Kategorie, to jsou uzlové body v síti poznání.
V. I. Lenin

  Proces poznávání začíná smyslovým poznáním, které však je pouze povrchní. Hlubší pochopení je možné pouze rozumem. Počátkem rozumového poznání je vytváření pojmů.

Jakmile člověk pozná cokoli nového, pojmenuje to, aby to rozlišil od ostatního a zapamatoval si to.
A protože se věci v různé podobě opakují, byl člověk nucen vymýšlet zobecňující pojmy.
Tím začal myslet.

Pojem

Mlhavé pojmy zapříčiňují mlhavé myšlení a naopak

Kategorie

  V řečtině toto slovo znamená svědectví, výpověď. Jde vlastně o přesněji definovaný pojem. Prostřednictvím kategorií jsou jedinečné věci vnímány a interpretovány jako dílčí projevy obecného. Jsou odrazem objektivní reality, jsou to základní nejobecnější pojmy každé vědy, zpravidla přesně vymezené, nezaměnitelné, definované. Přesné vymezení pojmů je základem každé vědy. Každá věda však může stejné pojmy definovat a používat poněkud jinak, než tak činí věda jiná. Stejné slovo může mít v různých vědách poněkud odlišný význam. Obsah kategorií se obohacuje a upřesňuje s rozvojem věd, vznikají kategorie nové a  zanikají staré. Každá kategorie je vždy spjata se systémem ostatních; nelze ji definovat jinak než pomocí ostatních. Kategorie vytvářejí určitou strukturu, jsou koordinovány i subordinovány. Každá věda má svou ústřední kategorii, které v nejobecnější formě definuje základní předmět poznání této vědy a spojuje ji s ostatními vědami. Naopak tato ústřední kategorie je základem pro definování kategorií nižšího stupně obecnosti. Tak se vytváří síť lidského poznání, v níž jsou kategorie uzlovými body.

Kategorie je definovaným pojmem

Filozofické kategorie

  Filozofie, jako nejobecnější věda používá nejobecnější kategorie, vyjadřující nejobecnější formy existence. Jsou to pojmy společné všem vědám. Jako první se pokusil vytvořit tyto nejobecnější pojmy Platon, později Aristoteles a po nich pokračovalo mnoho dalších. Stejně jako ostatní kategorie nejsou trvalé, vyvíjejí se v souladu s lidským poznáním. Odrážejí různé stránky problémů, jsou to různé pohledy na jevy a procesy, na mnohotvárnou a měnící se realitu; jsou odrazem této mnohotvárnosti.

Ústřední kategorií dialektického materialismu je pojem hmota, ústřední kategorií materialistické dialektiky je pohyb

  Z těchto dvou pojmů jsou odvozovány další kategorie nižšího stupně obecnosti.

Kategorie jsou přesně vymezené pojmy,
zobecňující jednotlivé stránky a souvislosti věcí a jevů

Základní kategorie

• materiální = hmotné
• ideální = materiální přetvořené vědomím, pravdivý či falešný odraz materiálního vědomí
• reálné = skutečné, existující vně či uvnitř vědomí
• realita = skutečnost, tj. objektivní realita a vědomí (subjektivní realita)
• objekt = účastník vztahu existující nezávisle na subjektu,  ve vztahu k němu pasivní

• subjekt = objekt nadaný vůlí a vědomím; subjektem je pouze do té míry, do jaké v daném vztahu uplatňuje tuto vůli a vědomí

• objektivní realita = vše existující nezávisle na vědomí a k němu prvotní, tj. hmota, její projevy, formy a vztahy, tj. její pohyb, zákony a zákonitosti

• absolutní = vědomím vytržené ze vztahů k jinému, a tedy zdánlivě nezávislé, samostatné, ničím nepodmíněné, nezvratné

• relativní = chápané ve vztahu k něčemu, tj. v souvislostech, v závislosti na něčem, poměrné (každá věc i jev obsahují prvky absolutního i relativního, rozdíl mezi absolutním a relativním je také relativní)

• konkrétní = srostlé (chápané) se souvislostmi, tj. jednota rozmanitého

• abstraktní = v procesu myšlení vytržené ze souvislostí, oddělené od některých nahodilých, méně podstatných znaků, jednostranné, izolované, tj. část existujícího celku.

  Některé další kategorie již byly vysvětleny v kapitole "Zákony dialektiky", např. hmota, vědomí, pohyb, prostor, čas, energie, jednota, rozpor, vývoj, kvantita, kvalita apod.

Univerzální souvislost světa vyvolává nutnost univerzální souvislosti pojmů, jimiž člověk svět odráží

Párové kategorie

  Podobné kategorie vytvářejí i jiné vědy, např. matematika "plus a minus", etika "dobro a zlo", estetika "krásné a ošklivé" a pod. Označují takové jevy či jejich stránky, které je možno objasnit pouze svým vlastním opakem, které se vyskytují vždy v páru. Vyjadřují rozpornost přírody i světa lidí. Někdy jsou nazývány jako pojmy korelativní, polární, souvztažné nebo polární. Tyto kategorie jsou dílčími pohledy na různé stránky věcí, jevů a procesů, na mnohotvárnost měnící se reality. Jednotlivé kategorie úzce souvisejí nejen se svými protějšky, ale také s ostatními v celém systému kategorií. Každý jev je vždy třeba zkoumat pomocí více zákonů a kategorií. Párové kategorie vlastně odrážejí vnitřně skloubený systém vedlejších zákonů dialektiky. Bývají nazývány také polárními, souvztažnými, korelativními apod.; bývají chápány izolovaně od ostatních kategorií, avšak všechny kategorie materialistické dialektiky, jako vědy o rozpornosti světa jsou vždy protikladné k jiným, jako např. hmota a vědomí, jednotlivec a společnost, praxe a poznání, potřeby a zájmy, absolutní a relativní apod., neboť samy o sobě, bez vztahu ke svému protikladu nic nevypovídají.

Párové kategorie odrážejí protikladnost objektivní reality

Obecné a jednotlivé, jedinečné a zvláštní

  Svět je nekonečným množstvím jevů a procesů, které spolu nějak souvisejí zároveň jsou relativně samostatné. Neexistuje nic, co by bylo zcela izolováno od ostatního. Věci a jevy jsou si vždy něčím podobné. Není však dvojice absolutně totožných jevů. Vždy se odlišují, třeba jen časem, prostorem, pohybem.

Tyto kategorie postihují míru totožnosti a odlišnosti, souvislosti a izolovanosti věcí i jevů

Jedinečné

  Každá konkrétní věc i jev jsou jedinečné, neopakovatelné, nenapodobitelné, vždy se něčím odlišující. Jejich konkrétní odlišnosti jsou kvalitativní i kvantitativní, časové i prostorové, vnitřní i vnější. Vše existuje pouze jako jedinečné, prostřednictvím jedinečného, tj. reálného, relativně odděleného. Žádné jedinečné neexistuje samo o sobě jako jediné. Každé jedinečné má své obecné, zvláštní a jednotlivé stránky, rysy i znaky. Jedinečnost je však vlastností pouze celku. Jednotlivé rysy, znaky a stránky se vždy v dalších celcích opakují. Existují jen věci a jevy podobné, nikoliv stejné. Obecné, jednotlivé a zvláštní neexistují samostatně, nýbrž pouze prostřednictvím jedinečného.

Jedinečné postihuje nevyčerpatelnost hmoty co do počtu jejích konkrétních podob,
nekonečnost množství jejích forem a neopakovatelnost výboje

  Avšak vše jedinečné je vždy něčím podobné jinému. Ačkoli se odlišuje, má přece jen stejné jednotlivé stránky, rysy, prvky, vlastnosti či vztahy shodné s mnohými dalšími jedinečnými součástmi světa. Neexistuje nic, co by se od jiného odlišovalo absolutně ve všem. Je vždy součástí i průnikem mnoha množin, neboť vždy souvisí s okolním světem, z něhož se vytváří.

Jedinečné v sobě obsahuje obecné, zvláštní i jednotlivé a souhrnem nutnosti i nahodilosti

Obecné

  Podstatné, nutné rysy, stránky či znaky společné všem prvkům určité množiny, které jsou charakteristické dané kvalitě prvků, nazýváme obecnými. Vytváří podstatu dané množiny. Prvky, které tyto obecné rysy nemají, do dané množiny nepatří, protože mají jinou kvalitu. Obecné rysy jsou výsledkem nutnosti, zákonitosti vývoje celých velkých skupin jevů. Tyto rysy jsou společné všem prvkům dané kvality, i těm, které v této kvalitě teprve vzniknou.

Obecné se jednotlivých prvcích dané množiny nemusí projevovat stejnou měrou

  Jevy náhodné, dočasné, byť rozšířené, nemají obecný charakter. Zpravidla jsou pozůstatkem minulého vývoje nebo předzvěstí budoucího vývoje; jsou to rysy zvláštní. Obecné existuje pouze v jedinečném a jeho prostřednictvím.

Obecné je projevem nutnosti, zákonitosti i vnitřní souvislosti jevu

Zvláštní

  Existují rysy různého stupně obecnosti. Zvláštní rysy jsou společné pouze části celku, tvoří podmnožinu dané množiny. Existují vedle obecných rysů a v jednotě s nimi. Nejsou podstatné, tj. nedotýkají se podstaty, ale jsou důležité, je nutno k nim přihlížet. Jsou odrazem vnitřní strukturovanosti daného celku. Mohou být náhodné i nutné, trvalé i dočasné. Mohou být pozůstatkem staré kvality nebo zárodkem nové. Vyplývají z odlišných časových, prostorových i jiných podmínek, v nichž se obecné rysy vyvíjely a existují. Mohou modifikovat obecné rysy, nemohou je však rušit nebo zcela změnit či nahrazovat. Jsou projevem působení specifických zákonů, vyplývajících ze specifických podmínek.

Zvláštní je odrazem nekonečné strukturovanosti hmoty

    Zvláštní, ačkoli tvoří zdánlivě samostatnou podmnožinu v určité skupině jevů, je vždy jen průnikem dvou či více množin. Vše zvláštní se vyskytuje jako obecné či zvláštní i v jiných skupinách jevů a odráží souvislost s nimi.

Zvláštní je projevem vnější souvislosti, pronikající do vnitřní struktury

Jednotlivé

  Všechny individuální rysy každého prvku množiny existují vedle obecných i zvláštních a v jednotě s nimi. Jsou vlastní pouze jedinému prvku dané množiny. Postihují odlišnost, oddělenost, relativní samostatnost každé věci, jevu či procesu. Mohou být podstatné pro daný prvek, nejsou podstatné pro danou množinu. Mohou být dočasné i trvalé, mohou přežívat v několika různých kvalitách. Každý prvek může mít nekonečné množství jednotlivých rysů. Ty vše, spolu s obecnými a zvláštními rysy vytváří jedinečnost, ale tyto dva pojmy nelze zaměňovat. Stejné jednotlivé rysy se mohou opakovat v jiných množinách. Tato kategorie tedy nepostihuje výlučnost jednotlivých prvků, ale naopak jejich souvislost s mnoha dalšími množinami, jejich univerzální souvislost.

Vše obecné bylo zpočátku jednotlivým i nahodilým;
jednotlivé je pozůstatkem či zárodkem vývoje
jednotlivé je zárodkem či pozůstatkem vývoje

  Vše existující obsahuje alespoň jeden jednotlivý rys, vlastnost či stránku, která jej odlišuje od ostatního, zdánlivě stejného, a tím se stává jedinečným, neopakovatelným. Tyto jednotlivé rysy se nemusejí projevovat za všech okolností, ale v určitých fázích svého vývoje se mohou stát rozhodujícím. To platí zvláště v lidských skupinách, zejména u vedoucích těchto skupin, jejichž jednotlivé rysy se za kritických situací mohou stávat určujícím.

Jednotlivé je odrazem nekonečné rozmanitosti, univerzální souvislosti světa i neopakovatelnosti vývoje.
Nelze jej všeobecně přeceňovat, ale musí být respektováno.

Dialektický vztah těchto kategorií

  Stupeň obecnosti rysů, znaků a stránek není neměnný. Vývoj, tj. změna stupně obecnosti jednotlivých stránek. Při záměnách jednotlivého a zvláštního přitom nedochází ke změnám kvality prvku. Jednotlivé a obecné si mohou zaměnit místo pouze postupně, tj. prostřednictvím zvláštního, nikoliv přímo.

Jakákoliv změna obecných rysů je vždy kvalitativním skokem a mění podstatu prvku

  V běžném empirickém poznání mívá člověk tendence, bránící mu dospět k pravdě. U jevů nových, zcela neznámých má člověk automaticky snahu absolutizovat dílčí poznatky bez ohledu na stupeň jejich obecnosti. U jevů, k nimž máme citový vztah, absolutizujeme nechtíc některé negativní či pozitivní stránky, čímž si vytváříme iluze. U jevů známých, blízkých máme tendenci absolutizovat jejich jedinečnost, neopakovatelnost a uniká nám, že jde o běžné samozřejmosti.

Správné poznání stupně obecnosti je podmínkou dosažení pravdy

Podstata a jev

  Vše existující se nějak projevuje, v tom je základ poznatelnosti světa. Každý jev má svou podstatu, každá podstata se nějak projevuje. Nikdy a nic se však neprojevuje celé, úplně, část vždy zůstává jakoby skryta. To, co vystupuje navenek, tedy jev, můžeme poznávat smysly. To, co je ukryto pod povrchem, tedy podstatu, může poznat pouze rozum.

Jev je podstatný, podstata se jeví.
Tyto kategorie postihují souvislost vnitřních a vnějších stránek jevů.

Jev

  Vše, co pozorujeme, nazýváme jevem. Je to produkt nebo vztah objektivního světa, který pozorujeme prostřednictvím smyslů či zprostředkovaně i rozumem. Jev je projevem podstaty toho, co zkoumáme, podstata se projevuje pouze prostřednictvím tohoto jevu. Nikdy se však nejeví přímo a celá. Jev, to je vnější, proměnlivá stránka skutečnosti. Obsahuje v sobě podstatu, ale i další vlastnosti a stránky. Jev je širší, složitější, bohatší a většinou také na první pohled zdánlivě srozumitelnější než podstata. Jev je vnějším projevem podstaty; vždy ji vyjadřuje "nějak", tedy částečně, zkresleně, nikdy ne přesně a úplně. Podstata i jev jsou stejně reálné, existují objektivně. Nikdy neexistují samostatně, vždy pouze spolu, vytvářejí dialektickou jednotu. Navzájem na sebe působí, mohou v sebe přecházet. Nikdy nejsou zcela totožné. Stejná podstata může být vyjadřována různými jevy. V různých podmínkách mohou být shodné jevy projevem rozdílných podstat. Jev je proměnlivější, podstata stálejší. Jev a podstata jsou rozporné. Jev může vyjadřovat podstatu falešně, podstata pak vystupuje jako zdání.

Jev je vnější projev podstaty i nepodstatných faktorů,
je odrazem nahodilosti a proměnlivosti

Podstata

  Vnitřní, relativně stálou stránku věcí, jevů a procesů, která je činí tím, čím jsou a určuje jejich vývoj nazýváme podstatou. Je souhrnem základních, vnitřních, nejstálejších, určujících stránek. Je hranicí míry dané kvality, tedy hranicí kvantitativních změn. Je to tedy pouze jiný pohled na míru jevu. Navenek se nikdy neprojevuje přímo, vždy prostřednictvím jevu. Je jevem zkreslena, její projev je ovlivněn i nepodstatnými stránkami. I podstata se vyvíjí. Úplná změna podstaty podstaty je vždy kvalitativním skokem. Podstata je hlubší a stálejší než jev. Změna podstaty vždy začíná změnou jevu. Dokud se mění jev, podstata zůstává sama sebou. Při změně podstaty se vždy mění kvalita.

Podstata je jednotou nutného a obecného,
je vnitřním určujícím základem věcí a jevů

  Člověk si musí všechny jevy zjednodušovat na podstatu, aby je mohl pochopit. Avšak nesmí toto zjednodušení absolutizovat, protože by mu unikla složitost problému. Stejně tak se ale nesmí utopit v detailech oné složitosti, protože by mu unikla podstata.

  Podstata a jev tvoří nedílnou jednotu. Poznání jevu je vždy pouze povrchní, částečné a zkreslené. Neumožňuje jev vysvětlit; bez podstaty se jeví jako bezvýznamný, samoúčelný, iracionální. Správné poznání znamená zachytit smyslově jev, rozumem jej analyzovat, porovnat s jinými podobnými jevy a nalézt podstatu. Samo o sobě však poznání podstaty nestačí.

Poznání je procesem registrování jevů a hledání jejich podstat, souvislostí i zákonitostí

Obsah a forma

  Vše má svůj obsah a formu. Obsah a forma existují v dialektické jednotě, vzájemně se podmiňují a ovlivňují. Není formy bez obsahu a obsahu bez formy - neexistují izolovaně. Obsah je formován, forma je obsažná. Obsah a forma jsou rozporné. Při vývoji se mění obsah, narůstá rozpor mezi novým obsahem a starou formou a forma se přizpůsobuje. Vše existující je dialektickou jednotou obsahu a formy.

Tyto kategorie postihují souvislost obsahu a jeho uspořádání

Obsah

  Obsah nebo také nitro je souhrnem všem vnitřních prvků, vlastností, rysů a stránek - podstatných i nepodstatných. Obsah je širší než podstata. Obsah zahrnuje vše vnitřní. Obsah je vzhledem k formě prvotní, určující, forma je odvozená. Obsah je proměnlivější než forma. Obsah může mít různou formu. Absolutizace obsahu a podceňování formy je v praxi stejně škodlivé jako opak.

Obsah je ve vztahu k formě určující

Forma

  Každý obsah je vždy nějak uspořádán. Forma je způsob existence obsahu. Je to struktura vnitřního a vnějšího uspořádání. Je vyjádřením souvislostí prvků obsahu. Forma se podřizuje obsahu, musí mu odpovídat. Odpovídající forma urychluje vývoj obsahu, neodpovídající forma jeho vývoj brzdí. Narůstá-li jejich rozpor, obsah si vynutí negaci formy a vytvoří formu novou. Stejná forma může mít různý obsah. Existuje forma vnější, která vystupuje na povrchu jevu a reaguje na vnější podmínky existence obsahu i forma vnitřní, která je těsněji spjata s obsahem a odpovídá mu. Forma ovlivňuje vývoj obsahu, je však relativně samostatná. Absolutizace formy na úkor obsahu vede k formalismu.

Forma je obsahem determinována

  Pouze abstraktní lidské myšlení nebo naopak bezmyšlenkovitý zvyk dokáží vytvořit izolovanou formu či obsah. Ve skutečném reálném světě samy o sobě neexistují, jsou vždy spolu. Máme-li tento svět poznávat, je třeba je rozlišovat, nezaměňovat, ale také neoddělovat, nepodceňovat a nepřeceňovat.

Vše existující je jednotou i sporem obsahu a formy, je vývojem tohoto sporu

Příčina a účinek

  Neexistují bezpříčinné jevy. Vše má svou příčinu. Neexistují příčiny bez účinků a naopak. Vývoj je nekonečným řetězcem příčin a účinků. Jsou to momenty vzájemného působení, odrážejí univerzální souvislost i vzájemnou rozpornost věcí a jevů. Souvislosti mají buď charakter koexistence, nebo kauzální. Tyto souvztažné kategorie se zabývají kauzálními souvislostmi. Věci a jevy tohoto světa nejsou rozděleny na příčiny a účinky, všechny jsou obojím.

Tyto kategorie postihují kauzální souvislost jevů

Příčina

  Je to jev, vyvolávající jiný jev jako svůj účinek. Příčina vždy předchází účinku. Ne vše, co předchází účinku, je však příčinou. Předchází-li den noci, není její příčinou. Čím složitější jsou jevy, tím více může mít příčina účinků. Existují příčiny vnější, které vyplývají z vnějších souvislostí a příčiny vnitřní, které vyplývají z vnitřních souvislostí - rozporů. Příčina vyvolává účinek, je hlavním zdrojem jevu. Je prvkem nutnosti. Věda - to je proces odhalování příčin. Předvídání vývoje je podmíněno poznáním příčin.

  Příčiny mají v přírodě materiální povahu. Zdánlivě ideové a sociální příčiny jevů ve vědomí a společnosti jsou vždy materiálně podmíněny a vědomím pouze přetvářeny.

Příčina je zdrojem změn a vývoje

  Příčiny mohou být uvnitř i vně jevu. Zatímco mechanicismus jednostranně hledá vnější příčiny, dialektika se orientuje na příčiny vnitřní, spočívající ve věcech samých, ve vzájemném působení jejich vnitřních elementů. To jsou hybné příčiny dění, pohybu, vývoje, změn. Avšak vnitřní a vnější příčiny nepůsobí odděleně, vždy jen ve vzájemné součinnosti. Žádná příčina neexistuje nikdy sama, spojuje se s jinými a vytváří složitý kauzální řetězec.

Čím složitější jsou jevy, tím složitější jsou jejich příčiny.

Účinek

  Jev, který byl vyvolán příčinou, je jejím účinkem. Je výsledkem působení příčiny. Je však bohatší, mnohostrannější a rozmanitější než příčina, protože příčina působí obklopena dalšími souvislostmi, které její působení modifikují. Příčina má vždy více účinků. To způsobuje, že převládající tendencí vývoje je směr od jednoduššího ke složitějšímu. Věci a jevy se rozrůzňují, komplikují se jejich vztahy a neustále se vytvářejí nové.

  Účinek, jakmile nastane, zpětně působí na příčinu,

sám se mění v příčinu nových jevů a vyvolává nové účinky. Příčina nepůsobí mechanicky, automaticky, jednosměrně, ale dialekticky.

Účinek je výsledkem změn a příčinou změn nových

• Podmínky
  Vzájemný vztah příčiny a účinku vždy probíhá v konkrétních podmínkách, které tento vztah provázejí, ovlivňují a modifikují. Jsou širší, bohatší, nahodilejší než příčina, jež je hlubší, stálejší, zákonitá. Příčina je součástí podmínek, je v nich ukryta. Podmínky nemohou jev vyvolat, jen v nich probíhá. Mohou jej uspíšit, zpomalit, ale ne zvrátit.
  

• Podnět
  Je jednou z podmínek. Může být zcela náhodný, podružný. Vyvolá působení příčiny, ale sám není příčinou; sám není schopen dosáhnout účinku. Podnět je prvkem nahodilosti, zatímco příčiny jsou prvkem nutnosti. Podnět je posledním, zpravidla nejviditelnějším článkem v řetězci nahodilostí, a proto bývá často s příčinou zaměňován.

Vývoj je řetězovou reakcí vzájemného působení příčin a účinků,
probíhajících v měnících se podmínkách
a vyvolávaných i nepodstatnými podněty

  Žádný vývoj nelze redukovat na pouhý jednoduchý řetězec metafyzicky polárních příčin a účinků, přestože existuje. Každý vývoj je vždy souhrnem působení mnoha sil, majících nestejnou intenzitu a význam, v němž nic není absolutního, a vše je relativní.

Determinismus
  Je uznáním příčinné kauzální souvislosti ve vývoji. Dialektický determinismus, to je nalézání prostoru pro vědomé, záměrné působení člověka v nekonečném řetězci příčin a účinků, prostoru pro jeho vůli, podmíněného jeho poznáním a aktivitou. Opakem je neuznání kauzality vývoje, nebo naopak její absolutizace. Jako duchovně podmíněné chápe vzájemné vývojové souvislosti teleologie.

Ovlivňování vývoje člověkem - to je rozpoznání příčin v podmínkách a takové působení na podmínky, v nichž se potlačí příčiny jevů nežádoucích a posílí příčiny jevů žádoucích

Nutnost a nahodilost

  Ve světě dochází v každém okamžiku k milionům jevů. Některé z nich dokážeme předvídat, některé nikoliv. Každodenně se stává něco, co jsme neočekávali a každodenně se nestane něco, s čím jsme počítali. Filozofové si od pradávna kladli otázku proč. Těmito kategoriemi se snažili o odpověď. Nutnost a nahodilost jsou filozofické kategorie označující dva typy objektivních vztahů v hmotném světě.

Nutnost a nahodilost odrážejí univerzální souvislost pohybů a jejich rozdílných zákonitostí

Nutnost

  Nutnost je jednou z možností; je výsledkem působení zákonitosti, je to stálá, podstatná souvislost jevů, procesů a objektů, podmíněná předchozím vývojem. Vyplývá z vnitřní podstaty a za určitých podmínek se musí uskutečnit. Nutnost je přírodním procesem, probíhajícím nezávisle na vědomí člověka, tedy procesem objektivním. Nikdy se neprojevuje automaticky, mechanicky, sama o sobě; je pouhým směřováním. Vždy působí ve složitém prostředí a je modifikována mnoha okolnostmi. Vše má své zákonitosti a nutnost je jejich projevem, vyjadřuje objektivní tendence vývoje, avšak vždy je spojena s nahodilostí.

I náhoda má své zákonitosti

  Nevyhnutelnost, to je závěrečná fáze projevu nutnosti, kdy už jsou podmínky tak úzké a čas tak krátký, že vylučují zvrat vývoje v důsledku další nahodilosti.

Nutnost je tendence projevující se formou nahodilosti

Nahodilost

  Je výsledkem působení nedůležitých, vedlejších, vnějších podmínek, které se jen nezákonitým způsobem dostanou do takové vzájemné souvislosti, že způsobí to, co je jinak nutné. Vzniká spojením dvou dosud samostatných kauzálních řetězců. Nahodilost je zřetězením nepodstatných vztahů, které se právě tímto zřetězením krátkodobě stávají vztahem podstatným. Nahodilost je krátkodobým spojením jinak jen velmi vzdáleně souvisejících, odlišných zákonitostí rozdílných procesů, je projevem univerzální souvislosti věcí, jevů a procesů. Je objektivní, nezávislá na vůli a vědomí; je vnější stránkou nutnosti. I nahodilost je kauzálně podmíněna. Každá náhoda je svým způsobem nutná, protože pouze prostřednictvím nahodilosti se může nutnost projevit. Nahodilost je střetem dvou odlišných, dosud samostatně působících nutností, který mění podmínky jevu. Nelze ji však  redukovat na nepoznanou nutnost. I nahodilosti lze předvídat a zpětně poznávat.

Nahodilost je formou projevu nutnosti,
je souvislostí pohybů a zákonitostí zdánlivě nesouvisejících

  Nutnost a nahodilost jsou vždy součástí téhož jevu či procesu, jsou to dvě neoddělitelné stránky každé příčinné souvislosti. Náhoda neruší nutnost. Výsledkem nahodilosti je vždy jen jen to, co je stejně nutné. Nahodilost nikdy nezpůsobí to, co je v rozporu se zákonitostmi daného jevu, pouze ovlivní, kdy a jak k naplnění nutnosti dojde. Nahodilost může v průběhu vývoje přecházet v nutnost. Může nutnost zbrzdit, zrychlit, nemůže ji však zvrátit či vyvolat. Neodstraňuje příčiny a sama není příčinou.

Nahodilost není bezpříčinnost

  Působení nutnosti je třeba poznávat, působení nahodilosti je možné předvídat. Jedině tak může člověk nutnost a nahodilost využívat ve své praxi. Metafyzický přístup vždy absolutizuje nutnost či nahodilost. Dialektický přístup je chápe v jejich skutečném vztahu, tedy v jednotě. Nutnost a nahodilost neexistují vedle sebe, ale jen spolu.

  Náhoda i nutnost jsou determinovány, ale každá něčím jiným. Když se setkají, jsou determinovány samy sebou. Skutečnost je vždy průsečíkem více nutností i nahodilostí, je křižovatkou nutnosti a nahodilosti.

Všechny jevy a procesy jsou vždy současně nutné i nahodilé

Možnost a skutečnost

  Svět lidí je světem snů, cílů a plánů, světem praktické činnosti, která usiluje o jejich naplnění. Přitom se člověk setkává s překážkami, které se někdy zdají nepřekročitelné a jindy skutečně nepřekročitelné jsou. Tato kategorie postihuje některé vztahy mezi vědomím lidí a materiálním světem, ale především objektivní souvislosti materiálního světa, které jsou vědomím odráženy. Protože možnost a skutečnost existují nezávisle na tom, zda si je uvědomujeme. Jsou to kategorie odrážející změnu a determinovanost objektivního světa, odrážejí souvislost jevů v čase.

Možnost a skutečnost odrážejí souvislosti hmoty a jejího pohybu

Možnost

  Vše, co neodporuje zákonům a zákonitostem daného prostředí, je možné. Možnost to jsou materiální předpoklady určité změny, je to budoucí pohyb, ke kterému dosud nejsou splněny všechny podmínky; je to tvořící se protiklad. Možnost je vlastností skutečnosti, spočívající v její schopnosti měnit se; je neúplným předpokladem budoucího pohybu. Je objektivní, vyplývá z vnitřních i vnějších souvislosti jevů a procesů. Možností je vždy více než jedna; se složitostí skutečnosti roste i počet možností. Každá možnost však nemusí být naplněna. Jedna možnost se může přeměnit ve více nových skutečností. Možnost nestojí nad skutečností - je v ní obsažena.

Možnost je produktem skutečnosti a naopak

• reálná možnost, konkrétní, je takový pohyb, k jehož uskutečnění existují vhodné podmínky a zbývá splnit poslední;

• formální možnost, abstraktní, tedy vytvořená vědomím, je taková, kdy neexistuje nemožnost, ale také neexistují podmínky pro její uskutečnění;

• nemožnost, není opakem možnosti, ale opakem nevyhnutelnosti, tedy něčím, k čemu nejsou vytvořeny podmínky a časový prostor, nezbytný pro jejich i náhodné vytvoření je nekonečný.

Možnost je chybějící podmínkou k nové skutečnosti; je to vlastnost skutečnosti

  Hranice mezi formální a reálnou možností jsou relativní, závislé na podmínkách. Hranice mezi možností a nemožností jsou absolutní. Nemožnost se nemůže stát možností, ale člověk se může v hodnocení podmínek mýlit.

Možnost je vnitřní schopnost k jiné skutečnosti, je to schopnost určitého pohybu

Skutečnost

  To je skutečný pohyb, ta z možností, u níž došlo ke splnění posledních podmínek, která již byla realizována; tj. objektivní realita, existující v konkrétním čase a prostoru. Skutečnost nemůže být abstraktní, je vždy konkrétní. Je složitě strukturovaným celkem, majícím mnoho stránek. Je důsledkem pohybu předcházejícího i východiskem dalšího a je sama mnohostranným pohybem, nikoliv pouhým stavem. Zahrnuje v sobě momenty minulosti i budoucnosti. Skutečnost je jednotou možnosti a nutnosti.

Skutečnost je realizovanou možností

  Možnost a skutečnost spolu úzce souvisejí, jsou to dvě stránky téhož jevu, jeho dvě nutná vývojová stadia. Možnost je skryta uvnitř skutečnosti, vzniká a mění se spolu s ní. Každá skutečnost vždy obsahuje více možností. Vývoj, i když je zákonitý, není mechanický, automatický. Každá skutečnost, jakmile nastane, vytváří vždy nejméně dvě další možnosti. Čím složitější je jev i podmínky, v nichž probíhá, tím více možností se vytváří. Jednou z nových možností je vždy určité opakování negované skutečnosti, byť nikdy ne úplně a stejně, vždy jen v jiném čase, na jiném místě i v jiných podmínkách, a tudíž jinak. Nová skutečnost je tedy přeměnou bývalé možnosti ve skutečnost a naopak staré skutečnosti v možnost.

Vývoj je procesem, v němž se možnosti a skutečnosti vzájemně vytvářejí, zaměňují a ovlivňují,
přičemž se počet obojích převážně rozšiřuje, což vede k rozrůzňování světa

  Každá nová skutečnost, jakmile nastane, vždy začíná zpětně působit na možnosti, které jí předcházely a mění je. Některé zanikají, jiné jsou vývojem alespoň zčásti přebírány, opakují se v jiných podmínkách. Se skutečností nemusejí zcela zaniknout všechny předchozí možnosti, žádná skutečnost nenastává izolovaně od jiných skutečností a možností, žádná skutečnost není bez dalších možností. Každá nová skutečnost vždy rozšiřuje možnosti, neboť mj. negovanou předchozí skutečnost ponechává nadále jako možnost. V tom je základ opakovatelnosti jednotlivých prvků vývoje, nekonečnosti forem hmoty a její tendence vyvíjet se směrem od jednoduššího ke složitějšímu, jak vysvětluje zákon negace negace. V přírodě se tak děje živelně, ve společnosti jen prostřednictvím činnosti lidí.

Praxe člověka, to je poznávání možností
a vytváření podmínek pro nové skutečnosti

Kromě těchto základních párových kategorií existuje celá řada dalších.
(klikněte na šipku)