Znalosti nám nedali bozi, ale my sami jsme si je dobyli postupnou prací.
Xenofanes
Filozofie se od svého vzniku snažila odhalit mechanismy, jejichž prostřednictvím může lidské vědomí pronikat do vnitřní struktury věcí a jevů, vnímat svět v celém bohatství rozmanitých vlastností a vztahů. Jen tu a tam některý filozof objevil při tom hledání něco nového.
Většina filozofií má dvě části:
Marxismus vědomě a záměrně tyto dvě části přísně neodděluje. Zkoumá vždy bytí, vědomí a poznání ve vzájemném vztahu, současně, jako různé stránky téhož. Jedině tak lze vědomí pochopit. Vědomí totiž není ničím samostatným, na člověku nezávislým, je jeho nedílnou součástí, stejně tak jako poznání, které je důsledkem i podmínkou vzniku vědomí a člověka vůbec.
Vědomí je především vědomím sebe samého
Někdy se vedou spory o tom, zda je vědomí výlučně lidskou schopností, či je lze přisoudit i některým dalším živým tvorům. Nelze. Každý živý organismus má sice schopnost smyslově odrážet vnější podněty, vyšší organismy mají i schopnost si je zapamatovat, možná i částečně spojovat, ale to je málo. Vědomí člověka se vytvářelo současně s prací, složitými společenskými vztahy, jazykem a poznáním, jako statisíce let trvající cyklus vzájemně působících příčin a následků. Paměť, instinkty, návyky či podvědomí, které můžeme nalézt i u jiných tvorů, samy o sobě vědomí nevytvářejí.
Vědomí je výsledkem postupných kvantitativních změn dráždivosti, které během evoluce probíhaly u mnoha živočichů, avšak pouze u člověka přesáhly hranice míry živočišného světa a vedly ke skoku, na jehož konci je vědomí; k vytvoření zcela nové kvality, k abstraktnímu myšlení, které je podstatou vědomí. Ostatní živé organismy tímto vývojovým skokem neprošly. Zaměňování psychické dovednosti vyšších živočichů s lidským vědomím je přeludem.
Vědomí je způsob existence člověka
Podobné jsou i iluze o vědomí jako schopnosti počítačů. Vědomí je složitou kombinací přinejmenším biochemických, elektrických a společenských procesů, a k tomu mají počítače daleko. Možnost pamatovat si, provádět logické operace, komunikovat ještě není vědomím, pokud není pociťována, prožívána a vnímána. Lítost, stud, sebereflexe, svědomí, předsudky, sympatie, temperament, láska, štěstí, deprese, naděje, strach, sny, představy, touhy, charakter, víra či mnoho dalších psychických procesů, které se na utváření vědomí střídavě podílejí, člověk do svých výtvorů v celém komplexu vkládat nemůže, ale ani nesmí.
Neexistuje vědomí mimo člověka a člověk nemohl vzniknout bez vědomí
Předmarxistické pojetí vědomí
První filozofové, např. Thales a Démokritos, byli spjati s praktickou lidskou činností, jejich filozofie byla proto převážně věcná, materialistická. Nemohouce se vzdát bohů, za což hrozila smrt či vyhnanství, nahrazovali je oduševnělostí látky, čímž položili nevědomky základy hylozoismu.
Avšak už jejich následovníci s postupující dělbou práce, s oddělováním fyzické a duševní činnosti ztráceli každodenní kontakt s praxí, a uzavřeni do svých úvah, stále častěji opouštěli půdu reality. Vědomí se jim jevilo jako cosi izolovaného, poznání jako něco výlučného, mnohdy i samoúčelného. Na druhé straně byli stále silněji determinováni rozvíjejícími se náboženskými systémy, jejichž hranice nechtěli nebo nesměli překročit. Byli mnohdy spjati s vládnoucími třídami, jimž vědomě či nevědomě sloužili například tím, že zdůvodňovali a obhajovali poměry doby, na nichž byli závislí. Vědomí bylo chápáno převážně metafyzicky, idealisticky, jako něco existujícího mimo hmotné systémy. Vznikla celá řada směrů a přístupů, v nichž se jen těžce, krůček po krůčku, s velikými oklikami prodírala na svět pravda, obalená balastem dobových nánosů. Mezi nimi např. i sofistika, která se z původního hledání pravdy změnila v samoúčelné vytváření zdánlivých problémů profesionálními filozofy a učiteli rétoriky a v jejich efektní, ale zbytečné řešení.
Po většinu středověku se projevovala a často i převažovala myšlenková stagnace jako důsledek vlády silných církví, v Evropě pak především církevní scholastika inspirovaná Platonem a jeho názorem, že "poznávání světa jen mate mysl", a jediné možné poznání je cestou rozjímání, při němž nic smyslového nemá rušit. Tyto názory dodnes přežívají ve fideismu. Poznatky sice přibývaly, ale ve srovnání s helénistickým starověkem pomalu, stejně pomalu se šířily, a to jen v úzkém okruhu. Málo pronikaly do života společnosti společnosti. Velká část duchovního potenciálu společnosti byla věnována na obhajobu a šíření náboženských dogmat či na smíření vědění a víry. Skutečná věda většinou živořila na okraji a v opozici, mnohdy byla nemilosrdně trestána.
Teprve s příchodem renesance a s pozdějším výrazným rozvojem výrobních sil se začaly více objevovat přístupy praktičtější, protináboženské, které však zpravidla v procesu poznání jednostranně přeceňovaly rozum, smysly či zkušenost. Ohromný pokrok v teorii poznání a lidského myšlení vůbec znamenalo od 17. století osvícenství, které bylo ideovou součástí přechodu lidstva od feudalismu ke kapitalismu. Přes všechny dílčí i podstatné omyly však většinou tyto rozmanité myšlenkové směry přispěly k prolomení oficiálního církevně dogmatického myšlenkového monolitu a znamenaly posun lidského vědění vpřed.
Na druhé straně však jako reakce na prohlubující se rozpory mezi vírou a vědami sílily i subjektivně idealistické hlasy agnosticismu, popírající tak či onak poznatelnost světa či jeho podstaty, přičemž některé z nich, jako např. solipsismus, byly ve svých důsledcích ještě fantastičtější než náboženství samo.
Každá jednostrannost však vždy vede k nesprávným závěrům
I v současném světě vznikají různé výklady vědomí, jako např. "vědecký kreacionismus", teorie "inteligentního designu", "memetika" a jiné, neopírající se ani tak o vědecké poznání jako o jeho chybnou interpretaci a mezery v něm. I mezi vzdělanými lidmi se objevují neuvěřitelné názory, že vědomí má vlastně každá hmota.
Marxistické pojetí vědomí
Vědomí je proces, v němž člověk jako jediná bytost může prožívat minulost a budoucnost jako přítomnost. Neexistuje nezávisle na čase. Vzniklo teprve na vysokém stupni vývoje hmoty, resp. její nejvýše organizované struktury - lidského mozku. Je produktem hmoty, je nejvyšší formou jejího pohybu a nejsložitější podobou jejího odrazu. Neexistuje nezávisle na hmotě, je výsledkem přírodně historického vývoje a vzniklo současně s lidskou bytostí jako její neoddělitelná součást, jako důsledek soužití jednotlivce se společností v procesu poznávání a měnění svých životních podmínek. Je to proces používání paměti při spojování jednotlivých uložených informací a z nich vytváření nových. U vyšších živočichů tak vzniká pouze podmíněný reflex, u člověka pojem, s nímž pracuje rozum. Člověk je tvor, který si uvědomil a pojmenoval sám sebe.
Vědomí je vlastností nejvýše organizované hmoty - lidského mozku
Materiální svět existuje nezávisle na vědomí, je prvotní; vědomí je jeho vrcholným důsledkem a v tomto smyslu druhotné, odvozené. Vědomí má přes svůj ideální obsah materiální podstatu. Ideje, myšlení, to je reakce hmotného systému zvaného lidský mozek na ostatní materiální skutečnosti. Vědomí vznikalo současně s lidskou společností jako produkt práce, kterou nešlo vykonávat jinak než při komunikaci a plánování. Člověk je tvorem myslícím, tedy plánujícím. A plánování se člověk naučil při používání ohně, k jehož udržení bylo třeba přikládat, mít předem připravené zásoby paliva, což už nešlo dělat živelně, jako při lovení zvěře. K tomu bylo zapotřebí uvědomit si čas a začít abstraktně myslet.
Vědomí je abstraktním myšlením, nejvyšší formou reakce živého organismu na sebe sama i vnější svět
Teprve druhotně může jiné myšlení reagovat na již vzniklé ideje a dále je přetvářet. Díky tomu vědomí, jakmile vzniklo, může se zdánlivě od své materiální podstaty vzdalovat, může skutečnost předbíhat a předvídat, dovede se vracet do minulosti, dokáže vytvářet cokoliv zdánlivě nezávislého na materiální skutečnosti, umí snít a plánovat, poznávat i klamat, je schopno jakoby volně létat v prostoru, ale nemůže se od své materiální podstaty odtrhnout. Vědomí vybavilo člověka fantazií, tedy schopností přetvářet své odrazy skutečnosti do libovolné podoby, vytvářet obrazy neexistujícího, ať jsou to plány staveb a strojů či představy bohů a duchů. Ale bez člověka vědomí existovat nemůže.
Člověk je jediným živočichem, jehož poznání překročilo hranice svého životního prostředí a životní způsob
Vědomí je čistě technicky souhrn fyzikálních, chemických, biologických a dalších neprozkoumaných pohybů hmoty, ale nelze je redukovat pouze na ně. Je nejvyšší formou pohybu v nejvýše organizované hmotě, tedy v lidském mozku, ale probíhá pouze v sociálně organizované hmotě, tj. ve společnosti. Je tedy pohybem bio-sociálním.
Vědomí je produktem hmoty, jejím pohybem a existuje závisle na ní
Vědomí existuje závisle na lidské řeči, nemůže se rozvíjet jinak než spolu s ní. Není možné jakési "čisté vědomí" na jazyku nezávislé. Lidská řeč se však vyvíjela v souvislosti s materiální praktickou činností lidí a výhradně ve společnosti. Čím složitější tato činnost je a čím složitější jsou společenské vztahy z ní vyrůstající, tím dokonalejší jazyk vzniká. Ani řeč, ani vědomí nemohly vzniknout u izolovaného jedince. Ačkoliv nositelem vědomí je jednotlivec, jeho tvůrcem je společnost. Je závislé na materiálních předpokladech fyziologické a společenské povahy. Sám mozek jej není schopen vytvořit. Vědomí člověka vznikalo jako odraz jeho materiální činnosti i sociálních kontaktů při ní vznikajících. Formovalo se krůček po krůčku současně jako důsledek i podmínka práce spolu s člověkem žijícím ve společnosti.
Vědomí je výsledkem i podmínkou materiální činnosti lidí a společenských vztahů
Řešení vztahu bytí a vědomí představuje základní hranici mezi materialismem a idealismem. Zatímco materialismus chápe vědomí ve vztahu k bytí jako autonomní, idealismus tak či onak popisuje vědomí v tomto vztahu jako suverénní, to jest na bytí nezávislé.
Vědomí je ve vztahu k bytí autonomní, nikoliv suverénní
Na první pohled se může zdát, že vědomí je vlastností či schopností jednotlivce. Vzniklo sice uvnitř jednotlivce, avšak současně také uvnitř společnosti. Bez sociálních kontaktů jedince se společností vědomí vzniknout nemůže. Jeho nositelem je sice individuum, ale jeho tvůrcem je společnost, která vytváří potřebu, možnost i nutnost vědomí; dokáže přenášet myšlení z generace na generaci, rozvíjet jej, korigovat a zprostředkovávat poznatky mnoha jednotlivců současných i minulých. Jednotlivec nedokáže reprodukovat své myšlení, společnost to umí.
Vědomí je vlastností jednotlivce ve společnosti, vzniká jako odraz společenských vztahů člověka
Někdy bývá marxismu a materialismu vůbec nesprávně připisováno, že považuje vědomí za nehmotné; a nebo naopak, že jej redukuje na pouhé hmotné procesy. Nikoliv. Vědomí, to jsou hmotné procesy, které člověk nevnímá a odráží pouze jejich výsledek, stejně tak jako nevnímá tisíce jiných hmotných procesů uvnitř svého těla, dokud je všechno v pořádku, a jako hmotné je registruje až tehdy, začne-li něco bolet. Člověk je může ovlivňovat pouze nepřímo, svým fyzickým či duševním pohybem.
Vědomí je zároveň odrazem i souhrnem mnoha hmotných procesů probíhajících uvnitř člověka i mimo něj,
avšak nelze jej redukovat na žádný z nich
Jednou ze základních, všeobecných vlastností hmoty je odraz. Je to schopnost hmoty zaznamenávat vnější vlivy a reagovat na ně změnou pohybu. Je to schopnost reprodukovat určité stránky toho, co náleží odráženému objektu. To je základem poznatelnosti světa. Každému vývojovému stupni hmoty odpovídá určitá forma pohybu a jí odpovídající forma odrazu. V neživé přírodě existují elementární formy odrazu, např. otisk, stín, změna směru, formy nebo intenzity pohybu. V živé přírodě je základní formou odrazu dráždivost, tj. změna výměny látkové jako reakce na změnu vnějšího prostředí.
Odraz je schopnost hmoty reagovat na vnější pohyb změnou pohybu svého.
Odraz je výsledkem rozporu.
U vyšších živočichů i u člověka probíhá toto odrážení prostřednictvím smyslů. Odrážíme nikoliv hmotu, ale změny vyvolané jejím pohybem. Probíhá u každého organismu individuálně na základě jeho biologické výbavy. Tímto způsobem lze odrážet stránky okolního světa, které jsou přímo vnímatelné.
Smyslový odraz má individuální povahu
Tím, že člověk začal pracovat, byl postupně nucen odrážet i ty stránky světa, které přímo vnímatelné nejsou. Byla to např. tvrdost, houževnatost, pevnost, štěpnost či pružnost materiálu, který měnil. Stejně tak musel začít rozlišovat počty jednotlivých předmětů i lidí, podobnost a příbuzenské vztahy mezi nimi i vztahy příčiny a účinku mezi svým jednáním a jeho následky. Do určité míry mohl své chování, podobně jako nejvyšší savci řídit smyslovým myšlením, tj. uchovanými smyslovými představami. Avšak rozvoj jeho pracovní činnosti a z ní vyplývajících sociálních kontaktů jej přinutil využívat i další možnost, pro kterou již byl biologicky vybaven, tj. rozum. Práce a společnost jej k tomu vybavily i sociálně, daly vzniknout řeči, jež byla podmínkou i produktem kvalitativně nového, společensky podmíněného odrážení - vědomí.
Rozumový odraz má společenskou povahu
Nejvyšší formou odrazu v živé přírodě je lidské vědomí, které je produktem mozku a společenského vývoje. Je odrazem hmotného světa kolem nás. Pouze člověk má schopnost rozumového odrazu. Nižší živočichové mají schopnost pouze odrazu smyslového. Lidské vědomí svět nejen odráží, ale prostřednictvím praxe také přetváří. Obsahuje nejen odraz skutečnosti, ale také odraz vztahu člověka k této skutečnosti. Je tedy více či méně zkresleným, přetvořeným obrazem skutečnosti. Vědomí nebylo člověku někým nebo něčím dáno, člověk žijící ve společnosti si jej vytvořil a neustále mění jako odraz svého života. Jestliže člověk obsah svého vědomí sděluje jinému, vzniká informace.
Poznání - to je odrážení
Proces odrazu není pasivním přijímáním působení okolního světa na člověka, na jeho smysly, ale je aktivní reakcí, je společenskou činností, při níž si člověk veden svými zájmy svět osvojuje a při tom mění.
Vědomí je aktivním, dialektickým odrazem skutečnosti a vztahu člověka k ní,
je nejvyšší formou odrazu
Jednou ze základních potřeb člověka je poznávat prostředí, v němž žije. Poznání, to je nekonečný společensko-historický proces odrážení reality člověkem, trvající tak dlouho, jak dlouho bude existovat společnost. Jeho rozsah, hloubka, šířka i kvalita jsou omezovány pouze materielní skutečností samou, schopnostmi a potřebami člověka i společnosti, v níž poznává. Poznání je procesem, při kterém si člověk vytváří odpovídající obraz skutečnosti ve svém vědomí, a k této skutečnosti zaujímá určitý postoj. Poznáním se člověk mění z pasivního na aktivního účastníka vztahu k realitě.
Poznání je proces přeměny člověka z objektu v subjekt
Poznání tedy vždy obsahuje dvě složky:
objektivní - obraz reality ve vědomí, jehož přesnost je závislá na schopnostech jednotlivce a jeho možnostech, daných stavem vývoje společnosti a z něho vyplývajícími potřebami poznání. Objektivní složkou poznání je pravda;
subjektivní - vztah k poznanému, který vytvořený obraz upřesňuje či zkresluje nikoliv na základě odrážené skutečnosti, ale na základě zájmů člověka a jeho světového názoru. Vede k přesným či nepřesným výkladům poznaného, k přijímání či odmítání části poznatků.
Každé poznání má vždy svou objektivní a subjektivní stránku
Poznání, to je činnost společnosti, která ale může být vykonávána, stejně jako kterákoliv jiná činnost, pouze prostřednictvím jednotlivců. Jejich poznání je vždy jen omezené, úzké, dílčí, obsahuje subjektivně podmíněné omyly, má svou emotivní stránku i bariéry vyvěrající ze světového názoru poznávajícího. Teprve společnost jako celek prověří, v čem má jednotlivec pravdu a v čem se mýlí, teprve společnost dokáže postupně odvrhnout všechen subjektivní a dobou podmíněný balast, objektivizovat poznání jednotlivce a přebrat od něho to, co vstoupí do vědy jako kolektivní zkušenosti lidstva.
Každé poznání odráží nejen poznávanou realitu, ale i osobnost poznávajícího,
a dobu i podmínky, v nichž k poznání docházelo.
Je to společenský proces, v němž izolovaný jednotlivec sehrává větší roli jen výjimečně. Společnost poznání potřebuje a umožňuje, jednotlivec jej zprostředkuje. Je-li geniální, tím lépe. Není-li, bude to trvat déle. Je-li příliš geniální, společnost jeho poznání nepřijme, protože zbytečně předběhl její praxi. Později, až bude potřeba, učiní poznání jiný jednotlivec, třeba méně zdatný. Genialita člověka může spočívat jen v tom, že využije všech možností, které mu k tomu rozvoj společnosti dává a učiní právě ten objev, který společenská praxe potřebuje.
Člověku není nic platné poznání, pokud jej nematerializuje
Zkoumá-li někdo věci momentálně nepotřebné, je pouhým podivínem, i kdyby měl tisíckrát pravdu. Poznání je společenským procesem a je podmíněno možnostmi, které k němu společnost vytváří. Základem lidského poznání se stala až lidská práce. Od té doby, co lidstvo poznává, své poznatky neustále rozšiřuje, prohlubuje a opravuje.
Poznání je výsledkem společenské praxe
Praxí se rozumí cílevědomá, smyslově předmětná činnost společnosti, která vede k přeměně skutečnosti, tj. přírody či společnosti. Jejím základem je výrobní činnost lidí, tedy výměna látek mezi společností a přírodou. Poznání z praxe vychází a k ní směřuje. Praxe je zdrojem opatřování si životních potřeb a současně pramenem odrážení reality. Praxe je prvotní, poznání je druhotné. V praxi člověk poznává a poznání ovlivňuje praxi. Mezi praxí a poznáním existuje dialektický vztah. V praxi člověk získává i ověřuje své poznání.
Praxe je východiskem, cílem a kritériem pravdivosti našeho poznání
Poznání je nerozlučitelně spjato s prací; je její podmínkou i produktem současně. Práce je základem poznání a poznání umožňuje práci. Vznikají a vyvíjejí se současně. Vzájemně se podmiňují, doplňují, rozvíjejí a prolínají. Jejich nositelem může být tentýž člověk i různí lidé. Práce i poznání se mohou krátkodobě navzájem předbíhat, mohou za sebou zaostávat, někdy jsou totožné, jindy se od sebe vzdalují či přibližují. Mohou mít v různých dobách a na různých místech rozdílný význam. Jsou-li od sebe dlouhodobě odtrženy odtrženy, vede to k jejich degeneraci.
Poznání je druhou stránkou práce
Každé poznání má své podmínky neboli kořeny, z nichž vyrůstá:
gnoseologické, tedy soubor předchozích poznatků, které nové poznání umožňují. Přitom však některé z nich mohou působit částečně i jako brzda poznání, protože jsou neúplné, nepřesné, zafixoval se jejich minulý špatný výklad, a to odvádí pozornost jiným směrem;
společenské, tedy soubor potřeb společnosti, které nové poznání vyžadují. Zároveň však v třídně rozdělené společnosti mohou zájmy některých tříd či skupin působit jako retardační faktor, neboť je pravdivé poznání ohrožuje.
Poznání zdaleka nezáleží jen na kvalitách jednotlivce, který k němu dospěje, na jeho ochotě zabývat se právě tím či oním, na jeho vůli a pracovitosti. Poznání je především důsledkem potřeb společnosti, a proto k němu docházet musí.
Poznání je procesem zákonitým
Žádné poznání není jednou provždy, není definitivní, absolutní. Každé jen více či méně odráží možnosti a potřeby dané doby. Každé poznání bude po čase rozvinuto, prohloubeno, ale i opraveno. Každý poznatek vždy vyvolává nové otázky a otevírá prostor pro poznání nové. Každá realita se neustále mění a spolu s ní se mění i její poznání.
Poznání je nekončícím procesem
Každé lidské poznání je vnitřně rozporné, obsahuje pravdy i omyly, poznatky částečné i úplné, dočasné i trvalé. Poznání vzniká z rozporů a rozpory mezi jednotlivými částmi vědění jsou základem jeho dalšího vývoje. Nejsou-li poznání, věda, pravda, jazyk či umění vnitřně rozporné, jsou mrtvými. Není chybou dopouštět se omylů, chybou je setrvávat v nich, nebo dokonce vytvářet při obhajobě svých chyb novou "vědu".
Poznání je vždy vnitřně rozporné
Nové poznání se ve společnosti často setkává s odporem; naráží na setrvačnost společenského vědomí, na společenské zájmy, kterým nevyhovuje, na žárlivost těch, kteří k němu nedospěli i samolibost těch, jež měli monopol na poznání dosavadní. V přírodních vědách o něco méně, ve společenských vědách prakticky vždy. Pravda o společnosti je vždy popírána.
Pohyb vědomí, stejně jako každý jiný pohyb, naráží na odpor a vyvolává rozpory
Hranicí poznání je jen stav reality, dočasnými bariérami mohou být možnosti, vytvořené dosavadním vývojem společnosti a potřeby, které společnost má. Jiné hranice poznání nejsou. Není nic, co by bylo nepoznatelného. Vše existující je poznatelné, někdy s obtížemi, někdy to dlouho trvá, mnohokrát se člověk mýlí, ale protože svět je hmotný a pohybující se, a člověk poznává pouze prostřednictvím tohoto pohybu,
Smyslové
Smysly jsou základním nástrojem člověka k poznávání. Jedině jejich prostřednictvím získává prvotní informace, poznání umožňující; pouze díky jim člověk odráží, tedy vnímá okolní svět. Smysly, byť zprostředkovaně pomocí nástrojů či přístrojů, poznáváme hmotu, její vlastnosti, kvantitativní stránku a pohyb v prostoru. Avšak teprve další zpracovávání těchto informací rozumem umožňuje poznání jejího vývoje a vztahů, což teprve činí člověka člověkem. Smyslové poznání je umožněno dráždivostí:
Počitek je základní, nejjednodušší formou odrazu světa vědomím. Je to výsledek smyslového odrazu umožněný dráždivostí, který vedle toho, že vyvolává jako reakci organismu změnu jeho funkcí, je-li to třeba k přežití, může být uložen do paměti např. k vytvoření podmíněných reflexů či využit k dalšímu zpracování. Jeho prostřednictvím člověk odráží jednotlivé vlastnosti předmětů objektivní reality, např. tvar, barvu, vůni. Je to jediný kontakt našeho styku se světem. Vše, co se v rozumu vytvořilo a přetvořilo, bylo vědomím přijato pouze formou počitků. Bez počitků by nebylo možné vytvořit v lidském vědomí vůbec nic. To ovšem neznamená, že ve vědomí je pouze souhrnem jednotlivých počitků - je v něm především zobecnění jejich obsahu, zprostředkované jazykem. Počitek je základním stavebním kamenem vědomí, což samozřejmě neznamená, že kamení je vždy stavbou.
Někteří psychologové považují počitek za zastaralý pojem, protože vnímáme ne jednotlivé počitky, ale celé vjemy, do čehož se už zapojuje rozum. Ale je to jako se čtením: Už jsme se naučili číst ne jednotlivá písmena a slabiky, čteme celá slova a později už jen jejich smysl, dokonce jen smysl celých vět. To ale neznamená, se se písmeno stalo "zastaralým pojmem".
Vjem je souborem počitků a jejich vzájemným propojením, celistvým obrazem utvořeným v našem vědomí smyslovými orgány, který jsou vyšší živočichové schopni uchovávat pamětí. Vnímání je procesem smyslového poznávání; je předpokladem, nikoliv důkazem myšlení. Paměť a vnímání nejsou vlastní pouze člověku - myšlení ano.
Představa, to jsou vjemy a jejich soubory, které dříve na naše smysly působily, uchovaly se v paměti a mohou být znovu vyvolávány. Je to psychický jev, v němž se poprvé odtrhuje naše vědomí od objektivní reality, je to přechod mezi smyslovým a rozumovým poznáním. Při představě může člověk vytvářet taková spojení mezi vjemy, která v realitě neexistují, a to je základem fantazie. Schopnost představy je nezbytným spojujícím prvkem mezi smyslovým a rozumovým poznáním; umožňuje člověku volně manipulovat se smyslovými obrazy.
Smyslové poznatky jsou objektivně majetkem jedinců, přestože byly vytvořeny za spoluúčasti společnosti
Je vyšší formou poznání, je výlučnou schopností člověka. Je to správné či nesprávné, přesné či nepřesné další zpracování toho, co člověk z okolního světa odrazil svými smysly. Je to poznávání kvalitativních stránek věcí a jevů, jejich podstaty, souvislostí a rozporů.
Pojem je nejjednodušším odrazem reality rozumem, myšlenkovou abstrakcí, hledající společné znaky jednotlivých vjemů; je nejnižším stupněm zobecnění, prvním výsledkem a základním nástrojem myšlení. Je to vyjádření formy a obsahu tvořené rozumem pro určitý druh vjemů a později i jejich již vzniklých myšlenkových odrazů. Je subjektivním odrazem měnící se reality, a proto se jeho náplň mění spolu s ní; mění se i s ohledem na stupeň poznání. ale také v závislosti na tom, jak pojem lidé používají. Nejsou věčné, neměnné pojmy se stálým obsahem, nezávislým na živé praxi a poznání člověka;
Soud je logickou soustavou pojmů, jejich pravdivým či nepravdivým spojením;
Úsudek je takovým spojením několika soudů, které vytváří nový poznatek.
Rozumové poznatky jsou objektivně majetkem společnosti;
přestože vznikly jen ve vědomí jedince - byly vytvořeny společností
Rozumové a smyslové poznání spolu tvoří dialektickou jednotu, spolu se podmiňují i ovlivňují a pouze ve vzájemném působení umožňují dospět k pravdivému poznání.
V procesu vývoje vědomí se u člověka vyvinula inteligence, tj. schopnost rychle a správně používat paměť, vytvářet dotek mezi smysly i rozumem a spojovat správně jednotlivé pojmy a soudy a vyvozovat z nich závěry.
Současně s rozumem však člověk během svého vývoje rozvíjel i další schopnost, jejíž základ získal již v dávném stadiu evoluce. Jeho dráždivost, tj. základní vlastnost každého živého organismu, nabývala stále složitějších podob. Čím dále tím více jej vzrušovaly nejen jeho počitky, ale i poznatky rozumu a jeho rozvíjející se zájmy. Vznikaly lidské emoce, které již nebyly pouhými pudy; provázejí každé jeho poznání i počínání. Jsou materiálně i sociálně podmíněny, mají své individuální i společenské příčiny. Více či méně, zjevně či skrytě ovlivňují jednání člověka a mohou být ovlivňovány. Jsou člověkem využívány i zneužívány. Mohou být v souladu i v rozporu s rozumem člověka či jeho zájmy; lze je potlačit, ale nelze se jich zbavit.
Spolu s rozumem člověk poprvé získal schopnost chovat se i nerozumně
Nechová-li se člověk rozumně, a uvědomuje si společenské důsledky svého počínání, pak se u něho utváří svědomí, které je zpětnou vazbou a může jednání člověka korigovat.
Rozum u člověka vznikal a existuje souběžně s vírou v pravdivost svého poznání, ale také současně vírou v iluze, které mu rozum umožnil vytvářet, a které jsou vedlejším produktem rozumu.
Rozum a víra existují vedle sebe v dialektické jednotě
Stupně poznání
Poznání probíhá v různých stupních, které představují různou úroveň poznání, a které spolu souvisejí:
empirické poznání, vychází z pozorování, zkušeností a experimentu. Je základní formou správného poznání, ale samo o sobě k správnému poznání nevede;
teoretické poznání, tj. použití abstraktního myšlení, odhalení skrytých vztahů a zákonitostí
běžné poznání je souhrnem znalostí normálního člověka; je útržkovité, nesystematické, povrchní, setrvačné, podléhá zájmům a cílům člověka, je ovlivněno zkušenostmi i sociálními rolemi a vztahy, dopouští se nesprávného zobecňování. Bývá nazýváno jako názor či mínění, není oproštěno od iluzí.
vědecké poznání je nejvyšší formou, má obecný charakter, je ucelené, systematické, a má formalizovaný jazyk. Používá mj. indukce a dedukce, abstrakce a konkretizace, analýzy a syntézy; má formu definic, formulovaných zákonů, teorií či hypotéz.
Zvláštní podobou poznání je intuice, tedy podvědomé, instinktivní používání zkušeností, znalostí, světového názoru, citů i pudů k okamžité orientaci v problému. Intuice je ovlivněna potřebami a zájmy člověka, je podmíněna znalostmi i zkušenostmi a musí být dodatečně korigována rozumem.
Legendami opředený způsob poznání je inspirace, idealisticky vykládaná jako zjevení, políbení múzy apod. Ve skutečnosti jde o stav soustředění, obzvláště příznivý pro tvůrčí činnost, jehož předpokladem je dostatečný počet znalostí, zkušeností a zážitků, uložených ve vědomí i podvědomí, náhle vyvolaných náhodným vnějším podnětem, který je spojuje ve zcela nový obraz.
Falešnou formou poznání je iluze. Je to nový obraz vytvořený vědomím, složený jako mozaika ze střípků pravdy, ale poskládaný jinak, než pravdě odpovídá. Je zcela zákonitě doprovodným jevem schopnosti člověka abstraktně myslet a mít fantazii. Může být i důsledkem optického klamu, duševní poruchy, ale většinou bývá výsledkem zjednodušení, neznalosti či podcenění některých faktů a hlavně nevyzrálostí světového názoru člověka. Iluze vzniká jako prvotní forma poznání a upevňuje se absolutizací jevu i rezignací na hledání jeho podstaty.
Zcela absurdní obdobou poznání je fanatismus, kdy zájmy člověka vyplývající z jeho postavení ve společnosti jsou natolik silné a jeho znalosti naopak natolik slabé, že se spokojuje s povrchními informacemi, které mu vyhovují, odmítá jiné, nepřemýšlí o nich a slepě na ně reaguje. Fanatismus nemůže dospět k pravdě, protože mu v tom brání neznalost a sociální tlak.
Za poznání se vydává i šarlatánství, které je jeho předstíráním. Postupuje opačně než poznání, které vyvrací staré domněnky novými fakty: snaží se vyvracet nová fakta starými domněnkami. Šarlatánství nikdy není pouhým omylem, je vždy ekonomicky podmíněno. V přírodních vědách je považováno za odsouzeníhodné, zatímco ve společenských vědách a zejména v politice je často uctíváno a oceňováno.
Poznání je odrazem okolního světa v lidském vědomí. Je především výsledkem aktivního, praktického vztahu člověka k světu. Člověk se světa nezmocňuje pasivním nazíráním, nýbrž aktivní, smyslově předmětnou činností.
Člověk poznává svět tím, že jej mění
Myšlení je procesem poznávání a formování vědomí. Vzniklo jako specificky lidský způsob odrazu objektivní reality v průběhu miliony let trvajícího biologického a společenského vývoje člověka. Nelze je v žádném případě redukovat na fyziologické pochody, které při něm probíhají. Je složitě podmíněno mnoha faktory:
Myšlení je souhrn fyziologických a společenských procesů, při nichž člověk operuje s vjemy, pohyby, zkušenostmi, představami, které ukládá do paměti, a z nich vytvořenými pojmy, úsudky, soudy, abstrakcemi, analýzami, hypotézami či teoriemi, které svou fantazií volně spojuje a zpětně ověřuje s objektivní realitou, jejíž jsou pravdivým, zkresleným či převráceným odrazem. Je bio-sociálním procesem, vznikajícím ve společnosti, od které nelze oddělit.
Člověk spolu s poznatky získává i emoce, které je doprovázejí. Mnohé poznatky jsou mu totiž nepříjemné; zbavují jej krásných iluzí, nutí jej měnit jeho zvyky, odporují jeho potřebám a zájmům, činí zbytečným, co se léta učil, vyvracejí to, v co léta věřil. Naopak některé
omyly mu vyhovují, určité iluze se mu líbí. Myšlení je tak vždy dialektickou jednotou racionálního a emocionálního, které se vzájemně podporují i potírají. Emoce zvyšují či snižují množství energie užívané k myšlení i jednání, a tudíž mění jejich intenzitu. Myšlení může pravdu odhalovat i bojovat proti ní, je schopno bořit staré iluze a vytvářet nové; mýlí se a umí i lhát.
Myšlení je vždy ovlivňováno potřebami jednotlivce a společnosti,
ale i emocemi a zájmy, pramenícími ze společenských vztahů, v nichž vzniká.
Myšlení je nejvyšším produktem života a nese sebou základní vlastnost, charakterizující život: má schopnost rozmnožovat se dokonce třemi způsoby současně.
Důsledkem toho je, že žák dokáže předčít svého učitele, že
myšlení od generace po generaci roste kvantitativně i kvalitativně.
Člověk nejen napodobuje chování ostatních jedinců, tak jak se děje v živočišné říši běžně. Lidský jedinec se vědomě, ze své potřeby učí. Dokáže předávat poznatky nejen svému druhu, ale i jiným vyšším živočichům, kteří jej napodobují a ve snaze získat odměnu či jeho přízeň se od něj učí. Ale nedokážou předat to, co se naučili, svým potomkům, neumějí si to sdělit řečí, nedovedou vytvořit poznatky vyšší. A dovednosti získané od člověka jim nejsou nic platné v jejich přirozeném materiálním i sociálním prostředí - spíše naopak. Nemají potřebu myslet a chybí jim k tomu biologické i sociální předpoklady, které se miliony let vyvíjely u člověka odlišným směrem než u nich. Zvířata odrážejí objektivní realitu po svém, a pokud se nám v něčem podobají, tak je to právě v tom.
Myšlení je výlučnou schopností člověka a kdo tvrdí opak, zapomněl, co z něj člověka dělá
Pravda je objektivní stránkou poznání. Neexistuje kdesi mimo člověka. Je procesem shody našich poznatků s objektivní realitou, je to správný obraz reality v našem vědomí. Pravda není totožná s objektivní realitou - ta totiž není ani pravdivá, ani nepravdivá, ta prostě existuje. Pravda je momentálně dosažitelným stupněm shody poznání s realitou. Pravda je objektivní, nezávislá na lidském vědomí, přestože existuje pouze v něm. Neexistuje však pravda jako taková. Je to pojem lidmi vytvořený a lidem sloužící. Člověk vytvořil pouze pojem, jeho obsah nevytváří, ale odráží. Pravdu nemůžeme poznat smyslovým poznáním; to je jen velmi jednoduché a dává nám jen dílčí poznatky. Ty musíme zpracovat rozumem, jenž dokáže pronikat k podstatě jevů a vidět je v souvislostech a vývoji.
Pravda je filozofická kategorie k označení souladu našeho poznání s jeho objektem
Neexistují věčné, jednou provždy dané a na člověku nezávislé pravdy. Každá pravda je vždy objektivně podmíněna stupněm vývoje poznávaného objektu, schopností poznávajícího subjektu i dobou, která pro poznání vytváří lepší či horší podmínky. Je formulována vždy v určitých objektivních i subjektivních podmínkách. Člověk neobjevuje pravdu najednou, ale postupně, poznenáhlu a neustále; opravuje, prohlubuje, upřesňuje své poznání: pravda je stále širší a složitější.
Pravda, stejně jako vše ostatní, se vyvíjí;
je vztahem měnícího se poznání a měnící se skutečnosti
Pravda má vždy dvě stránky:
absolutní stránka, tj. objektivní stránka pravdy, je nezávislá na vědomí, ale závislá na objektu poznání. Vyjadřuje něco, co se vývojem nezavrhuje, ale obohacuje o nový, objektivní obsah. Je to neměnná stránka pravdy, která však vystupuje vždy pouze ve vztahu k druhé stránce;
relativní stránka pravdy, tj. subjektivní stránka, daná subjektem poznání, jeho schopnostmi a stupněm vývoje společnosti. Obsahuje i nutné omyly a zjednodušení, podmíněné dobou a možnostmi poznání. Zachycuje objektivní realitu vždy jen v určitých mezích, podmínkách či vztazích. V dalším procesu se pak upřesňuje a rozvíjí.
Pravda je vždy dialektickou jednotou své absolutní a relativní stránky
Absolutní či relativní pravdy neexistují samy o sobě. Dogmatismus absolutizuje stránku absolutní, relativismus naopak absolutizuje relativní stránku pravdy. K pravdivému poznání však nevedou. Žádnou pravdu nelze absolutizovat, zveličovat či přeceňovat, každou pravdu je nutno pochopit a rozvíjet. Největších omylů se člověk dopouští absolutizací dílčích, jen částečně pochopených a dosud nerozvinutých pravd.
Každý nový poznatek vyvolává nejméně dvě nové otázky
Objektivní realita je svým rozsahem i hloubkou nekonečná, nevyčerpatelná, rozporná, a stále se vyvíjí. Proto i poznání jako odraz této nekonečné, měnící se reality nebude nikdy zcela dokončen, bude vždy rozporný. Absolutní pravda je cíl, kterého nemůžeme dosáhnout, ale můžeme se k němu neustále přibližovat. O každé dosažené pravdě je možné a nutné pochybovat, každou je třeba porovnávat s novými poznatky, každou musíme neustále upřesňovat a rozvíjet. Pochybování o pravdě nemůže vést samo o sobě k jejímu odmítání, ale nejprve k dalšímu zkoumání, a teprve poté k jejímu upřesňování. Stejně tak jako objektivní realita, i o ní vypovídající pravda je nevyčerpatelná.
Pravda je nekončícím procesem
Pravdivé poznání odráží reálné souvislosti a vztahy všech stránek i vlastností zkoumaného objektu. Bere v úvahu jeho pohyb a vývoj, jeho vnitřní i vnější rozpory. Nemůže abstrahovat od čehokoliv podstatného, nemůže vytrhávat věci a jevy z jejich souvislostí. Správný postup je ten, že jev nejprve jakoby vytrhneme ze souvislostí, izolujeme, po prozkoumání jej musíme vrátit zpět a prostudovat v těchto souvislostech. Jinak bychom vytvářeli abstraktní, falešný obraz ve svém vědomí. Každá pravda platí pouze v určitých podmínkách majících své hranice, za nimiž se pravda mění. Abstraktní pravdy neexistují.
Pravda je vždy konkrétní
Zvláště složité je dosahovat pravdy při zkoumání společenských procesů, současných i minulých. Nikdy nelze posuzovat minulost dnešníma očima, hodnotit činy minulých generací měřítky současníků, vycházet při tom hodnocení z dnešních poznatků. Nelze přenášet své názory do minulosti. Vždy je třeba respektovat poznatky, materiální i společenské podmínky a možnosti onoho času a prostoru, který posuzujeme, jinak vždy vytvoříme zkreslený obraz. Není možné zkoumat společnost na základě idejí jindy a jinde vytvořených.
Pravda o společnosti vyžaduje konkrétně historický přístup
Pravda má vždy objektivní obsah, i když je odrážena subjektem. Nezávisí na jeho vůli a vědomí, může s nimi být v rozporu. Pravda nemusí vyhovovat ani tomu, kdo ji objeví. Pravdu si lidé přizpůsobují svým zájmům a pak přestává být pravdou. Neexistují v dané věci pravdy dvě; nemůže mít každý svou pravdu. Neexistuje subjektivní pravda. Je pouze jedna pravda, lišit se můžeme jenom stupněm jejího poznání. Omylů a lží existuje mnoho, neboť odrážejí pestrou škálu zájmů a neznalosti poznávajících subjektů; proto vytvářejí svůj zdánlivě bohatší a stálejší svět, v porovnání s nímž se jediná a ještě k tomu se vyvíjející pravda může zdát chudou příbuznou.
Pravda se vždy rodí jako menšinový názor, což ale neznamená, že každý menšinový názor je pravdou. Vzniká vždy v opozici proti již existujícím názorům. O pravdu nelze zjišťovat hlasováním, většina nemá vždy pravdu, ale vždy vyjadřuje objektivní zájem a nikoliv iluze většiny. Pravda vždy nejprve vzbuzuje odpor, protože mění svět. Nelze ji prosadit slovy či bojem; vítězí vždy jen lidskou činností, která je o ni opřena a která ji potvrzuje. Pokud se pravda týká společenských vztahů, naráží vždy na něčí zájmy a vyvolává lež. Čím mocnější je nositel těchto zájmů, tím silnější je odpor proti pravdě.
Pravda se rodí proti přesile
Pravda vždy naráží na něčí zájmy, a proto bývá popírána. I za rotaci Země se upalovalo. Týká-li se pravda společnosti, nemůže nekolidovat se zájmy některých skupin, a proto je vyvracena vždy. O to je dosažení pravdy ve společenských vědách složitější. Pravdu můžeme ověřit dalšími pravdami, ale to je vždy jenom částečné, pomocné, dočasné. Pravdu nemůžeme měřit její užitečností či prospěšností, jak tvrdí pragmatismus. O tom, co je pravda, nakonec nerozhodne jednotlivec, ale široká, dlouhodobá, účelná společenská praxe, která ji uplatní či odmítne.
Verifikací pravdy je společenská praxe
Avšak ani praxe není kritériem absolutním. V praxi se původním obyvatelům Ameriky v celém světě dodnes říká "indiáni", přestože s Indií nemají nic společného. Bohy uctívá většina obyvatel zeměkoule, přestože neexistují. I lidská praxe bývá všelijaká. To však člověku nemůže bránit v jeho nekonečné cestě za pravdou, posetou omyly i lží. Avšak nejčastějším omylem je absolutizace dílčích poznatků, jejich vytrhávání ze souvislostí a nepochopení skutečnosti, že každá pravda je pravdou jen v určitých mezích a žádná neplatí absolutně.
Nejhorším osudem každého poznatku je jeho absolutizace, která jej nakonec diskredituje
Každá cesta k pravdě se skládá z jednotlivých dílčích chyb a omylů. Bez nich není možné žádné poznání. I omyl je v procesu poznání důležitý - teprve v konfrontaci s ním je pravda poznatelná. Každý omyl vyvolává v poznání rozpory, nutí člověka hledat důkazy k jeho vyvrácení, a tím jej přibližuje k pravdě. Překážkou k poznání pravdy jsou vždy jen omyly počáteční, a to jen tehdy, jsou-li zveličovány a posvěcovány glorifikovanou autoritou a přeměňovány v dogma.
Pravda umožňuje člověku orientaci; je jenom jedna, ale mění se, a vždy je složitější, než se zdá
Poznání jsou složité procesy, jejichž jedinými subjekty jsou lidé. Jsou proto ovlivněny lidmi a podmínkami v nichž žijí i zájmy, které z nich vyplývají. Jsou to procesy historické, tedy podmíněné časem, začínající na úsvitu lidských dějin a končící s existencí lidstva. Jsou to procesy materielní, tedy podmíněné hmotou, která je odrážena i kterou je odráženo. Je to klikatá cesta, po které se člověk pohybuje k pravdě; je, jak už to u lidí bývá, vroubena omyly, pověrami, dogmaty i vědomou lží. Ale je to jediná cesta, po které lze k pravdě dojít.
Poznání je proces, v němž se naše nevědění mění ve vědění,
v němž se člověk stále více stává člověkem
