Vzájemné působení je první věc, na kterou narazíme, zkoumáme-li pohybující se hmotu jako celek z hlediska dnešní přírodovědy. Vidíme řadu forem pohybu, mechanický pohyb, světlo, teplo, elektřinu, magnetismus, chemické slučování a rozklad, změny skupenství, organický život, a vyjmeme-li prozatím organický život, přecházejí všechny tyto formy jedna v druhou, vzájemně se podmiňují, tu jsou příčinou, tam účinkem a celkový souhrn pohybu ve všech měnících se formách zůstává týž (Spinozovo: substance je causa sui [příčinou sebe samé] - výstižně vyjadřuje vzájemné působení). Mechanický pohyb se zvrací v teplo, elektřinu, magnetismus, světlo atd. a vice versa. Přírodověda tedy potvrzuje, co řekl Hegel (kde?), že vzájemné působení je pravá causa finalis [konečná příčina] věcí. Nemůžeme dojít dál zpět než k poznání tohoto vzájemného působení, protože za ním už není co poznávat. Když jsme poznali formy pohybu hmoty (k tomu sice máme ještě hodně daleko vzhledem ke krátkosti doby, po kterou existuje přírodověda), poznali jsme hmotu samu, a tím je poznání u konce. (Celé Grovovo nedorozumění o kauzalitě vychází z toho, že se mu nepodařilo dospět ke kategorii vzájemného působení; má věc, ale ne abstraktní myšlenku, a odtud zmatek. Teprve od tohoto univerzálního vzájemného působení se dostáváme ke skutečnému kauzálnímu vztahu. Abychom porozuměli jednotlivým jevům, musíme je vytrhnout ze všeobecné souvislosti, musíme je zkoumat izolovaně, a tehdy se střídavé pohyby projevují jeden jako příčina a druhý jako účinek.

  Kauzalita. První věc, která je nám nápadná při zkoumání pohybující se hmoty, je vzájemná souvislost jednotlivých pohybů jednotlivých těles, jejich vzájemná podmíněnost. Neshledáváme však jen, že po určitém pohybu následuje jiný, nýbrž shledáváme také, že můžeme způsobit určitý pohyb tím, že pro něj připravíme podmínky, za jakých probíhá v přírodě, že dokonce můžeme způsobit pohyby, které se v přírodě vůbec nevyskytují (průmysl), aspoň ne tímto způsobem, a že můžeme těmto pohybům dát předem určitý směr a rozsah. Tím, tj. činností člověka, se zdůvodňuje představa kauzality, představa, že jeden pohyb je příčinou jiného. Pravidelný sled určitých přírodních jevů může sice dát vzniknout představě kauzality: teplo a světlo, které přicházejí se sluncem; ale tím se nepodává žádný důkaz, a potud by měl Humův skepticismus právo tvrdit, že pravidelné post hoc nemůže nikdy odůvodnit propter hoc. Avšak činnost člověka je zkouškou kauzality. Soustřeďujeme-li čočkou sluneční paprsky v ohnisko a činíme je stejně účinnými jako paprsky obyčejného ohně, dokazujeme tím, že teplo pochází ze slunce. Vložíme-li do pušky zápalku, výbušnou náplň a střelu a potom vystřelíme, počítáme s účinkem předem známým ze zkušenosti, protože můžeme sledovat do všech podrobností celý proces vznícení, spálení, výbuchu náhlou přeměnou v plyn a tlak plynu na střelu. A tu ani skeptik nemůže říci, že z dosavadní zkušenosti nevyplývá, že tomu bude příště právě tak. Neboť občas se vskutku stává, že tomu právě tak není, že selže zápalka nebo střelný prach, že praskne hlaveň atd. Ale právě toto dokazuje kauzalitu, místo aby ji vyvracelo, protože můžeme patřičným šetřením zjistit příčinu každé takové úchylky od pravidla: chemický rozklad zápalky, vlhkost atd. prachu, poškození hlavně atd., takže se zde zkouška kauzality provádí vlastně dvakrát.

  Přírodověda i filozofie opomíjely dosud úplně vliv činnosti člověka na jeho myšlení, znají jen přírodu na jedné straně, myšlení na druhé straně. Ale právě měnění přírody člověkem, nikoli jen příroda sama jako taková, to je ten nejpodstatnější a nejbezprostřednější základ lidského myšlení a úměrně tomu, jak se člověk učil měnit přírodu, rostla rovněž jeho inteligence. Naturalistické pojetí dějin, jako např. více méně u Drapera a jiných přírodovědců, jako by jedině příroda působila na člověka a přírodní podmínky všude výlučně podmiňovaly jeho historický vývoj, je proto jednostranné a zapomíná, že člověk také působí zpětně na přírodu, mění ji a vytváří si nové existenční podmínky. Z "přírody" Německa v dobách, kdy se tam přistěhovali Germáni, zbylo po čertech málo. Zemský povrch, podnebí, rostlinstvo, zvířena a lidé sami se nesmírně změnili, a to všechno lidskou činností, kdežto změny v přírodě Německa za tu dobu, k nimž došlo bez přičinění člověka, jsou neskonale malé.

  Empirické pozorování samo nemůže nikdy dostatečně dokázat nutnost. Post hoc, ale nikoli propter hoc [po tomto ale nikoli v důsledku toho]. Toto je správné natolik, že ze stálého vycházení slunce ráno nevyplývá, že zítra zase vyjde, a vskutku nyní víme, že přijde okamžik, kdy jednoho rána slunce nevyjde. Ale důkaz nutnosti záleží v lidské činnosti, v experimentu, v práci: jsem-li schopen učinit to post hoc, stává se to totožným s propter hoc.

www.marxismus.cz