Velkou základní otázkou veškeré, zvláště novější filozofie je otázka vztahu myšlení a bytí. Už od pradávné doby, kdy lidé ještě nevěděli vůbec nic o stavbě svého vlastního těla a kdy pod vlivem snů dospěli k představě, že jejich myšlení a vnímání není činnost jejich těla, nýbrž činnost zvláštní duše, která v tomto těle přebývá a po smrti je opouští - už od té doby museli přemýšlet o vztahu této duše k vnějšímu světu. Jestliže se duše po smrti oddělovala od těla a žila dál, nebylo proč jí přibásňovat ještě zvláštní smrt; tak vznikla představa o její nesmrtelnosti; na tomto stupni vývoje se tato představa naprosto nejeví jako útěcha, nýbrž jako osud, proti němuž se nedá nic dělat, a dost často, např. u Řeků, jako opravdové neštěstí. Že se všeobecně vytvořila nudná představa osobní nesmrtelnosti, k tomu nevedla potřeba náboženské útěchy, nýbrž rozpaky pramenící ze stejně všeobecné omezenosti, rozpaky, co počít po smrti těla s duší, když už byla uznána její existence. Úplně podobně, personifikací přírodních sil, vznikli první bohové, kteří dostávali, jak se náboženství dále rozvíjelo, stále víc nadpozemskou podobu, až nakonec v procesu abstrakce - řekl bych skoro destilace - který se přirozeně dostavuje během duchovního vývoje, vznikla v hlavách lidí z mnoha víceméně omezených a vzájemně se omezujících bohů představa o jediném výlučném bohu monoteistických náboženství.

  Otázka vztahu myšlení k bytí, ducha k přírodě, nejvyšší otázka veškeré filozofie, tkví tedy - stejně jako každé náboženství - svými kořeny v  omezených a z nevědomosti vyplývajících představách z dob divošství. Ale plně a jasně mohla být tato otázka položena, svého plného významu mohla nabýt teprve tehdy, když evropské lidstvo procitlo z dlouhého zimního spánku křesťanského středověku. Otázka vztahu myšlení k bytí, která ostatně hrála velkou úlohu také ve středověké scholastice, otázka: co je prvotní, duch nebo příroda? - se proti církvi vyhrotila takto: stvořil svět bůh, anebo je tu svět od věčnosti?

  Podle toho, jak filozofové odpovídali na tuto otázku, rozdělili se na dva veliké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch je vzhledem k přírodě prvotní, kteří tedy předpokládali, že svět byl konec konců nějakým způsobem stvořen - a toto stvoření je často u filozofů, např. u Hegela, ještě mnohem spletitější a nemožnější než v křesťanství - ti tvořili tábor idealismu. Druzí, kteří pokládali za prvotní přírodu, patří k různým školám materialismu.

  Oba výrazy, idealismus a materialismus, znamenají původně jen toto a jen v tomto smyslu jich tu také používáme. Uvidíme ještě, jaký zmatek vzniká, vkládá-li se do nich něco jiného.