Jsou tedy vůbec nějaké pravdy, které jsou tak neotřesitelné, že každá pochybnost o nich hraničí s pomateností? Že dvakrát dvě jsou čtyři, tři úhly v trojúhelníku se rovnají dvěma úhlům pravým, že Paříž je ve Francii, že člověk bez potravy zemře hladem atd.? Jsou tedy přece jen věčné pravdy, konečné pravdy poslední instance?

  Zajisté. Celou oblast poznání můžeme podle odedávna známého způsobu rozdělit na tři velké oddíly. První zahrnuje všechny vědy, které se zabývají neživou přírodou a mohou být víceméně traktovány matematicky: matematika, astronomie, mechanika, fyzika, chemie. Používá-li někdo rád velkých slov na velmi jednoduché věci, může se říci, že některé výsledky těchto věd jsou věčné pravdy, konečné pravdy poslední instance: proto byly tyto vědy také nazvány exaktními. Ale netýká se to ani zdaleka všech jejich výsledků. Se zavedením proměnných veličin a s rozšířením jejich proměnnosti až po nekonečně malé a nekonečně velké upadla matematika - jinak tak přísných mravů - do hříchu; okusila jablka poznání, které jí otevřelo cestu k obrovitým úspěchům, ale také k omylům. Panenský stav absolutní platnosti, nezvratitelné dokázanosti všeho matematického byl navěky tentam; nastoupila říše kontroverzí a došli jsme tak daleko, že většina lidí diferencuje a integruje ne proto, že by rozuměla tomu, co činí, nýbrž z ryzí víry, protože to až dosud vždycky správně vyšlo. S astronomií a mechanikou je to ještě horší, a ve fyzice a chemii jsme obklopeni hypotézami jako včelím rojem. Není to ani jinak možné. Ve fyzice máme co činit s pohybem molekul, v chemii s tvořením molekul z atomů, a není-li interference světelných vln pohádkou, není ani pomyšlení na to, že bychom tyto zajímavé věci někdy spatřili na vlastní oči. Jak běží čas, jsou konečné pravdy poslední instance v těchto oblastech pozoruhodně vzácné.

  Ještě hůře jsme na tom v geologii, která je už svou povahou určena k tomu, aby se zabývala hlavně procesy, při nichž jsme nebyli nejen my, nýbrž vůbec žádný člověk. Dobývání konečných pravd poslední instance je tedy spojeno s velkou námahou a výtěžek je krajně skrovný.

  Druhá třída věd zahrnuje zkoumání živých organismů. V této oblasti se to hemží takovou rozmanitostí vzájemných vztahů a příčinností, že nejen každá vyřešená otázka nadhazuje bezpočet otázek nových, nýbrž i každá jednotlivá otázka se většinou dá řešit jen po částech, řadou výzkumů, k nimž je často zapotřebí celých staletí; a přitom potřeba systematického pojetí souvislostí si vždy znovu vynucuje, aby kolem konečných pravd poslední instance vyrostl bující les hypotéz. Jak dlouhé řady mezistupňů od Galena po Malpighiho bylo třeba, aby se přesně zjistila tak jednoduchá věc, jako je oběh krve u savců, jak málo víme o vzniku krvinek a kolik mezičlánků nám ještě dnes chybí k tomu, abychom mohli například uvést do racionální souvislosti příznaky nějaké nemoci s jejími příčinami! Přitom dochází dosti často k takovým objevům, jako byl objev buňky; ty nás donutí k tomu, abychom podrobili všechny dosud zjištěné konečné pravdy poslední instance v oblasti biologie totální revizi a celou spoustu jich jednou provždy odvrhli. Kdo tu chce tedy vztyčit skutečně pravé, neměnné pravdy, ten se bude muset spokojit s jalovostmi, jako: všichni lidé musí zemřít, všechny samičky savců mají mléčné žlázy atd.; nebude moci ani tvrdit, že vyšší živočichové tráví žaludkem a střevy, a nikoli hlavou, protože nervová činnost, soustředěná v hlavě, je pro trávení nezbytná.

  Ale ještě horší je to s věčnými pravdami ve třetí skupině věd, ve vědách historických, které zkoumají životní podmínky lidí, společenské poměry, právní a státní formy s jejich ideální nadstavbou filozofickou, náboženskou, uměleckou atd. v jejich dějinném sledu a v jejich současných výsledcích. V organické přírodě máme alespoň co činit se sledem pochodů, které se, pokud je můžeme přímo pozorovat, ve velmi širokých hranicích celkem pravidelně opakují. Druhy organismů zůstaly od Aristotela vcelku stejné. V dějinách společnosti je naproti tomu opakování poměrů výjimkou, nikoli pravidlem, jakmile opustíme prastav člověka, takzvanou dobu kamennou; a kde se taková opakování přece jenom objeví, nedějí se nikdy přesně za týchž okolností. Například původní společné vlastnictví půdy u všech kulturních národů a forma jeho rozkladu. Proto je v oblasti lidských dějin naše věda daleko zaostalejší než v oblasti biologie; a co víc: poznáme-li někdy výjimečně vnitřní souvislost společenských a politických forem jsoucna nějakého časového úseku, stane se tak zpravidla až poté, když se tyto formy už zpola přežily, když už spějí k zániku. Poznání je tu tedy bytostně relativní, protože se omezuje na pochopení souvislosti a následků jistých společenských a státních forem, které existují jen v dané době a u daných národů a které jsou samou svou povahou přechodné. Kdo tu tedy líčí na konečné pravdy poslední instance, pravé, naprosto neměnné pravdy, ten toho uloví hodně málo, leda snad jalovosti a triviality nejhoršího druhu, například, že lidé, všeobecně vzato, nemohou žít bez práce, že se dosud většinou dělili na vládnoucí a ovládané, že Napoleon zemřel 5.května 1821 atd.