Materialismus předešlého století byl převážně mechanický, protože ze všech přírodních věd dosáhla tehdy určitého dovršení jen mechanika, a to jen mechanika pevných těles, nebeských i pozemských, zkrátka mechanika tíže. Chemie existovala teprve ve své dětské, flogistické podobě. Biologie byla ještě v plenkách; rostlinný a živočišný organismus byl prozkoumán jen zhruba a byl vysvětlován z čistě mechanických příčin: pro materialisty 18.století byl člověk - jako pro Descarta zvíře - strojem. Toto výhradní uplatňování měřítek mechaniky na procesy chemické a organické povahy, pro něž sice mechanické zákony také platí, ale jsou zatlačovány do pozadí jinými, vyššími zákony, tvoří specifickou, tehdy však nevyhnutelnou omezenost klasického francouzského materialismu.

  Druhou specifickou omezeností tohoto materialismu byla jeho neschopnost pojímat svět jako proces, jako látku, která se neustále historicky vyvíjí. To odpovídalo tehdejšímu stavu přírodní vědy a metafyzickému, tj. antidialektickému způsobu filozofování, které s tím souviselo. Příroda, to bylo známo, je ve věčném pohybu. Ale tento pohyb se podle tehdejší představy právě tak věčně točil v kruhu, a proto se nikdy nedostal z místa; vedl vždy znovu k týmž výsledkům. Tato představa byla tehdy nevyhnutelná. Kantova teorie vzniku sluneční soustavy byla teprve sotva vytyčena a pokládal se ještě za pouhou kuriozitu. Historie vývoje země, geologie, byla ještě zcela neznámá a myšlenku, že dnešní živé přírodní bytosti jsou výsledkem dlouhé vývojové řady od jednoduchému k složitému, tehdy nebyla věda s to vůbec vyslovit. Nehistorické pojetí přírody bylo tedy nevyhnutelné. Filozofům 18.století to ani nemůžeme vytýkat.

www.marxismus.cz