevné zákonitosti, hledají výjimky, rozpory; jejich z idealismu vyplývající nedůslednost je nutí k relativizování, neurčitosti, vyhýbají se jednoznačnosti, absolutizaci a jedinou pevnou jistotou je pro ně jejich idea v podobě boha či čehokoliv jiného. A v tomto smyslu je jim komplikovaná dialektika přece jen bližší než strohý mechanicismus.
Idealismus často mívá tendence k relativizaci
Jenže svět je složitější, a v plné šíři to bylo možné pochopit až tehdy, kdy jeho poznání udělalo obrovský skok kupředu. Do této doby se narodili Karel Marx a Bedřich Engels. Jejich nejdůležitějším objevem bylo, že idealistická dialektika rozvinutá Hegelem je pravdivou pouze v organickém spojení s materialismem, vrcholícím v té době díky Feuerbachovi.
Zatímco materialismus se zabývá především hmotnou skutečností, zkoumá dialektika její pohyb;
a protože obojí je neoddělitelné,
může pravdivý obraz světa poskytnout pouze materialismus společně s dialektikou a naopak.
Historie lidského poznání zná zhruba tři typy lidí, kteří jej posouvali vpřed:
Objevitelé a vynálezci, kteří mohli, ale nemuseli mít mnoho teoretických znalostí v daném oboru, kteří se třeba v části svých názorů mýlili, ale přesto učinili objev, pro lidstvo významný. Stali se slavnými, i když jej třeba učinili jenom náhodou. Aniž tím chceme snižovat jejich přínos, patří mezi ně např. Röntgen či Kolumbus. Takových bude spíše ubývat.
Vědci, často úzce specializovaní, kteří usilovně pracovali celý život a jednou či několikrát se dopracovali k úspěchu. Jen někteří se dostali do učebnic, často zemřeli chudí či neznámí, přestože své vědě dali celý život. Většina vědců takto dopadá, a budou i nadále tvořit základ vědy.
Myslitelé, kteří třeba sami žádný konkrétní objev neučinili, ale dokázali zcela jinak pochopit poznatky mnoha svých předchůdců i současníků, nalézt v nich systém, nový řád, kteří vytvořili úplně novou teorii, otřásli dosavadní vědou, otevřeli pro ni dosud netušený prostor a dali jí zcela jiný směr. Nebylo jich mnoho a do budoucna jich bude spíše ubývat. Mezi ty největší nepochybně patří např. v biologii Darwin, v mechanice Newton, v chemii Mendělejev, ve fyzice Einstein a ve filozofii Karel Marx svým objevem dialektického a historického materialismu.
Dialektický materialismus je logickým vyústěním a spojením vývoje
dvou do té doby samostatných a protikladných filozofických směrů - dialektiky a materialismu
Komunisté nebyli poraženi proto, že vyznávali marxismus, ale proto, že jej mnozí málo znali, málo respektovali, často obcházeli a nezacházeli s ním jako s vědou, ale jako s praporem. Co je vlastně jádrem marxistického myšlení? To vám může tato učebnice jen velmi zjednodušeně přiblížit.
