Bedřich Engels Dialektika přírody
Dva filozofické směry, metafyzický se strnulými kategoriemi, dialektický (Aristoteles a zejména Hegel) s plynulými kategoriemi; důkazy, že tyto strnulé protiklady důvodu a následku, příčiny a účinku, totožnosti a rozdílnosti, zdání a podstaty jsou neudržitelné, že analýza dokazuje, že jeden pól je už obsažen v druhém jako in nuce [v zárodku], že v určitém bodě se jeden pól zvrací v druhý a že celá logika se vyvíjí teprve z těchto pokračujících protikladů. - To je i u Hegela mystické, protože se kategorie objevují jako preexistující a dialektika reálného světa jako jejich pouhý odlesk. Ve skutečnosti naopak: dialektika hlavy je jen odraz forem pohybu reálného světa, jak přírody, tak dějin.
Až do konce minulého století, ba dokonce do roku 1830 vystačili přírodovědci docela dobře se starou metafyzikou, protože skutečná věda nepřesahovala mechaniku - pozemskou a kosmickou. Přesto způsobila zmatek už vyšší matematika, která věčnou pravdu nižší matematiky považuje za překonané stanovisko, často tvrdí opak a vytyčuje poučky, které se nižšímu matematikovi jeví jako holý nesmysl. Pevné kategorie se tu rozplynuly, matematika se dostala na pole, kde i tak prosté vztahy, jako například vztahy pouhé abstraktní kvantity, špatné nekonečno, vzaly na sebe dokonale dialektickou podobu a přinutily matematiky, aby se proti své vůli a nevědomky stali dialektiky. Nic není směšnější než vytáčky, podfuky a úskoky, k nimž se matematikové uchylují, aby překonali tento rozpor, aby smířili vyšší a nižší matematiku, aby ujasnili svému zdravému rozumu, že to, k čemu došli jako k nepopiratelnému výsledku, není čirý nesmysl, a vůbec aby racionálně vysvětlili východisko, metodu a výsledky matematiky nekonečna.
www.marxismus.cz