Darwin vychází ve svém epochálním díle z nejširší možné základny, opírající se o náhodu. Jsou to právě nekonečné náhodné rozdílnosti jednotlivců u jednotlivých druhů, rozdílnosti, které se stupňují, až prorazí charakteristickými vlastnostmi druhů, a na jejichž nejbližší příčiny lze poukázat jen ve velmi málo případech, které ho přinutily k tomu, aby pochyboval o dřívější základně vší zákonitosti v biologii - o pojmu druhu v jeho dosavadní metafyzické strnulosti a neměnnosti. Avšak bez pojmu druhu nebyla celá věda ničím, všechny její obory si vyžadovaly jako základ pojem druhu: lidská anatomie a srovnávací anatomie, embryologie, zoologie, paleontologie, botanika atd. - čím by byly bez pojmu druhu? Všechny jejich výsledky nebyly jen pochybné, nýbrž přímo se rušily. Náhodnost překonává nutnost, jak byla do té doby pojímána. (Materiál o náhodnosti, který se zatím nashromáždil, otřásl a potlačil starou představu nutnosti.) Dosavadní představa nutnosti selhává. Podržet ji, znamená nadiktovat přírodě jako zákon libovolné lidské vymezení, které si samo odporuje a je v rozporu se skutečností, znamená to popírat všechny vnitřní nutnosti v živé přírodě, znamená to vyhlásit chaotickou říši náhody za jediný zákon živé přírody.