Příčinnost, jak ji obyčejně chápeme, je jen malá částečka univerzální souvislosti, ale (materialistický dodatek), částečka souvislosti nikoli subjektivní, nýbrž objektivně reálné.

  Pohybem určitého se však stalo to, že příčina nejen hasne v účinku, a tím hasne i účinek - jako ve formální kauzalitě - nýbrž že příčina ve svém hasnutí, v účinku, znovu vzniká a že účinek mizí v příčině a stejně tak v ní znovu vzniká. Každé z těchto určení se ruší ve svém kladení a klade se ve svém rušení; není to vnější přecházení příčinnosti z jednoho substrátu na nějaký jiný; nýbrž tím, že se stávají jinými, se zároveň samy kladou. Příčinnost tedy předpokládá či podmiňuje sebe samu.