Jakou filozofii si zvolíme, to záleží na tom, co jsme za lidi.
Johan Gottlieb Fichte

  Filozofie je věda, která se naučit nedá. To se dá ale říci o každé vědě. Žádnou nestačí naučit se - každou je nutno pochopit, osvojit si ji, respektovat a používat při myšlení i jednání. Teprve potom se stává jakákoliv věda něčím užitečným.

Filozofie má cenu teprve tehdy, stane-li se osobním stanoviskem člověka

  Filozofie je jednou z nejobtížnějších nauk, protože se ze všech nejvíce vzdaluje skutečnosti. Je nejobecnějším a tudíž nejabstraktnějším odrazem světa, avšak dotýká se každé jeho části. Ačkoliv je nejvyšší abstrakcí, pomáhá vysvětlovat i ty nejběžnější jevy. Vysvětluje svět jako celek, popisuje jej, vykládá, kritizuje i hodnotí a hledá místo člověka v něm.

Filozofie je univerzální, nikoliv vševědoucí disciplínou

Vznik filozofie

  V dobách, kdy člověk žil ještě téměř neodlišen od ostatní přírody, avšak již získal schopnost abstraktního myšlení, prolínají se jeho praktické zkušenosti a znalosti s náboženskými představami, mytologií i pověstmi tradovanými z generace na generaci, a jen nepatrně se přizpůsobujícími vývoji člověka. Pomáhají člověku vysvětlovat věci nové a neznámé, formují jeho postoj ke světu a společnosti. Už tenkrát získává člověk potřebu své rostoucí poznatky zobecňovat, a tuto funkci dlouho plní mytologie. Původním smyslem mýtů bylo zachytit pravdu, přinést pravdivý výklad světa a předat jej příštím generacím. Předávaly je i s minulými iluzemi. Avšak mýty, báje či legendy vždy trpěly určitým rozporem. Na jedné straně konzervovaly určité myšlení a na druhé straně byly ústním podáním neustále zkreslovány. Stále více se pak rozcházely s potřebami života i pravdou.

  Prohlubující a rozšiřující se vědění tak postupně přerůstá náboženské představy a mýty, dostává se s nimi do rozporu, ale zároveň je jimi stále významně ovlivňováno. Rozvíjející se rozum potřebuje nový výklad světa, který se rodí vedle dosavadního, mění se spolu s ním i proti němu. Zárodky filozofického myšlení se objevují až tehdy, když si člověk počal uvědomovat svou odlišnost od okolního světa - kdesi na přelomu mezi divošstvím a barbarstvím. Rodily se v opozici proti mýtickému výkladu světa, i když z něho občas přebíraly. Mnozí filozofové dokonce vytvářeli mýty nové a činí tak dodnes. Často tím více, čím více se snaží zobecnit poznatky nejen minulé, ale přinést takový výklad světa, do něhož by se vešly i poznatky budoucí.

Mytologie vykládala svět očima minulých generací,
filozofie vznikala z potřeby vysvětlovat současnost i budoucnost

  Skutečná filozofie mohla vzniknout teprve tenkrát, když se oddělila duševní a fyzická práce, společnost byla schopna vytvořit určitý nadprodukt, přerozdělit jej, a první jednotlivci díky tomu získali volný čas k tomu, aby se mohli věnovat převážně myšlení. To je historický moment, v němž začínají vznikat i třídy. A tito jednotlivci s volným časem patřili zpravidla vždy k vládnoucí třídě, chtěně i nechtíc vyjadřovali její názory a vycházeli z jejích zájmů. Protože tyto zájmy byly v různých zemích a různých dobách odlišné, vznikala filozofie vždy jako nauka třídní a tudíž nejednotná.

  První stopy sahají do Babylonu, Mezopotámie i Egypta, další nalézáme v Indii a Číně. Tehdy se tak ovšem ještě nejmenovala. Základy soudobé filozofii dalo starověké Řecko v 7. - 6. století př. n. l. Prvními historicky doloženými filozofy byli Thales z Milétu a jeho žáci, po nich rozvíjeli tuto vědu mnozí, z nichž Herakleitos, Sokrates, Platon, Aristoteles a Démokritos patří k nejslavnějším. I jméno pochází z řečtiny, poprvé jej prý použil Pythagoras - byla pojmenována jako láska k moudrosti (filein = milovat, sofiá = moudrost). V češtině existuje obdobný, dnes již trochu pejorativní výraz - libomudrctví.

Filozofie vznikla z potřeby člověka zobecnit své poznatky
a nahlížet dále za ně

Předmět filozofie

  Filozofie zkoumala svět. Ten byl velký a poznatků o něm přibývalo. Byly protichůdné jako svět sám a člověk v nich potřeboval nalézt jakousi jednotu. Filozofie vznikala jako vševěda, z níž se s rostoucím objemem poznání postupně oddělovaly jednotlivé specializující se vědy. Stále v ní však něco zůstávalo a přetrvalo dodnes. Filozofie totiž jenom nesbírala poznatky, snažila se je vždy nějak zevšeobecnit, hledat společnou podstatu jevů a věcí, pochopit svět v širších souvislostech a vysvětlit jej. Mnozí filozofové se mylně domnívali, že mohou rozumem pronikat i kamsi za tento svět, a tak docházelo i k prolínání filozofie a náboženství. Předmět filozofie se historicky vyvíjel, každý filozof si jej sám pro sebe definoval jinak, zužoval či rozšiřoval, ale přesto mnohé, nedefinované, zůstávalo společné.

Marxistická filozofie definuje svůj předmět jako
zkoumání nejobecnějších zákonitostí vývoje přírody, společnosti a myšlení

  Filozofie hledá metodu k pochopení světa. Je vždy pokusem o nejvyšší zobecnění lidského poznání, snahou o celkový výklad světa, ale i o výklad správného chování jednotlivce a společnosti jako celku. Vždy usilovala o základní orientaci člověka ve světě i poznatcích o něm. Ale protože úroveň poznání je v každé době i v jiném prostředí rozdílná, vznikalo filozofií mnoho.

  Filozofové se však nesnaží pouze zobecňovat dosud poznané. Usilují především z dosavadního poznání vyvodit závěry pro budoucnost, překročit hranice současných znalostí a předvídat, nalézt směr dalšího bádání i příštího vývoje vůbec. Ne každý pokus byl úspěšný - také proto, že každý byl veden odlišnými zájmy. Většina filozofií tím, že překračovala rámec poznání své doby, obsahovala i  spekulace, z nichž některé se později nepotvrdily. Proto někdy nebývá filozofie vůbec považována za vědu. Ale i vcelku neúspěšné filozofie často přinášely pozitivní dílčí výsledky. Filozofové se postupně, omezeni vždy dosavadním poznáním, dobou v níž žili i způsobem, jakým hleděli na svět, propracovávali krůček po krůčku, metodou pokusu a omylu k stále pravdivějšímu pohledu na skutečnost.

Filozofie je nejvyšším zobecněním skutečnosti

  Filozofie nemůže pracovat jinak než tak, že zkoumá hmotný svět a společnost, v níž vzniká. Má-li být opravdu filozofií, musí tak činit ve vztahu k nejobecnějším zákonitostem vývoje přírody, společnosti a myšlení. Aby se však někdo stal skutečným filozofem, musí tyto nejobecnější zákonitosti poznat a vysvětlit lépe než předchozí filozofové; jinak je pouhým publicistou. Mnozí lidé za filozofy považovaní o ní píší a vyučují ji, se ve skutečnosti nezabývají filozofií, ale jen jejími dějinami. Skutečným filozofem byl vždy jen ten, kdo ve své době dokázal přinést nový, pravdivější pohled na svět.

Dějiny filozofie jsou džunglí lidských snah dospět k vědění,
v níž se jen těžce hledají seménka pravdy,
často neuměle či naivně formulované,
přesto však posunující lidské poznání vpřed

  Filozofie se počala rozvíjet v již třídně rozdělené společnosti, v níž názory tříd na svět bývají značně rozdílné. Každá filozofie proto vždy, ať chtěla či nechtěla, vycházela ze stanovisek určité třídy, hájila více či méně její zájmy, a tak či onak některé třídě stranila a sloužila. Čím více poznávala, tím častěji se dostávala do rozporu se zájmy vládnoucích sil. Čím více si to uvědomovala, tím více se snažila tento rozpor nějak odstranit či zakrýt. Mnohé objevené pravdy tak zůstávaly pokryty historicky podmíněným nánosem balastu. Filozofie, zabývající se nejobecnějšími a tudíž většinou nesnadno prokazatelnými pravdami, z dosud nedostatečně a nepřesně poznaného odvozovala obecnější hypotézy, a proto se častěji než jiné vědy vzdalovala realitě a snadněji dopouštěla omylů. Avšak i tyto omyly byly ve svém konečném důsledku užitečné - vyvolávaly odpor, bylo nutno je vyvracet, a tak i ony přispívaly k poznání pravdy.

Filozofie je filozofií jen do té míry,
do které studuje nejobecnější vztahy v přírodě, společnosti a myšlení

  Mnohé současné filozofie, často z bezradnosti nad skutečnými základními problémy světa, rezignují na svou podstatu, a kladou velký důraz na jiné oblasti poznání, např. na etiku a estetiku, které však jsou již dávno zcela samostatnými vědami. Filozofové nezřídka unikají do oblasti mystiky, psychologie, jazyka vědy a jiní se utápějí v sebezkoumání člověka. Důvod je prostý: pokud by se opravdu zabývali nejobecnějšími otázkami světa a chtěli zůstat na půdě vědy, počali by se rychle přibližovat k marxismu. A to se nenosí.

Filozofie je nejobecnější teorií světa;
zkoumá svět jako celek a hledá místo člověka v něm

Filozofie je jádrem světového názoru

  Každá filozofie vyjadřuje světový názor svého tvůrce. Ten může být ucelený či neucelený, důsledný či nedůsledný, může být vnitřně jednotný i rozporný. Světový názor člověka vychází ze získaných znalostí, zkušeností, ale i z jeho společenských zájmů, je poznamenán výchovou, prostředím i postavením ve společnosti. Každý člověk takový názor má, pouze ho nikdy nesepsal v komplexní podobě. Kdyby ho teoreticky zpracoval a zdůvodnil, vznikne nová filozofie. Potíž je v tom, že když se laik nad svými názory zamyslí a začne je předávat papíru, zjistí zpravidla mnoho mezer, nesrovnalostí i problémů, které nedokáže vysvětlit. A tak je nucen si vymýšlet, mívá tendenci činit se lepším, což se stává i filozofům.

  Nejen jednotlivec, ale i každá třída má svůj světový názor, který vyjadřuje její společné zájmy bez ohledu na to, co si jednotliví příslušníci této třídy myslí, co říkají. Důležité je vždy to, jak jsou nuceni se chovat, aby své postavení ve společnosti obhájili - to, co obhajuje a zdůvodňuje jejich zájmy. Vše, co je proti těmto zájmům, je možná tolerováno jednotlivci, ale je nepřijatelné pro třídu jako celek i pro ty, kteří si to uvědomují a tuto třídu reprezentují. Ti z filozofů, kteří nejlépe vystihli zájmy existujících společenských sil, se stali hlasateli jejich zájmů, jejich ideology.

Každá ideologie má svůj teoretický základ v určité filozofii

Filozofie je metodologií vědy

  Tím, že filozofie zobecňuje poznání ostatních věd, stává se chtíc i nechtíc jejich metodologií. Nemůže je nahradit, nemůže být jimi nahrazena, je svébytná. Je-li pravdivá, slouží vědě vždy v okamžiku, kdy se ocitá na hranicích nového poznání, kdy nový objev nelze ještě interpretovat vžitými postupy, kdy není dostatek informací a otevírá se prostor pro různé výklady. V tomto momentu vystupuje filozofie jako světový názor vědy, na jehož základě se věda orientuje, kterým svůj nový poznatek vysvětlí; buď materialisticky či idealisticky, optimisticky či pesimisticky, správně či chybně, vědecky či nevědecky. Na rozhraní neznáma se tak rozhoduje za účasti filozofie o tom, zda věda zůstane vědou, vědec vědcem.

Jen do té míry, do jaké je filozofie opřena o skutečné poznání vědy,
prověřené společenskou praxí, je sama vědou

  Je-li však opřena o spekulace, je sama spekulací; vychází-li z iluzí, je sama iluzí. Jen tehdy, je-li důsledně vědecká, poskytuje vědeckou metodu. Marxistická filozofie, tím že spojila dialektický pohled na svět s materialistickým východiskem, se stala první filozofií v historii, která se nedostává do rozporů se skutečným poznáním vědy a je sama vědou. Tím, že se nepovažuje za dogma, ale je otevřena všemu skutečnému, praxí ověřenému poznání, se stala živou. Stejně jako každá skutečná věda je schopna opustit vše, co praxe lidstva vyvrátí. Avšak podobně jako ostatní vědy není ochotna ustupovat iluzím, spekulacím a lžím.

Marxistická filozofie se může v ledasčems mýlit -
na rozdíl od většiny ostatních filozofií to však předpokládá

Filozofie je vědou společenskou

  Zkoumat hvězdy nebo brouky nelze jinak než s odstupem. Nejsme na nich závislí, nežijeme mezi nimi, dokážeme k nim být nezaujatí, objektivní. Společnost takto zkoumat nelze. Jsme vždy její součástí, nemůžeme žít bez ní, jsme v ní zakotveni, máme s ní nespočet vztahů, a to vše nám brání být objektivní. Na společnost se nelze dívat z dálky, s odstupem; můžeme ji zkoumat pouze zevnitř. Je-li společnost v zásadních otázkách vnitřně rozdělena, nemůžeme si hrát na bohy, kteří stojí nad tím. Jsme vždy na jedné straně, i kdybychom si tisíckrát mysleli, že ne. Nestrannost uprostřed boje můžeme pouze předstírat nebo ji sami sobě nalhávat.

Neutralita je jen skrytou formou nadržování

  Každý z nás má ve společnosti určité postavení a z něho vyplývají naše zájmy. Těmito zájmy jsme při zkoumání společnosti ovlivněni, i když si to třeba neuvědomujeme. Čím méně zájmů máme, tím méně máme důvodů zkoumat společnost. Kdo nemá důvod pochopit společnost, nemůže ji poznat. Čím intenzivněji ve společnosti žijeme, tím více ji známe; ale tím více jsme ovlivněni svým postavením v ní. Kdo nedrží prst na tepu společnosti, nemůže ji pochopit. Věda je ve vztahu k člověku neutrální; filozofie odráží vztahy člověka k jeho světu a v něm, a proto tuto neutralitu nemá.

  Filozofie vznikala a vyvíjela se stejně jako ostatní společenské vědy v rozdělené společnosti. Vždy stála na něčí straně, vždy se s někým ztotožňovala a reprezentovala určité zájmy, někomu stranila. Někdy skrytě, jindy otevřeně, někdy trochu, jindy hodně. Platí to o všech společenských vědách. Čím blíže k současnosti mají, tím více straní. Kdo tvrdí že ne, buď nepochopil - nebo lže.

Filozofie je jako společenská věda vždy spjata
s určitou formou organizace společnosti a určitými zájmy,
a vždy někomu slouží

  Filozofie, stejně jako ostatní vědy o člověku a společnosti, není vědou exaktní. Člověk, jakmile dostal rozum, začal se chovat i nerozumně. On i jeho společnost vytváří stochastické systémy, chovající se často nevypočitatelně. To ale neznamená, že toto chování nepodléhá určitým zákonům a zákonitostem. I neurčitě se chovající systémy je možné a nutné studovat. Je však přitom třeba počítat s vyšší pravděpodobností omylů, s nahodilostmi a víceznačností. Přesto je věda o člověku a společnosti vědou.

  V důsledku dělby práce však zůstávala část filozofů od skutečného života společnosti izolována, uzavřena do svých pracoven, bez možnosti konfrontovat své názory s praxí. Připočtěme-li k tomu základní zájmy, protínající a ovlivňující celou rozdělenou lidskou společnost, často bránící pravdivému poznání, pochopíme, proč vzniklo filozofií tolik, a proč se často neshodnou ani v tom základním. Větší část filozofů vždy byla ekonomicky závislá na vládnoucích společenských silách a sloužila jim; jen menší část si mohla dovolit být v opozici. Duševní činnost vždy prorůstala s ovládáním společnosti nebo s odporem proti němu. Filozofie v třídně rozděleném světě nikdy nemohla stát stranou společenských rozporů a bojů. Vždy stála na něčí straně a někomu stranila, a tím mu i třeba nechtěně sloužila.To platí i o ostatních společenských vědách.

Filozofie je vědou stranickou a třídní

  Ti z filozofů, kteří nesloužili zájmům panujících sil, to zpravidla neměli lehké. Jakmile se jejich poznání počalo dotýkat vládnoucích zájmů, počali být pronásledováni, museli emigrovat, byli i vězněni a popravováni, jejich díla byla pálena a zakazována. V nejlepším případě se je oficiálně uznávaná věda snažila zesměšnit, ukřičet či jinak umlčet. Z mnoha jejich prací se zachovaly pouze zlomky. A ti opatrnější pak své názory halili do jinotajů, dnes již málo srozumitelných. Mnozí neměli odvahu své názory zveřejnit vůbec. Cesty filozofie byly často velmi klikaté.

Filozofové byli oslavováni či zatracováni
bez ohledu na pravdivost svých poznatků,
vždy jen podle toho, na čí straně stáli

Dvě větve ve vývoji filozofie

  V dobách svého vzniku, kdy řeč a myšlení neposkytovaly tolik prostředků, živelně převládala ve filozofii snaha vykládat svět ze světa samého - prostě čerpat poznatky z materiálního okolí a z nich si vytvářet názor. Hmotný svět byl pro poznání prvotní. Převládal proto živelný materialismus.

Materialismus je uznáním prvotnosti bytí ve vztahu k vědomí

  Čím bohatší však byl jazyk a myšlení, čím více se vytvářelo názorů, tím více se otevíral prostor i pro druhou možnost - abstraktně vytvořit nějakou ideu, vložit ji do přírody a  teprve s její pomocí vše zkoumat. Tím spíše, že tato idea v podobě bohů už tady byla a sloužila těm, kteří vládli. Byl zájem zdůvodnit ji a udržet. Rodil se a rozšiřoval vědomý objektivní idealismus, hledající základ světa v idejích ležících mimo hmotný svět. Nabyl mnoha konkrétních podob, jako např. spiritualismus, deismus, panteismus a mnoho dalších, stal se teoretickým názorem mnoha náboženství včetně křesťanství.

Objektivní idealismus je uznáním prvotnosti vnějšího vědomí ve vztahu k bytí

  S prohlubováním a upevňováním společenských rozdílů mezi lidmi se i prohlubovaly, rozšiřovaly a upevňovaly zájmy rozdílných skupin, které se odrážely v jejich idejích, jimiž byl svět ovlivňován i zkoumán. Idealismus postupně převládl. Narážel však na rostoucí objem poznatků, s nimiž byl v rozporu, na svou neschopnost podat uvěřitelný výklad světa, a proto na poznání často rezignoval a hledal pravdu uvnitř člověka samého. Vznikal a sílil idealismus subjektivní, který je útěkem od reálného světa a ponořením se do svého nitra. V různé míře neuznává poznatelnost světa, v krajních případech dokonce ani jeho existenci.